.jpg)
.gif){kind=small}
A 64
(1983 - 84)
A 64 byli doslova bombou roku 1984. Ač skupina odehrála jen několik koncertů a její životnost trvala pouze jeden jediný rok (od listopadu 1983 do listopadu 1984), dodnes se o ní vyprávějí legendy a svými vystoupeními se navždy zapsala do dějin českého punku. Název si našla v drogerii - výrazem A 64 se označovala indulona, mast na ruce.
Základní sestava souboru se dala dohromady někdy koncem roku 1983. Marcel Průcha (voc) a Radek "Šimon" Šimůnek (g) předtím působili v celkem krátce hrajícím punkovém seskupení Red Devils (druhou polovinu kapely tvořily dvě holky). K nim se přidal Tonda Hlávka (bg) a po krátkém období bez bubeníka také Jan "Limburák" Limburský (ds), bývalý frontman pražského punku Kečup. Během týdne nacvičili svůj prvotní repertoár a vzápětí ho ještě pod názvem Plastelína předvedli natěšenému publiku na koncertě na Libeňském ostrově. Po tomto koncertě se skupina přes zimu zavřela do zkušebny aby repertoár řádně procvičila a vytříbila. Od dubna do června 1984 pak už jako A 64 vystoupila nejméně desetkrát na různých štacích - od klasických pražských míst, jakými byly třeba klub Na Chmelnici, Barča nebo parník, přes koncerty mimo hlavní město; objevila se třeba na známé přehlídce v Ostrově nad Ohří nebo v Brně. Se skupinou si občas zahostoval saxofonista Martin Klapper a jednou dokonce i samotný Mikoláš Chadima, vedoucí MCH Bandu, jenž svojí šílenou hrou na ságo udělal z jejich punkáren naprostou zběsilost.
Bohužel v létě (formace si dala pauzu v koncertování) se v "áčku" začaly objevovat rozpory v tom, jak vlastně pokračovat dál. Tendence opustit onen jednoduchý punk a věnovat se jakémusi jeho "náročnějšímu" pojetí přicházely hlavně od Šimůnka a Průchy, kteří chtěli tvorbu skupiny celkem radikálně proměnit. Proto také na podzim kapela odehrála pouze dva koncerty - znovu parník a Kladno, které se stalo na jeden večer hlavním městem punku, neboť se na onen koncert sjeli punkeři snad z celých Čech.
 |
 |
 |
 |
Až na několik výjimek (Sex Pistols, Exploited, Dead Boys) stál repertoár A 64 na vlastní tvorbě s českými texty, přičemž ale asi nejznámější skladbou je ta, která se objevila na všech možných i nemožných punk kompilacích, ať už u nás nebo v zahraničí - převzatá punkárna od Peter And The Test Tube Babies s českým textem "Já nemám šajn".
O A 64 v knize Excentrici v přízemí píše i hudební publicista Vladimír Vlasák: „Punková jednoduchost, syrovost a pekelná rychlost A 64 působila bezprostředně a zvedala ze sedadel návštěvníky takřka všech jejich koncertů… Pořadatelé se nejvíce obávali živelnosti a hlavně nezvladatelných situací. Za tu považovali i tanec (pogo) před pódiem, který série krátkých prudkých skladeb vždy vyvolala. A 64 však hráli jen to, co cítili. Nemohli ani za publikum, které na ně chodilo. Za to všechno ale byli nuceni nést zodpovědnost…“
Skupina přitom na pódiu vypadala dosti civilně - bez výrazných punkových propriet. Žádná "číra", řetězy nebo špendlíky v uchu. Všechnu tuto punkovou veteš však nahrazovala hutným nářezem, linoucím se z jejích nástrojů, a hlavně divokým pódiovým vystupováním. Frontman Průcha s dlouhou patkou světlých vlasů, neustále mu padající do očí, při koncertech sršel energií - při typicky punkovém vokálu neklidně pobíhal, často skákal do výšky, občas se válel po zemi. Radek Šimůnek zase proháněl svou kytaru jakýmsi podomácku vyrobeným flangerem, jehož zvláštní zvukový odstín spoluvytvářel onen charakteristický sound A 64. Nu a za nimi dusala neúprosná tepavá rytmika dodávaná Hlávkovou hrou na baskytaru a Limburákovým jednoduchým bubnováním.
Nicméně Marcel Průcha na první polovinu 80. let vzpomíná v seriálu Bigbít s jistou dávkou trpkosti: „Mám pocit, že punkové u nás tehdy převzali od mániček takovou tu neslavnou roli těch pronásledovanejch lidí, žijících na okraji. Ti bití jsme byli najednou my, my jsme najednou byli ti z toho filmu ´Easy Rider´.“
Onen neustálý pocit ohrožení nakonec dovedl jak Průchu, tak Šimůnka k emigraci (za hranice odešel i jejich koncertní host, saxofonista Klapper). Předtím si oba ještě stihli zahrát si krátký čas s Marlene a Šimon se společně s Tondou Hlávkou octli na moment v Garáži. Hlávka se pak stal celkem známou postavou naší industriální a alternativní scény - od roku 1985 působil v souboru Veselí Filištínové, který se později přejmenoval na Střední Evropu. Limburák se "proslavil" až na podzim 1989, kdy se posadil za bicí soupravu pražské skinheadské dechny, zvané Orlík.
.jpg)
