Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Írán, no, odkud začít, aby toho nebylo na deset stran, prastará civilizace bývalé Persie pod ochrannou rukou boha Zarathuštry kolonizovaná kočovnými arabskými kmeny a konvertující k islámu, ale to všechno již znáte ze školy. Zaměřím se spíše na jeho novodobější dějiny, kdy se z království stala republika. Proti tvrdé nadvládě posledního šáha z dynastie Kadjar se lid nejdříve vzbouřil počátkem devatenáctého století a díky tzv. ústavní revoluci v Íránu vznikl Parlament. Další revoluční proces proběhl počátkem dvacátých let, kdy byla založena Socialistická sovětská perská republika Gilan v íránské provincii stejného jména, jež však neměla dlouhého trvání. Ve stejné době vznikla i Komunistická strana Íránu, ta však byla zakázána po pádu sovětské perské republiky. Dynastie Kadjar je posléze nahrazena dynastií Pahlavi, která trvá až do íránské revoluce v roce 1979. Írán patří k největším světovým vývozcům ropy a zemního plynu, takže není divu, že je pod neustálým tlakem různých světových velmocí, které se ho snaží získat pod svůj vliv. Jak sovětskému Rusku, tak USA s Velkou Británií se střídavě s různým úspěchem daří hýbat figurami na íránské šachovnici.

Reza šáh Pahlavi, první z dynastie Pahlavi, začal modernizovat zemi, buduje těžký průmysl, silniční infrastrukturu a železnice, reformuje soudnictví a vytváří školský systém, nošení islámského šátku zahalujícího obličej je zakázáno, stejně jako je přikázáno oblečení západního stylu pro muže. Opět se stalo mnoho věcí, jedna z nich byla změna na trůnu a příchod Mohameda Reza Pahlavi, jenž se během druhé světové války přidal na stranu spojenců proti národně socialistickému Německu, čímž se Írán přiklonil ještě více k západním mocnostem. Po válce dochází k jistému uvolnění a vzniká mnoho nejrůznějších politických stran  jako například komunistická Tudeh, nebo nacionální Íránská národní fronta. Tudeh však byla zakázána poté, co se jeden z jejích členů, Nasser Fakhr-Araï, neúspěšně pokusil spáchat atentát na šáha Pahlaviho. Vyšlo také najevo, že Nasser obdržel novinářský průkaz díky intervenci ajatoláha Kachani, jenž byl mimo jiné i učitelem ajatoláha Chomejního. Za atentátem tak patrně stály i konzervativní islámské síly v zemi, jejímž představitelům se nelíbily šahovy reformy oklešťující jejich velkou moc. I tyto islámská kruhy se pak staly terčem státních perzekucí a jejich čelní představitelé odešli do emigrace, či skončili ve vězení.

Páhlaví pokračoval v modernizaci země, kterou započal jeho otec. Nastoluje agrární reformu, vyhlašuje všeobecné hlasovací právo (i pro ženy), a začíná se bojovat proti analfabetismu. V Íránu tak díky reformám a ropnému bohatství proběhl velký ekonomický pokrok, země však zůstává pod dohledem silně centralizované vlády a všudypřítomné tajné policie SAVAK. Dozrál čas pro další revoluci, na které se podílely všechny nevládní politické síly v zemi od komunistů, maoistů, trockistů a anarchistů, přes nacionalisty a liberály až po islámské konzervativní klérum. Lidové bouře zachvacují celou zemi, šah se ukrývá v politickém exilu a do země se z politické emigrace vrací ajatolah Chomejní. Nastává několik měsíců nepříliš jasného stavu, kterého nejlépe využil Chomejní a islámští tradicionalisté. Představitelé levice si začali uvědomovat blížící se nebezpečí, v Teheránu proběhlo několik masových demonstrací, ve kterých íránské ženy demonstrovaly proti obnovenému příkazu nošení šátku přes obličej ve všech státních službách, v televizní reportáži, kterou jsem nedávno našel, jsou znát obavy z dalšího vývoje země. Nikdo totiž nevěděl, jak si Chomejní představuje islámskou republiku. Chomejní se vymezoval proti Západu a západní demokracii, jeden z Íránců v dobovém dokumentu švýcarské televize Quelle société en Iran? si uvědomuje, že demokracie je pouze správou věcí veřejných (tedy to, že zástupci lidu formující vládu a Parlament dostávají mandát ve volbách), klade otázku, jestli orientální demokracie jako Indie a Japonsko nejsou pro Chomejního demokracie? Upozorňuje na to, že demokracie buď je, nebo není a jedná se o pojem univerzální mimo sever, jih, západ a východ. Prostě měl značné obavy a vůbec nevěděl, co má Chomejní v úmyslu. Upozorňuje mimo jiné i na skutečnost, že ve vězeních je momentálně mnohem více politických vězňů, než tomu bylo za šaha a zároveň se pozastavuje nad okolností, že nikdo neví, v jakém jsou stavu. Za vlády šaha podle něj íránské věznice mohli navštěvovat zástupci Červeného kříže, během islámské revoluce se do věznic nikdo podobný nedostal.

