Kapela vznikla 28.5.2005 na Racku u Rumburka  ve složení, Honzor - pádlo španělácké, Pjotr - kasio klávesové (sem tam něco na fajfku(fagot)) a Pája - škopky a plechovky...

V součastnosti za sebou mame více jak 40 koncertů a tři nahraná dema. Po různých personálních úpravách je nynější sestava taká:

PÁJA (uzenář) / - bicí

HONZOR /- el. kytara, zpěv

PJOTR ( PRdis. :) / - (hergot) FAGOT-, nejednou klávesy a občas nějakej ten řev

LIŠÁK TONÍK/ -  baskytara

28.05.2005

Je sobota, konec května roku 2005, my sedíme za naší chatou na posedu a zlehka se nudou kopeme do prdele. Včera jsem si ve škole od spolužáka půjčil kytaru a s bráchou přemejšlíme o tom, jaký by to bylo, umět na ní hrát a mít elektrickou a mít prostě kapelu. Zaslechli jsme motor. Ano, náš nejdražší kamarád Pája přijel na kafe. Sotva slezl z fichtla, už jsme mu hlásili tu úžasnou novinu o tom, jak chcem mít kapelu a tak. Nejdřív mu to přišlo jako blbost, ale pak řekl: „A co budu dělat já?“ „No, hrál si někdy na něco?“ zeptal jsem se ho „Ne, akorát ve školce na flétničku a zacpal jsem už i čtyři dírky.“ A tak bylo jasno. Pája bude bubeník.

Naštěstí jsme měli odkudsi půjčený už přes rok klávesy, který by momentálně nahrazovali ňákej druhej nástroj či basu. Chyběly jenom bicí. Za chalupou jsme našli dva klacky, kyblík od barvy a takovej velkej plech. Vzali jsme to do chaty a zkušeně rozestavili skoro jako soupravu bicích. Takže máme všechno. Dokonce i zkušebnu, protože máme svojí – malou chatu. Sotva jsme však začali zkoušet náš první song, přiběhl táta, že až vedle je slyšet ňákej rachot a že to harampádí co jsme natahali do chaty máme vyházet zase ven. První menší neúspěch nás však nemohl rozhodit a tak jsme hráli dál. Tedy Pája na tzv. bicí, Honzor na kytaru (zatim jenom e moll a a moll, občas i pokusy o C dur) a já na klávesy.

A co nazev kapely? Každá kapela přece ňákej má, ne? S tímto jsme si opravdu velice lámali hlavy až přišel den kdy Honzor řekl:„To by chtělo něco jednoduchýho, jednoslovnýho,na dobrý zapamatování, v čem se nedá udělat moc chyb“ a ja na to jen s hlavou v oblacích, bez toho, abych Honzora ňák víc poslouchal řekl: „Mam to!!budem Wrata Wot Stodoli“a Honzor jen vesele dodal:„Tak joooooo, to by šlo“

Začali prázdniny a my s odhodláním a chutí zkoušíme. Pravda, že vzhledem k aparatuře kterou máme se jen ztěžka identifikuje žánr kterej hrajem, ale tak nějak objektivně bych to zhodnotil jako underpunk neboli „podpank“, nejčastějc jsme ale říkali vidlákpunk. Zvuky to byly velice zválštní a pravda, že občas dost dráždili zvukovody rodičů i sousedů. Jednou, když jsme tak chlastali a hráli, jsem se vyběhnul vychcat za malou chatu na hnůj a z kalhot mi vypadl jeden můj text. Máma šla zrovna vyhazovat šlupky od brambor nebo tak něco a našla ho. Ja, nic netušíc a chlastajíc už zase seděl v malý chatě a mlátil s klukama do nástrojů. V tom se ozvalo zaklepání. Ve dveřích stála máti a povídá: „Můžete mi řict, kterej debil z vás tohle vymyslel?“ a v ruce držela můj text. " No, já" odvětil jsem nesměle. " Ty jseš fakt uplně vyzobanej!" řekla, flákla dveřma a šla. Připomíná mi to historku z dětství, když jsem Honzorovi na záda nechtem nakreslil píču a když ho máma večer koupala, protože měl zlomenou nohu, tak to tam ještě měl vidět. Mám pocit, že v tu chvíli mi řekla něco podobnýho ale ještě mi u toho klepala ukazováčkem do hlavy… No nic, zpět ke kapele. Tak teda kluci se mi smáli a já si řekl, že textařinu nechám na Honzorovi, protože Pájovi pokusy textů ve stylu „A smutný pan Vynkula, co mu umřela činčila“ nebyly taky moc k použití.

