Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Tvůrce textů před třemi lety zaniklé punkrockové formace Aqva Silentia Petr B. Výškovický oznamuje široké veřejnosti, že vlastním nákladem vydal sbírku svých drsných básní. Jde vlastně o dvě sbírky v jedné knize. První z nich, Petr Bezruč vs. Godzilla, je průřezem autorovou poetickou tvorbou za posledních dvacet let. Druhá, Leoš Janáček vs. Predator, vznikala dva roky a seznamuje čtenáře s lidmi, událostmi, dějinami, hospodami a jinými objekty veršotepcova bydliště. Kniha má 114 stran a za netržní cenu rovných 100 Kč + poštovné je možno si ji objednat prostřednictvím e-mailu na adrese akki.kuolema@seznam.cz.

Pro ilustraci několik ukázek:

 

 

LÁSKA NEONACISTICKÁ

Sbalil hákoš reenu
a teď spolu chodí.
Co z toho plyne? Inu:
K čurákovi jen piča se hodí.

EVOLUCE

O Markétě tajně snil
Miroslavě verše psal
Marii za ruku bral
Martu na rty líbal
Moniku přes krámy šukal
Miladu si vzal
Po Martině řval
Mrcho 

SETKÁNÍ

Hej, chlape, nemáš nějaké drobáky?

Zalovil jsem v kapse.

Vtom jsem ho poznal;

nemohl jsem se mýlit,

nezmátlo mne číro, pírsing, kérka, glady,

kožárna, stahováky, pyramidy, řetězy

ani mikina The Exploited –

byl to on, sám veliký Valéry!

Až tohle budu vyprávět

profesoru Černému…

Vtiskl jsem mu do dlaně bůra:

Prosím, Mistře.

Dík, vole.

SCHŮZE

Všichni řvali,
jen já mlčel.
Breton po mně hodil šicí stroj,
Queneau vstal a odešel.

SCHŮZE 2
Všichni drželi hubu,
jen já se ozval.
Nezval po mně hodil židli,
Teige vstal a odešel. 

TENKRÁT
Tenkrát, když jsme bojovali

proti zpuchřelému mocnářství,

na barikádách vlály

rudočerné prapory anarchie,

Šrámek s Gellnerem ládovali minomety,

velel tomu

Stanislav Dlažební Kostka Neumann.

JUXTAPOSICE

Fritz a Franz byli kamarádi.
Fritz byl v Hitlerjugend.
Franz také byl v Hitlerjugend.
Fritz vstoupil do Strany.
Franz rovněž vstoupil do Strany.
Fritz narukoval do Wehrmacht.
I Franz narukoval do Wehrmacht.
Fritz padl u Stalingradu.
Franz vlastní síť samoobsluh,
daří se mu dobře. 


STARÉ STROMY UMÍRAJÍ,

ABY NOVÍ LIDÉ

MOHLI NAKUPOVAT NOVÉ VĚCI

Po dlouhé nemoci první kroky

vedly mne za starými přáteli.

Nenalezl jsem je.

Všichni jsou mrtvi, už je neobejmu.

Uprostřed vyasfaltovaného parkoviště

trůní barevný kvádr hypermarketu.

DLOUHÁ CESTA NOCÍ

Z HOSPODY DOMŮ

Jeden krok kupředu,

dva kroky zpátky.

Hvězdné nebe nade mnou

a osm hukvaldských čtrnáctek

ve mně.

SEDÍME NA ZAHRÁDCE U PIVA A

Johance zazvoní mobil volá

matka Mami ty jsi zase ožralá říká

Johanka Nekecej já to na tobě poznám

potřebuju ty prachy rozumíš

SEDÍM S HLAVOU ZVRÁCENOU A

zírám na mraky nad starou radnicí

přece jenom to stojí za to ten

zasraný život

Mám prý jakési íkvé.

O jeho výši vedou se spory.
Nebude to nic moc,
tvrdí doktor Kratochvíl.
Jen se podívejte na ty jeho idoly:
Diogenés, Sókratés, Epiktétos a
Zeměžluč.

PO POBLITÉM CHODNÍČKU

V Janáčkově restauraci Pod hradem

dal jsem si pět piv a potom pokračoval dále,

zastavil se před obecním úřadem,

zvažuje, zda zvládnu ještě aspoň jedno malé.