V referendu, které pak proběhlo (voliči měli na výběr dvě možnosti, islámská republika, ano, ne), zvítězili příznivci islámské republiky, jež se tedy uskutečnila demokratickou cestou. V čele republiky sice stojí volený prezident Abolhassan Bani Sadr, nejvyšší moc však měl od začátku ajatoláh Chomejní, což pokračuje do dnešní doby. Pouze ajatoláha po jeho smrti nahradil nový, kterého doživotně jmenuje tzv. Rada expertů. Abolhassan Bani Sadr sice patřil k politikům z okruhu kolem Chomejního, snažil se však o to, aby duchovenstvo a náboženské frakce neovládly státní správu země. Marně. Islámské poradní shromáždění, forma íránského parlamentu, ho počátkem osmdesátých let přinutilo k odchodu z funkce, což vyvolalo vlnu protestů po celé zemi. Demonstrace byly násilně potlačeny a tím také skončily takřka všechny politické strany v Íránu, které byly po pádu šaha obnoveny, tedy i komunistická Tudeh a nacionální Íránská národní fronta a spousty dalších. Jejich členové, kterým se nepodařilo uprchnout do ciziny, byli chyceni, uvězněni a popraveni. Írán se stal teokratickou diktaturou tak, jak ho známe dodnes.

Abych mohl přejít k dalšímu bodu článku, musel jsem vás nejdříve ve zkratce seznámit s nesmírně bohatou moderní historií Íránu. Než se posuneme dále, rád bych se ještě pozastavil nad svéráznou příhodou. Ajatoláh Chomejní byl poctěn redakcí časopisu Time, která ho prohlásila mužem roku 79, a dostal se tak na jeho titulní stranu. V dlouhém článku, který jsem našel v archivu Time, si můžete přečíst o tom, čím nadchl americkou a evropskou levicově orientovabou inteligenci. Mimo jiné i tím, že ukázal jinou a novou pozitivní cestu vývoje, než západní demokracii, kterou ztělesňovala západní Evropa, USA a další země. Jak hustá ironie osudu. Ale nebylo to poprvé, podobný nápad měla redakce časopisu Time ve třicátých letech minulého století, když za muže roku 38, tedy ve stejné době, kdy byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava, vyhlásila Adolfa Hitlera. No a ten se jím stal podle článku v časopisu díky tomu, jak se mu podařilo dostat Německo z hospodářské krize, jak ho sjednotil, pozvedl jeho ekonomiku a skoncoval s nezaměstnaností. Národní socialismus je v článku po ekonomické stránce srovnáván se sovětským komunismem, což vám ostatně tvrdím také již docela dlouho (kolektivizace zemědělství, silná státní kontrola trhu, obrovské daně pro podnikatele, hospodářské plánování a státní kontrola průmyslu a podobně). Jak Adolf Hitler, tak ajatoláh Chomejní svou ideologickou vizi jasně zformulovali, napsali a vydali knižně, nicméně to v obou případech nikdo nebral moc vážně. Ale zpět k tématu.

