Nedělní chvilka poezie
PRINCIP VEŠKERENSTVA
(aneb kam se hrabou nositelé cen Alfreda Nobela)
Všichni tady sedí
a ani neví proč.
Sedí, pijou a kouří.
Je nás šest.
Nikdo neřekne jediné
slovo.
Všichni tu sedíme
a pijem
a čekáme:
na výsledek sporů o globálním
oteplování, na 21. 12. 2012, kdy se stejně
stane hovno, na další zoufalou výplatu za ještě
zoufalejší práci,
na infarkt, cirhózu nebo raka,
který sem přijde pozpátku a udělá show,
zvedne klepeta, zacvaká ve vzduchu,
jako Španěl na kastaněty a
začne zpívat tango
Hernando's Hideway od Archieho Bleyera,
čekáme tady, než se nám vybije
poslední monočlánek, který pohání
naši fantazii, čekáme na III. Světovou
válku, čekáme na invazi mimozemšťanů,
na asteroid, který nás
vyhubí a zbaví vrchnosti, která nás stejně celou dobu
srala, tak jako jsme my srali sebe.
Jsme jako dinosauři.
Naše kostry nalezne příští
generace otroků
kdesi o miliony let později.
Budou vypadat jinak.
Možná budou OBŘÍ,
možná se Matka Příroda poučí
z minulých chyb a
udělá nás menší, aby se
nás tu vlezlo více.
(Nebo nás stvořili mimozemšťani?
Nebo to byl Bůh? Na to se mě, ksakru,
neptejte, protože to nevím a
neví to ani mocichtivé církve,
a neví to nikdo, protože nás
Bůh nestvořil. Kdyby nás totiž
stvořil,
tak nás stvoří
bez vědomí o Něm.)
Teď tady sedíme tři.
Tři co neví proč.
Tři kohouti na hřadě.
Cvaknou dveře.
Otočíme hlavy.
Klap, klap, klap,
dělají podpatky.
Slepice.
Jeden kohout sletí z hřady.
Ten, který toho za celou
dobu namluvil nejvíc,
i když všichni mlčeli.
Za pár dní najde Sedlák
na seně vajíčko.
Nový život?
Kdepak.
Prostý cyklus.
DĚVKA NEVDĚČNÁ I VDĚČNÁ
Vyjádřit určité
pocity na papír
je stejné,
jako rozsednout
kaktus v domění,
že si nepopícháš
prdel.
Napíšeš jakési moudro.
Pár lidí to vezme,
pár lidí to odsoudí
a zbytek to ani nebude
číst.
Pokud se to dochová
tak za pár tisíc let
(tzn. za chvilku)
přijde Archeológ
a po něm Antropológ
a oba souhlasně řeknou:
"Právě jsme objevili
umění Starověku."
Stanou se slavnými,
stejně jako ten starodávný
Umělec -
s jediným rozdílem:
Oni z toho budou
mít víc, než
umělec sám za
svého života.
Takové je umění.
Jak říkával můj přítel blahé paměti:
"Života Bído, stejně Tě mám rád..."
I PŘES VŠECHEN CHLAD MĚ HŘÁLA
Vešla do dveří a měla na ramenou
sněhové vločky.
Venku řádila zima.
Sundal jsem jí kabát
a vzal ji kolem ramen,
odvedl dovnitř, aby se
posadila.
Chtěl jsem jít pro něco k pití,
ale řekla mi, abych nikam nechodil,
že je jí dobře, když mě může držet.
Přitiskla svůj studící obličej na
můj rozpálený krk.
Na chvíli mi přestala proudit
do mozku krev, ale hned nato
se vrátila s dvojnásobným účinkem.
Chytl jsem jí i druhou ruku, ona
si přehodila nohu přes můj klín
a tak jsme tam seděli,
ona se zahřívala o mě a
já jsem byl rád, že to
můžu být
zrovna
já.
Mikeho blog
6.3.2011 Rubrika: Literární fabrika | Komentářů: 1 | Vytisknout