Punk.cz - o punku u nás i ve světě

"Liberalismus - je dobré si to připomenout - je nejvyšší formou velkorysosti, je to právo, které většina postupuje menšinám, a proto je to nejvznešenější zvolání, které kdy na této planetě zaznělo. Oznamuje odhodlání sdílet existenci s nepřítelem; ba co víc, s nepřítelem, který je sláb; bylo neuvěřitelné, že lidský rod měl dospět k tak vznešenému postoji, jenž je tak paradoxní, tak ušlechtilý, tak proti přirozenosti. A proto není divu, že totéž lidstvo mělo záhy projevit horlivou snahu se ho zbavit. Je to sebeovládání příliš obtížné a složité na to, aby na zemi zapustilo pevné kořeny."

José Ortega y Gasset, Vzpoura davů

V Antifě vyšel zajímavý článek "Osobní svobody ve společnostech strukturálních nerovností?", v němž anonymní autor kritizuje skrze tradiční liberalismus poradce prvního ministra Romana Jocha a jeho postoje k tzv. lidsko-právní agendě. Zajímavá je na něm skutečnost, že autor se posunul, aniž si to uvědomuje, z pozice anarchisty na pozici socialisty, či sociálního demokrata, nebo to dělá záměrně a článek je důkazem, že je pro něj anarchie jen jakousi módní záležitostí, image, že si uvědomuje její neuskutečnitelnost v reálném světě a její ryze utopický charakter. Za nejdůležitější poznatek z celého článku pak považuji skutečnost, že autor nedokáže nalézt v ideologii anarchismu nějaký pevný a logický základ, na kterém by postavil sled svých úvah, ptám se tedy, zda vůbec v této ideologii nějaký existuje.

Než se začnu zabývat samotným textem, rád bych vám v krátkosti přiblížil podstatu toho démonického učení, proti kterému bojují jak nacisté, tak fašisté, zelení společně s komunisty, anarchisty a sociálními demokraty, no a samozřejmě katolíci i islamisté, podstatu toho díla samotného Ďábla, tedy liberalismu. Liberalismus jako ideologie pravice je pro mne myšlenkový proud, jenž vychází z tradičních společenských hodnot a snaží se je udržet, není však ve svém pohledu na svět strnulý, neboť uznává jeho samovolnou evoluci k rozumem nepostihnutelnému neznámu. Jeho představitelé by se podle mne měli vyznačovat co největším laisses-faire nejen v ekonomické sféře života jednotlivých státních celků, ale zejména nezasahováním do spontánního vývoje společnosti občanů, těch základních prvků každé pospolitosti, kteří se o sebe dokážou postarat sami, pokud k tomu mají vhodné prostředí a příznivé podmínky. Liberál je vyznavačem maximální svobody jednotlivce a minimálního státu, nebo-li lépe řečeno, minimálních státních zásahů do života občana. Celá ideologie liberalismu je postavena na zásadě práva, svobody a spravedlnosti. Toto jsou pro mě ve zkratce ideály liberalismu, kterým věřím a které jsem přijal za své.

Zastánci levice jsou naopak přesvědčeni o tom, že svět sice není špatný, ale zcela určitě by se dal zlepšit, poněkud lépe přeorganizovat, nejraději ve jménu nějakého vznešeně znějícího ideálu. Je v tom snad trocha pýchy z intelektuální převahy nás lidí, kolonizátorů přírody a dobyvatelů vesmíru, poněkud přehnaná víra v moc našeho rozumu a snad i jakási nám vrozená vlastnost do všeho vrtat a nic nenechat napokoji. Přestože jejich myšlenky a představy znějí vznosně a jejich nositelé jsou vesměs čestní a inteligentní lidé, již několikrát v historii lidstva položili základy velmi nelidským tyraniím. Ta poslední ještě dodnes doznívá a přesto mám pocit, jakoby mnozí z nás už na ni jaksi zapomněli.  Ideologie levice je postavena na zásadě rovnosti, volnosti a bratrství, proti individualismu staví kolektivismus a zájmy kolektivu jsou podle ní důležitější, než zájmy jednotlivce. Autor se v článku ať už cíleně, či z nevědomosti, dopouští několika nepřesností. Pokud bych měl všechny rozebrat a vysvětlit (soukromé vlastnictví existovalo již ve starém Egyptě a v Římském impériu, odstavce o Mirkovi skvěle popisují fungování státních podniků z peněz daňových poplatníků, soukromá firma by v takových podmínkách brzy zbankrotovala a pochybuji, že by ji někdo dotoval ze svého,  a podobně), byl by výsledek ještě mnohem delší, než je momentálně. Z toho důvodu se budu věnovat jen té nejpodivnější skutečnosti a vše ostatní, pokud budete mít zájem, proberu později, nebo v případné diskuzi pod článkem.