Jedna věc byla ale stále nedořešena. Půjčenou kytaru nebudeme mít na furt a tak by to chtělo sehnat vlastní. Naštěstí v tomto období máme všichni svátek, tak jsme si doma řekli o pár korun a šlo se k Vychytilovy na nákup. Bylo vedro, my neměli auto, ale přesto jsme radostně táhli krabici s novou kytarou, přes louky a pole, do naší zkušebny – malý chaty.

Jedno letní ráno, kdy jsme se všichni tři probudili v naší krásný a zatuchlý malý chatě Pája řekl věc, která naší kapelu navždy změnila. „Pjotře? A co kdybys v kapele zkusil třeba i ten fagot, jak na něj hraješ ve škole??“ S Honzorem nás to decentně pobavilo, ale pak jsme si vlastně řekli – proč ne?? Spojení kytary, fagotu a několika kýblů a plechů, bylo hodně divný, ale mělo to takový zvláštní kouzlo, že se fagot nakonec stal nedílnou součástí naší kapely.

Prázdniny ubíhaly, hraní nás bavilo a my jsme to samozřejmě brali jen a pouze jako zábavu a představy o fungující normální kapele byly opravdu jen ve fázi snění. Jezdili jsme po festivalech a koncertech, koukali jsme unešeně na naše „vzory“, pařili jsme a chlastali. V malý chatě jsme pořádali různý kalby, chodili jsme se koupat a občas jsme pro srandu zahráli kámošům něco, z naší nevysychající studnice vlasních písní. Jooo, bylo to nádherný období

