Punk.cz - o punku u nás i ve světě

V zásilce od Papagáje  jsem obdržel jejich dva poslední kousky, Zeměžluč a V.O.H. Abych se přiznal, byl jsem na oba dva dost zvědavý a začnu pěkně po pořádku těmi služebně staršími :-))) Tato deska vlastně není úplná novinka, protože jsou na ní všechny tři poslední EP, které Zeměžluč vydala s novým kytaristou Fredriksonem. Zajímalo mě, jak se Zeměžluč dokáže vypořádat s odchodem tak výrazného instrumentalisty, jakým je bezesporu Eda, ale k mému překvapení to proběhlo naprosto plynule a bez problémů. Zkrátka, všichni jsme nahraditelní, nebo co. Myslím, že Fredrikson do kapely zapadl úplně v pohodě. Jednak zpívá, což je samozřejmě důležité, neboť to zpestřuje vokály, no a jeho styl také okořeňuje výsledný mix punkem s trochu metalovým nátěrem stejně jako ten Edův, přičemž zní přece jen jinak a naštěstí se nejedná o žádnou Edovu kopii. Výsledek není vůbec monotónně fádní, dobře hutný sound, rozjetá war machine plná výbušné hrozby svištící nepřátelským územím, něco mezi Exploited a Motörhead, není co řešit, toto víno dozrálo k opravdu velké kvalitě. Bylo by ztrátou času, kdybych začal nějak podrobně rozebírat rytmickou sekci. Zeměžluč byla už za starých totalitních dob naprosto sehraná a bezchybně šlapající kapela, na tom se dodnes nic nezměnilo.

Psát o Zeměžluči je svým způsobem jednoduché a zároveň velmi obtížné. Tvorba, za kterou stojí frontman bandu Šoty, se za ty dvě dekády moc nezměnila. Je pořád postavena na přímočaré palbě bez zbytečných kudrlinek, která míří přímo na komoru, a podbarvují ji pořádně nasrané často politicky laděné texty ze života, tak jako tomu bylo v punkovém pravěku, kdy týpci ze Zeměžluče poprvé naběhli na pódium brněnského klubu Křenová. Kdyby se nejednalo v této subkultuře o urážku, nazval bych je tradičními konzervativci :-)))) Ale co, mají pravdu, ani já nevidím důvod, proč by měli měnit styl, který vyhovuje jak jim, tak jejich posluchačům, a který již dlouhodobě patří k tradičním známkám českého punku. Složité je to z toho důvodu, že o nich bylo za ty roky již řečeno vše podstatné a mohu jen dokola omílat stále stejně neměnná klišé o tom, že se jedná o jeden z mála gangů, který zůstal dodnes věrný tomu prvotnímu impulzu, na jehož základě vzniklo punkové hnutí a který sere na nějakou módu, komerci a podobné cypoviny. Dokonce i na výdobytky moderní doby, jako je třeba net, páč jejich strohé stránky s minimem informací už zase nefungují a sehnat o nich nějaké poznatky vyžaduje takřka nadlidské úsilí. Není vyloučené, že se mýlím, ale řekl bych, že Šotymu nejvíce vyhovuje ten původní systém (vydávat vinyly, koncertovat a občas se objevit v nějakém podzemním DIY časáku vytisknutém kdesi v amatérských podmínkách někde ve sklepě), a celé to bláhové kmitání na internetu a podobné výdobytky technické revoluce má úplně na háku.

Šoty, kterého vlastně považuji za takového Boba Dylana naší punkové scény, opět předvedl, že text songu je něco nesmírně důležitého, něco, co se nemá odfláknout a co může existovat i samo o sobě. Poslouchaje cédo pozvolna jsem sestupoval do stále temnějších pater jeho duše a když jsem se dostal k poslednímu EP, napadlo mne, že ho snad již osud skutečně vrhl až na samotné existenciální dno, místo, ty vole nebo co, z něhož snad již není úniku a jediným východiskem, co ti zbývá, je definitivní uzavření kapitoly. Naprostá beznaděj, K.I.A. (killed in action, tedy zabit v akci, - - - - - žargon americké armády, vsuvka pro přátele filmů a knížek z války ve Vietnamu), zkrátka shut down. Prostě si vpálit kulku do hlavy, nebo tak něco. Každým pórem těla, každou buňkou cítíš, že se nejedná o žádné předem vykalkulované pózy, ale o opravdový život s jeho radostmi i bolestnými tragédiemi. Poslední song z třetího EP a hlavně hudebně hravě melodický a takřka na poměry nezvykle veselý bonusový vál desky dávají naději, že se od toho dna konečně začíná odpoutávat, protože je mu jasné, že život je tak jedinečná záležitost, že stojí za to, aby byl žit až do konce navzdory všemu.

Vzhledem k tomu, že za vrchol tohoto kotouče považuji poslední EP, přestože ani první, v němž si autor textu řeší svůj postoj ke křesťanské víře, a ani druhé, které se zase zabývá totalitní společností a válkou, nejsou vůbec špatné, tedy "Odložte všechnu naději!", zastavím se u dvou válů, které mne zaujaly nejvíce. Hudebně i textově vysoce hodnotím již první song, na cd se jedná o 13. skladbu stejného jména, jako EP, na Zeměžluč nezvykle pomalý kus hraný víceméně ve středním rytmu s poselstvím totálního zoufalství:

"Odložte všechnu naději

pokud vám nějaká zbyla

naděje umírá poslední

však už poslední byla..."

No a na něj navazuje šestnáctý vál z cd "Nechci", jenž se nese v tradičním duchu hurá punku, z textu však čiší ještě větší depka, než z toho předešlého:

"Nechci přijmout co se stalo

nechci přijmout, jak to je

nechci, nechci, nechci, nechci,

ale ono - hovno platný mi to je

Nechci už tu být

nechci, ne a ne

čekám na zázrak,

kterej se nestane...."

Nahrávka byla pořízena ve studiu Skála v Třebíči, které vám tímto jednoznačně doporučuji vzhledem k profesionálnímu přístupu a relativně příznivé ceně za pořízení céda. Navíc, jako bonus pro milovníky dobrého pití musím podotknout, že v místních restauracích najdete skvělá bílá vína. Za zmínku stojí i skutečnost, že na obal desky byly vybrány fotky z archívu samotného velkého Manitua a nesmírně výkonné pohonné jednotky našeho webu, jistě vám nemusím nějak podrobně zdůrazňovat, o koho se jedná. Takže, Zeměžluč se na nějakou dobu odmlčela, aby se vrátila plná síly a mohutné energie. Chlapi koncertují o sto šest a na příští rok připravují další řadovou desku. Pevně doufám, že jim to vydrží ještě zatraceně dlouho. Deska stojí 190 Kč a je k dostání na koncertech kapely, nebo přímo u Papagáje.

Hodnocení: 9/10

Jo, ještě na závěr, o Zeměžluči napsal obsáhlý článek Medvěd a ukázky z desky najdete u Papagáje v odkazu, který jsem uvedl pod záhlavím recenze.