Stát a právní řád v pojetí anarchistů

"Anarchisté proto odmítají hierarchii, zejména v její společenské podobě, tj. státní moc, ekonomické (například kapitalismus), formální centralizovanou organizaci a právní řád ve formě zákonů, vytvářených elitou a vnucovaných zbytku společnosti, přičemž tvrdí, že lidská pospolitost se umí seberegulovat a spravovat bez těchto dle anarchistů umělých a člověku nepřirozených překážek. Anarchisté odmítají pojmy stát, vláda, parlament, monarchie, republika, kapitalismus, fašismus. Tvrdí, že všechny tyto pojmy znamenají vládu člověka nad člověkem a jsou tedy v rozporu s jimi prosazovanou lidskou svobodou, kterou chtějí uskutečnit v decentralizovaně organizovaných samosprávných jednotkách vzniklých na základě dočasně dohodnutých zvyků, obyčejů a vždy odvolatelných závazků."

Wikipedie

Již staří Římané dělili právo na soukromé a veřejné. Součástí práva soukromého, které i v dnešní době osobně považuji jako naprosto zásadní pro zachování svobody a spravedlnosti občana, je i právo majetkové. O tom, co by mělo být právem, se v právní vědě zabývá právní filosofie, ta ho na evropském kontinentě rozděluje na právo přirozené (jus naturalis) a právo pozitivní (jus scriptum). Vedle těchto dvou proudů se ještě sporadicky vyskytuje škola historického pojetí práva a od minulého století též škola sociologického přístupu k právu, na niž se odvolává autor. Jusnaturalisté tvrdí, že pozitivnímu právu (pravidla chování a tomu odpovídající chování uznaného a zaručeného státem v podobě právních norem), je přirozené právo nadřazené, juspozitivisté naopak uznávají pouze právo pozitivní. Pozitivní právo se stalo dominantní ve všech totalitních režimech a to jak v nacistickém, tak komunistickém. Původní lidská práva vycházejí právě z principu přirozeného práva, jusnaturalismu, jedná se o osobní a politická práva a svobody, další skupiny lidských práv však již spadají do práva pozitivního. Lidská práva první generace pocházející zhruba z osmnáctého století, se vyznačují tím, což je v mé polemice velmi důležitá skutečnost, že je jednotlivec může použít proti vůli státu a stát ho v nich nemůže omezovat, patří mezi ně právo na život, zákaz mučení, právo na sňatek, právo soukromého vlastnictví, volební právo, právo na odpor proti útlaku a podobně. Vzhledem k tomu, že staví na jednu stranu sporu občana a na druhou stranu stát, nazývají se též práva na odpor.

Lidská práva druhé generace byla vesměs uznána v období po konci druhé světové války. Jsou to ekonomická a sociální práva, pro jejichž vykonání je nutná aktivní role státu, což znamená, že oproti lidským právům první generace občan musí požadovat po státu určité jednání, přičemž se na oplátku zbaví svých určitých individuálních svobod. Tato lidská práva se též nazývají práva na pohledávku a patří mezi ně např. právo na práci, na sociální zabezpečení, na vzdělání, na stávku, právo na založení odborů.... Ke konci minulého století se objevily další skupiny lidských práv třetí a čtvrté generace, která jsou zatím definována jen velmi vágně a vpodstatě je nikdo příliš neakceptuje. Patří mezi ně práva na solidaritu a práva globální (antidiskriminační práva, práva rovnosti, globální právo na bioetické prostředí....).

Autor se v článku zabývá zejména lidskými právy třetí generace, která opět vyžadují státní intervenci. Vzhledem k tomu, že text vyšel v Antifě, předpokládám, že se jedná o anarchistu. Překvapuje mne tedy, že de facto nejen akceptuje státní moc jako takovou, ale navíc s ní hodlá spolupracovat, vyžadovat od ní jednání za ztrátu části své osobní svobody a nové zákony, které budou upravovat jeho život. Ale nejen to, jako liberál také naprosto nechápu skutečnost, která ke konci článku vyplývá z textu. Mám pocit, že autora pohoršuje Jochův nesouhlas se Zákonem o registrovaném partnerství. Mne na rozdíl od něj mnohem více pohoršuje nejen to, že vznikl další zákon a státní moc se zase o něco více vsouvá do života občanů a jejich svobod, ale hlavně to, že vznikl zákon, jenž je postaven na stejném principu jako Norimberské zákony Hitlerova národně-socialistického Německa. Myslím tím zákon, který není univerzálně platný pro všechny občany (PACS ve Francii, což je svazek podobný manželství, mohou uzavírat všichni, homosexuálové i heterosexuálové), ale je vytvořen výlučně pro speciální skupinu občanů na speciálním základě. Je úplně jedno, že se nejedná o rasový princip, ale o sexuální orientaci, neboť podstata zůstává stejná a jedná se zároveň o nebezpečný precedens. Je také pikantní, když si uvědomíte, že jako liberál jsem mnohem blíže anarchistickému pojetí společnosti bez státu a bez zákonů, než autor, jehož stať vyšla na anarchistickém webu.

Na závěr se vám svěřím s tím, že mne docela zajímá, jestli lidé stojící za webem Antifa začali opouštět ideály anarchismu a počali se přiklánět k nové levici a k sociální demokracii, nebo jestli mají spíše za cíl vytvoření otevřenějšího levicově zaměřeného portálu ve stylu Britských listů. Časem se ukáže.