PJOTR

2. První koncert

08.07.2006

Je babí léto roku 2005, mlha se po ránu válí po zemi, ale mi jsme o víkendech stále ještě na chatě. Je neděle ráno, a když se vzbudíme, v malý chatě je smrad, jak kdyby tu projel peloton bezdomovců. Matně tápu v paměti, co se včéra dělo. No jo, byla kalba. Vždyť teď je zřejmě poslední víkend co jsme tady a pak už… zima a panelák. Hrát asi nebudem, neni kde a vlastně pořád ani neni na co. Osobně jsem přesvědčenej o tom, že to byl jen letní rozmar a na nějakou kapelu si příští prázdniny ani nevzpomenem. Jak já se mýlil… Pája k nám přes zimu moc nejezdil, takže jsem o jeho hudebních aktivitách zas tolik nevěděl. Jenže spíš než že by se na to vykašlal, tak si právě naopak sehnal bicí a začal se na ně chodit učit do ZUŠky. S Honzou se rozešla jeho holka Ovce. Z kraje to dost těžko nesl a tak se uzavřel do hudby, do kytary hrál, vymejslel písničky a ucil se. Ne však teda v ZUŠ. Jednou v zimě vyjel Honzor za Pájou do Děčína. Pája měl bicí ve sklepě, kde na ně cvičil, a tak tam s Honzorem jammovali a Honza měl diktafon, takže mi to potom pouštěl co nahrával. V tu chvíli mi došlo, že nepůjde jen o rozmar puberťáků, ale že to chtěj brát opravdu vážně. V květnu 2006 jsem si sehnal basovku. Jelikož jsme se znali s basákem s kapely Neřesti, jednu basu mi dohodil. Byla stará za pětset korun, ale svuj účel splňovala. O velikonocích jsme měli první zkoušku. Pravda, že než jsme se sehráli chvíli to trvalo, ale aparát byl jakštakš dostačující. Jedny starší bicí firmy Amati, velmi stará a vetchá basovka a španělka, k níž byl přidělanej mikrofon. A tak jsme vlastně začali zkoušet opravdový písničky a dokonce i před prázdninama nahráli demo. O prázdninách jsme teda zase zkoušeli a zkoušeli až mě jednou napadlo – DOST!. Není možný furt jen zkoušet a nic si neužívat, chtelo by to ňákej motor, co nás bude hnát kupředu. Tím motorem by mohla být vidina nějakého koncertu. Měli by jsme to vyzkoušet. Aspoň se něčemu přiučíme a uvidíme, jak na tom vlastně jsme. Každoročně se asi v půlce července konají Starokřečanské slavnosti, kde hrávám v kostele na fagot. Pár telefonátů a kontaktů a vše bylo dohodnuto. Budeme odpoledne hrát na hřišti za kulturákem a večer v kulturáku, jako předkapela kapely U- Style. Podctivě jsme začali zkoušet na koncert, připravovali si repertoár a vymejšleli ňejaký kecy mezi písničky, aby to nebylo tak suchý. Obvolali jsme pár kámošů, den D se přiblížil a my vyjeli vstříc novým zážitkům do Starých křečan. „Pánové, a kde máte kabely?“ řekl zvukař. „Jaký kabely? řekl Pája a pak něco mluvil a pětikolíku co používáme. Jenže to prej bylo starý už za komunistů, takže to jako nic. No, snad to nebude takovej problém, říkal jsem si. Zajedeme k Vychytilovi, ten nám něco pujčí a bude. Jenže ten nebyl doma. Nakonec se díky obětavosti zvukaře podařilo kabel spájkovat a vyrobit takřka na koleně. "Víte kluci – já jsem taky muzikant a vim, jak jsou začátky těžký“ řekl nám pán v klobouku a počal se nás zvučit. Nejdřív jsme čekali, než na hřišti skončí jakýsi rytířský turnaj a pak jsme se jali hráti. Nedomyšlený bylo, že v tuto dobu byl koncert v kostele, takže tam na nás bylo opravdu jen pár lidí. Možná to tak vlastně bylo i lepší, protože asi po 20 minutách jakejsi debil vypnul elektriku a mi jsme tudíž měli dohráno. Jakýkoliv omluvy nám byli ukradený a tak jsme to šli zapít do hospody. Dost rozhořčení jsme pak ani nechtěli večer jít hrát do toho kulturáku, ale po pár pivech se nám to rozleželo a šli jsme zpátky… To byl prostor. Pro nás bylo nepředstavitelný, že někdy na takovym podiu budem stát a hrát. Když si vezmu, co jsme dělali loni touhle dobou… s těma plechovkama od barvy a starejma klávesama. Kapela U- Style byla super a ve všem nám pomohli. Naši kamarádi a možná i pár ostatních lidí nás poměrně pěkně podpořilo. Hráli jsme asi třičtvrtě hodiny a pocity to byly zvláštní, ale pěkný. Dostali jsme za to flašku vína a když už se stmívalo, jeli jsme ke kamarádce Terce domu a na zahradě udělali oheň, pili jsme, povídali si a rekapitulovali si dnešek. Co bude asi dál? Kam to povede a jak? Co další koncert? To byla v tu dobu opravdu jen písnička daleké budoucnosti…

PJOTR

3.Rozkrok VDF

25.10.2006

Experimentální jatka? Ano, je to tady a náš první punkovej koncert s touhle punkovou kapelou taky. Bylo 25. října, sychravý odpoledne na Racku a my tři pospolu v malý chatě přísaháme, že před koncertem dáme tak maximálně jedno pivko. Přece jen je to poprvý. Sedíme a přemýšlíme, co s náma bude dál. Ráno totiž kluci zkoušeli hrát pár písniček a přiběhl soused. „Už mě to tady sere celý prázdniny! Ani chvíli nemám klid, ale já zavolám policajty a uvidíte!“ Ještě chvíli řval a nadával a pak s rudou hlavou odešel. „Jo dáme si jen jedno pivko.“ To jedno pivko jsme nakonec dodrželi, jenže jaksi nečekaně do nás ještě před nim vteklo pár hektolitrů krabicáku. Nakonec veselí, téměř s ocelovými nervy jsme se navečer statečně vydali do boje. Pár punkáčů okolo rozkroku nás samozřejmě nemohlo rozhodit. A taky ne, atmosféra byla vynikající a písničky, hlavně i ty fagotový sklidily docela úspěch a i přes pár chybiček, jsme měli vcelku dobrý pocity. Honzor hrál teprve chvíli s efektem a ty mý blbý keci… Ale všechno chce čas a zkušenosti. Jinak, sehnali jsme zkušebnu – Dům dětí a mládeže v Rumburku.