Na příkladu íránské revoluce bych vám chtěl ukázat, jak často se může veřejné mínění na Západě mýlit a jak je dobré se pokusit domyslet některé věci až do úplného konce dříve, než začneme bezmyšlenkovitě podporovat nějaké hnutí, či myšlenkový směr. Tím se konečně dostávám k jádru článku, kterým je konflikt mezi Izraelem a Palestinou ztělesňovanou islámským hnutím Hamas. Hamas vznikl koncem osmdesátých let, jedná se o charitativní a zároveň militamtní islámskou organizaci, jejíž politický cíl je jasně vyjádřen v Chartě Hamas z roku 1988. Je jím zničení státu Izrael a nastolení islámského státu Palestina, jenž bude aplikovat islámské právo šaria na celém území bývalé Palestiny. V roce 2006 Hamas vyhrál markantním způsobem volby do Parlamentu a tak se stal reprezentativní politickou silou. O něco málo umírněnější hnutí Fatah, se kterým je v kontaktu Západ, má v Parlamentu skoro o polovinu méně poslanců. Fatah založil Yasser Arafat, kterého nemusím nikomu představovat. Mnozí z vás však možná neví, že jeho strýc Mohammed Amin al-Husseini byl islámským vůdcem a Velkým jeruzalémským Muftím v dobách britského mandátu Palestina. Když navštívil v Německu Hitlera, svěřil se mu s tím, že islám a národní socialismus mají společného nepřítele a to Židy. Hitler byl jeho názory natolik potěšen, že ho oficiálně prohlásil za árijce, no a Mohammed Amin al-Husseini se pak v Chorvatsku (Nezavisna Država Chrvatska), podílel na  vytvoření XIII. horské divize Waffen SS Handžar, ve které byli z velké části bosenští dobrovolníci. Jeho vnučka, Laïla Chahid, se zase stala generálním zástupcem Palestiny v rámci Evropské unie.

Hamas je představitelem sunnitské větve islámu jako všechny státy severní Afriky, Írán je naopak šiítský, mezi sunnity a šiíty sice panuje silná nevraživost vedoucí až k likvidaci jiných vykladačů Koránu pomocí pumových atentátů, ale v určitých případech se nad ní dokáží povznést. Jedním z nich je nenávist k Židům a touha vymazat Izrael z povrchu zemského. Hezbollah, což je šiítská islámská, charitativní a militantní organizace v Libanonu,  jež byla vytvořená a financovaná Íránem, po mnoha letech izolace před pár lety po úspěšných volbách poprvé ve své historii vstoupila do libanonské vlády a podílí se na správě země. Dalo by se říct, že Írán by neměl mít zájem finačně podporovat palestinský Hamas a tím dráždit Izrael až k vyprovokování ozbrojeného konfliktu proti Libanonu, ve kterém by Hezbollah opět ztratila nově získanou politickou moc. Nicméně všeobecná chuť zničit Izrael je v arabském světě patrně silnější, než všechno ostatní a jedná se o element, jenž jako zázrakem dokáže stmelit všechny protikladné názory. Podle článku Le soutien ambigu de l´Iran au Hamas v deníku Le Figarro, profesor politických věd na universitě v Teheránu Davoud Hermidas Bavand jednoznačně tvrdí, že: " Írán bezpochybně podporuje Hamas. A to morálně, politicky i finančně." Jak Hamas, tak Hezbollah mají za cíl nastolení islámského státu, který od dob islámské revoluce existuje v Íránu. Principy islámského státu a jím praktikované svaté války, tedy džihádu, ajatoláh Chomejní popsal v jedné ze svých knih o islámské revoluci "Valayaté-Faghih":

"Svatá válka znamená dobývání nemuslimských území. Je možné, že bude vyhlášena islámskou vládou hodnou tohoto názvu, pod řízením, či vedením Imáma. Bude povinností každého plnoletého a zdravého muže dobrovolně vstoupit do této války, jejíž cílem je nastolení islámského práva z jednoho konce zeměkoule na druhý."