Navštívil jsem Janáčkovu Vyhlídku,

pamětliv, že dodržovat musím pitný režim;

vylezl jsem podoben spíš dobytku,

teď tu v lese mezi stromy na plech sťatý ležím.

Bez mobilu, bez klíčů a bolí mě hlava...

Z Janáčkovy lavičky se tak těžko vstává!

Adolf Hitler, nadšený wagnerián, se v mládí sám pokoušel komponovat. Jeden z výplodů svého epigonského ducha, monumentální operu o sedmi dějstvích Nibelungové na Měsíci, odpovídající zásadám Gesamkunstwerk, předložil k posouzení Leoši Janáčkovi, kterého považoval za takřka stejně geniálního, jako velikého Richarda Wagnera. Hitler totiž s doslova nábožnou úctou vzhlížel ke každému tvůrci, jehož dílo se vymykalo chápání mladého Rakušana (vyjma Gustava Mahlera pochopitelně; tohoto věhlasného skladatele diskvalifikoval jeho židovský původ).Již zběžné prolistování partitury Hitlerova opusu prozradilo Janáčkovi, že jde o neuvěřitelně stupidní slátaninu beze stopy invence. Když ji mladíkovi vracel, poradil mu, aby ve vlastním zájmu zanechal komponování a věnoval se raději třeba ... nu, třeba politice. A vyprovodil zdrceného Hitlera ze dveří.

Později Janáček na honu v hukvaldské hradní oboře celou příhodu vylíčil příteli doktoru Edvardu Benešovi. Vyprávění ukončil Mistr poznámkou, že Hitler je blbec a v životě to nikam nedotáhne.

Oba muži se tomu společně zasmáli a dál už se věnovali lovu zajíců a bažantů.

U HYNEČKŮ

V Brušperku U Hynečků

sedělo pět synečků,

na kebulích kohouty,

poslouchali Wohnouty;

žádní drsní kujóni,

v punku kovaní,

nýbrž slizcí šampóni

nagelovaní....

Slečno, nechtěla byste si mnou ve vší diskrétnosti zacizoložit?

optal jsem se na venkovské poměry přiměřeně atraktivní,

přibližně dvacetileté brunety,

přistoupivší ve Fryčovicích

do autobusu číslo 371.

Samozřejmě, ale momentálně

nemohu, mám menstruaci,

špitla a nadiktovala mi svou

e-mailovou adresu.

Bože, ty to vidíš

a nezasáhneš?!

POSLEDNÍ NÁCEK

Poslední ostravský nácek

v Dolním Sklenově vystoupil

z pravidelného spoje,

u Vajta na pivní tácek

napsal, že volí formu

partyzánského boje.

Na Babí hoře v podzimním lese

loví teď kuny, zimou se třese

(i teplým bombrem proniká chlad),

a když ukojí žízeň a hlad,

nožem ryje do stromů

nápis, že má dost Romů,

feťáků a chmatáků,

anarchistů, jehovistů,

kurev, židů, teroristů.

Nad lesní studánkou holí si hlavu,

a když na pastvině ošuká krávu,

co žere trávu,

ví, že je v právu.

Ke zvoničce stoupá pak do svahu,

opřen o bytelný klacek,

neztrácí náladu, ba ani odvahu

poslední ostravský nácek.

Leoše Janáčka silně znepokojovalo, že významný barokní skladatel Pavel Josef Vejvanovský, který v roce 1644, kdy jeho otec na Hukvaldech zastával funkci kaprála hradní stráže, v této obci přebýval, nemá zde ani pamětní desku, natož bustu či dokonce sochu, není po něm pojmenována škola ani jiný objekt. Cedule Vítají vás Vejvanovského Hukvaldy na rozcestí v Dolním Sklenově byl artefakt z říše čiré fantazie. Janáček z toho usuzoval, že ani jeho, Janáčkovo, jméno nepodrží dlouho paměť hukvalďanů a po nějakých padesáti, sto letech už po něm neštěkne ani pes.

„Vot tak, Slované jsou svoloč, nevděčné plémě,“ teskně přitakal Janáčkův přítel Vladimír Iljič Lenin, když se mu Mistr v roce 1916 svěřil se svými obavami. „ Vy myslíte, že po mně něco pojmenují, že mi někde postaví sochu? Blbost!“

A nalil další dva plné stakany vodky.