PJOTR

4.Honzorův maturiťák

Nikdy jsem nebyl moc na plesy, ale po tom všem přemlouvání mých roztomilých spolužaček jsem to pro jednou překousnul a šel na ten vlastní, který se konal 24.3 07 v lidovce we WDF.Aby byla prdel, vzal jsem s sebou i kluky z kapely s jejich holkama a Kátu, Toma a Terezu, na který bych samozřejmě nikdy nezapomněl. Kluci tam jeli už se záměrem, že si tam zahrajemš, ale já jim furt povídal, že je to píčovina, že se na plesy nehodíme, ale oni , hlavně Pája, když si něco vemou do hlavy, musej to vždycky dotáhnout až do konce. Jen Čenda s náma nejel.Nevim jak ostatní, ale já jsem si v tom obleku připadal jak kretén, atak hned jak jsme přišli nalil sem do sebe první pivo, druhý, třetí,…..a za chvíli už mi to bylo jedno.Kluci furt čučeli na tu kapelu co tam hrála, ale mě to bylo fuk, prostě sem pařil s každym koho sem potkal i když to byl „jen“ rockenroll.To jsem ještě netušil co nás čeká.Pjotrova Hanička(Panka) šla pry za Elvisem(basákem jejich kapely)a domluvila s nim naše vystoupení.Pak už si jen pamatuju, jak na mě všichni řvali „at jdu na podium“.Ještě sem slyšel ńáký mektání z podia a vylezl nahoru, nachcanej jak žok.Tam do mě ještě nalili spolužáci panáka a už jsem šel za kytarystou.Chvíli před tím sem slíbil spolužákovi, kterej shodou okolností ten samej večer slavil 20tiny, že mu zahraju Smells Lake Ten Spirit od NIRVANY.A sálem už se linul můj nacamranej hlas:“Milooošii zapař si!!!!“Párkrát jsem zahrál čtyři klasický baritový akordy charakteristický pro tuhle Kurtovu písničku,doprovázený bicíma a pak už jsme hráli našeho Hadrovýho panáčka.Brácha ho sice věnoval učitelovi, kterej už rok není na naší škole ale to je fuk. Byl jsem překvapenej, z toho kotle kterej pod náma pařil, ale tam určitě bylo o půlku míń lidí, páč sem nejspíš každýho viděl dvakrát.Pravda, starším se to moc nelíbilo, zahráli jsme tam asi šest nebo sedum našich písniček a šli.(shitday, víru v punk, v koncích…)Když jsem předával zpět kytaristovi z tamtý kapely kytaru, bylo vidět, že není až tak neobvyklý hrát nakalenej. Ale každopádně si toho vážím, že nám to takhle dovolili.A kucíí určitě taky.A taky zvláštní DÍK patří PanceJNo a jinak, moje maturita už fuckt klepe na wrata, ale nemá asi cenu se zbytečně stresovat.S maturitou je to jak s holkou, buďto ji uděláš nebo ji neuděláš…….;o)
HONZOR

5.Starokřečanské slavnosti 07.07.07

Stejně jako vloni jsme i letos hráli na starokřeč. Slavnostech.Na rozdíl od loňského roku to bylo mnohem lepší.Jestli vidíte tu boudu za náma na tý fotce jak v ní sou lidi tak loni jsme hráli právě v ní.A bylo to na prd.Ani jsme nebyli vidět.Za to letos, jsme byli vidět až až.Hráli jsme totiž přímo na hřišti.Pod širým nebem-to byla jediná nevýhoda, že nesmělo chcát, jinak bysme měli prochcaný všechno.Ale naopak, počasí bylo super, datum také 07.07. 07 a shodou okolností to bylo i tak nějak kulatinový vystoupení, bylo 10-tý.Když nepočítám kalbičky atak…Záměrně to byla neohlášená akce, kdyby to náhodou ňák nevyšlo, ani plakáty jsme nevylepovali, jen pár známým jsme to oznámili.Karlos tam s náma tentokrát nehrál.Je totiž celej červenec pryč,vydělává totiž v ČL.Ale nakonec se to zdařilo, řekl bych líp, než jsme čekali, díky pěknému počasí bylo i poměrně dost lidí, takže v poho.
HONZOR