Svatou válku proti Západu nezačalo Ben Ladenovo hnutí al-Kajda sebevražedným útokem na budovy Světového obchodního centra v New Yorku, ale o několi desítek let dříve protagonisté islámské revoluce v Íránu v momentě, kdy v listopadu roku 1979 přepadli Íránci americkou ambasádu v Teheránu a vzali jako rukojmí do zajetí všechny zaměstnance, které propustili zhruba až po roce a půl. Svatou válku a to, aby celý svět ovládal islám, má jako svůj konečný cíl i palestinský Hamas. No a tyto znepokojující skutečnosti, zdá se, si začínají uvědomovat i někteří anarchisté v Evropě, neboť manifestace za podporu Palestiny jsou momentálně řízeny a ovládány hnutím Hamas, demonstrace dostávají jasný náboženský podtext. Tuto skutečnost již začínají kritizovat i sami anarchisté a vyjadřují se k tomu v různých článcích. Ten, na který vám dávám odkaz, popisuje jednu z manifestací v Paříži a autorovi se natolik nelíbila její islamizace (zahalené ženy, motlitba před začátkem demonstrace, množství vlajek Hamasu, hesla typu Alláh je nejvyšší a podobně), že ji opustil. Popisuje také podobnou manifestaci v Lyonu, při které organizátory připravená ochranka sdělila jeho kamarádovi, že si nepřeje anarchistické revolucionáře v manifestaci, že není vhodné, aby nesl černý prapor, protože si přejí vidět jen vlajky Palestiny.......

Pokud se vám podařilo dočíst až sem celý ten dlouhý text, tak vám slibuji, že to již nebudu dál natahovat. Než se dostanu k závěru, chtěl jsem nejdříve popsat okolnosti, které mne vedou k tomu, že v Palestinsko-Izraelském konfliktu stojím na straně Izraele. Václav Havel v jednom ze svých nejlepších esejů, jenž napsal v dobách komunistické totality Slovo o slovu , popisuje mohutnou sílu slova. Jak Adolf Hitler, tak ajatoláh Chomejní ve svých stěžejních dílech popsali naprosto jednoznačně vizi světa, kterou míní zrealizovat. Ani jednomu, ani druhému, se to naštěstí nepodařilo, nicméně jejich myšlenky nezanikly a dodnes přežívají, jejich slovo neustále působí svou mocnou silou. Jak už jsem napsal v předchozím článku Boycott Israel! , nedokáži pochopit, co vede anarchisty k tomu, že bojují ve stejné linii s Hamasem za vznik totalitní islámské teokracie, jejímž konečným cílem je vyrušení Západu, tedy naší politické kultury. Bude to buď bytostná nenávist k Židům, kterou mají společnou s Araby a Hitlerovými národními socialisty, nebo nepřekonatelný odpor ke kapitalismu (jenž je opět ideově spojuje s národními socialisty), který v jejich očích zosobňuje USA s Izraelem, nebo z obojího něco a trochu dalšího koření, které zatím neznám. Fakt nevím, co je tlačí k tomu, že si vlastně podřezávají větev sami pod sebou. Levicově orientovaní intelektuálové mají oproti těm pravicovým, ke kterým patřím třeba já (HA!HA!HA!), tendence k tomu, aby podporovali všechna revoluční hnutí a změny společenských řádů k nějakým vyšším ideálům. Spletli se s Leninem a Hitlerem, spletli se v Chomejním, není vyloučené, že se mýlí, když podporují vznik islámské Palestiny řízené islámským právem šaria, islámské Palestiny, která se zařadí po boku Íránu v jeho svaté válce proti Západu, tedy i proti tobě a mně.