6. Rumburk náměstí – akce proti radaru

31.10.2007

Asi týden před touto akcí nám volal ňákej týpek, že pořádá příští středu akci proti radaru na Rumburským náměstí, a že my jsme kapela z Rumburka, tak jestli si tam nechcem zahrát a že se nemusíme o nic starat a stačí, když dorazíme. Bohužel jsme se ho měli hlouběji zeptat co je vlastně zač. Nastala osudná středa a my všichni přijeli do Rumburka z našich cca 100km vzálených škol..už jak jsme dorazili na náměstí ve smluveným čase 17. hod., pozdrav týpka kerrej to pořádá : „Čest práci“…nás měl varovat…kromě toho nám bylo velice napadný i to, že náměstí se kromě mladejch pankáčů a metláků zaplňuje i samými starými důchodci. Že bysme měli opravdu tolik postarších fanoušků???Opravdu podivuhodný…Ale co na tom bylo nejhorší, že jsme jaxi nikde neviděli žádný podium, a to už se stmívalo a bylo půl šestý. Týpek tam měl pomocníčka se kterým si stoupli na lavičku a začali hulákat. Teprve tam se představili jako zástupci politické strany KSČM. Po jejich politickym vyjádření všem sdělili, že slíbené kapely neebudou. A nám už bylo jasný, že ty podvodníci nás využili jen k tomu, aby tam natáhli víc lidí. Pak už se tam jenom všichni hádali. A Taky se tam podepisovalo, ale na lavičce…:D..a my už se ani nedivili že ted když už všichni vědí co jsou ti dva zač, že jim nikdo nepujčil ani ten stul.natožpak podium:D.Když bubeník z kapely Míra To Uklidí zjistil, s kým máme všichni tu čest, nasral se a odjel domů. Jejich iniciativní zpěvák a kytarysta Horvis naštěstí celou situaci zachránil a tak se nakonec hrálo v provizorních podmínkách, před lužanem. Právě tam jsme se seznámili s pohodovou punkovou kapelkou Míra To Uklidí..škoda jen, že byli bez bubeníka a tak si pujčili toho našeho.Bylo to malinko zmatený,ale dalo se to:)Teprve, když sme hrali my, dorazili naši s mikrákem atak my už to měli dokonce i se zpěvem:D luxus:D..a stojan na mikrák nám dělala Panka:D Prostě PUNK jak má bejt:D… nakonec z toho byla dozzela hustá a spanilá pařba:)Kdo tam byl vííí:D

HONZOR

7.Doubice – Fabrika

11.04.2008

Byl úplně normální pátek, kdy má naše kapela zkoušku. Všechno šlo, tak jakože dobře. Bylo už docela teplo a tak jsme po dvou hodinách zkoušky v místnosti 5×5 metrů včetně stolů a aparátu padali únavou, dehydratací atd. A to ani nemluvim o tom smradu, co po nás zbyl. Pomalu jsme balili, v klidu a pohodě… a najednou slyšíme podivný dusot po schodech k nám nahoru do zkušebny. Uřícenej zvukař Jarda vyběhl poslední schody a spustil: „Kluci stal se mi takovej průser. Dneska zvučim koncert v Doubici ve Fabrice a měl jsem tam dvě kapely, jenže ta jedna vypadla a tak bych potřeboval, aby před nima někdo zahrál. Pochopte, voni jsou až z Jablonce nad Nisou. No a je to v prdeli, pač teď už je těžký někoho schánět no tak jste mě napadli vy.“ No, co podáme za výkon, takhle po zkoušce jsem neměl ponětí, ale rozhodně jsme v tom Jardu nechtěli nechat. Dohodnuli jsme detaily a vyrazili jsme. V autě byla dobrá nálada, no a my vlastně ještě ani v Doubici nehráli, takže to bude taková premiéra. Dorazili jsme.
Sotva člověk otevřel dveře do Fabriky dostal do nosu facku od ganjy. Ve vnitř se už vesele hulilo a chlastalo. No, pravda bylo tu tak dvacet lidí včetně nás, ale co. Přijeli jsme kolem osmí, a tak jsme začali rovnou zvučit a hrát. Bylo to v pohodě a hrálo se čím dál líp. Možná to bylo i těmi kouřovými efekty, které jsme tam měli. No efekty, byla to spíš taková marihuanová oblaka, co nás obklopovala. Na podium přiletělo i pár panáku a tak není divu, že když jsme dohráli, byli jsme jaksi v náladě. Každej jsme dostali asi deset piv, což nemohl překousnout Pája, páč byl řidič, ale nakonec si aspoň vyžebral na benzín. Sedli jsme si k jednomu stolu, no a Honzor hned vedle jednoho týpka. Takovej pán, trošku při těle a furt motal brčka. „Tak co hochu děláš? “ povídá. „No já dělám vejšku v Ústí nad Labem UJEP“ řekl Honzor. „Hm, to já jsem taky dělal vejšku. To byli nejprohulenější a nejprofetovanější roky mýho života… no a vidíš, teď jsem magistr“ Pak na chvíli stichnul, přestal motat brčka a něco vytáhl. „Víš co je tohle?“ „To je…“ „Ano to je hašiš.“ Pak ho schoval a motal brka dál. Hmm, dobrej magistr. No a tak se pilo a sedělo až najednou… Koukám kolem sebe… Mám haldy nebo co?? Hospoda je skoro prázdná! Ach ne, to jen členů tý další kapely je devět. Teda ty na tom podiu byli napresovaný. Kdo nebyl ve Fabrice nepochopí. Nás je o půlku míň a už tak jsme měli co dělat, abychom se tam nasrali. Tak už jsem se aspoň dopočítal – devět členů druhý kapely, z personálu asi tři lidi, zvukař Jarda, týpek co motal brka no a samozřejmě my. Dvacet lidí z toho devět hraje, ha. „Víš Jardo, my jsme měli na dnešek jiný plány a tak budem muset odjet.“ Řekl jsem. „No jo, ale to tu pak nikdo nebude…“ odpověděl smutně. Honzor byl mírně sťatej a tak za náma přiběhl a říká. „Kluci, víte co hraje ta druhá kapela?? Prej ňákej funk. To je uplně hustý ty vole, já jsem ještě nikdy neslyšel takhle ňákej funk. Ty vole funk, no to je husty…“ A furt to opakoval. Jenže než se těch devět lidí nazvučilo a připravilo, tak bylo snad kolem jedenáctý a my už fakt chtěli odjet. Tak co, no. „Ty vole, já slyšel jak se zvučí funk, ty vole to je hustý..“ opakoval Honzor a tak jsme jeli domů a v autě byla zase dobrá nálada.

PJOTR

8. Výlet do Prahe – Carpe diem

04.10.2008

Nedávno nám zvukař Jarda dohodnul koncert v Praze. My ovšem nevěděli o jakou akci se jedná a co je to vlastně za klub, hlavně, že je to v Praze a že nás tam Jarda doveze. Cestou do Prahy, jeho starou a vetchou, leč pojízdnou, dodávkou, jsme se dozvěděli, že Carpe diem je jakási kavárna a bude se tam konat nějaká snobská narozeninová párty. Vzhledem k tomu, že se většinu cesty kluci hádali o tom, jak to bylo se Sex pistols, kde zpíval nebo nezpíval Johnny Rotten, vzhledem k tomu jsem si nebyl jist, zdali se naše společnost a naše hudba do takového podniku hodí. „Jardo, já tu cejtim hranolky? Ty jo, to mi děláš naschvál… já mám hlad“ řekl Mára. „ No a co??, Tak jezdim na vypotřebovanej olej z friťáku, no a?“ odpověděl Jarda. Auto je to velký a prostorný, což o to, ale občas se musí hrozně brzo šlápnout na brzdu, páč auto jede stále dál a k tomu ty hranolky…
V Praze jsme zašli ještě do jakéhosi music centra, protože Jarda potřeboval nakoupit nějaký stojany či co. My obdivovali obrovský mixy a bedny a mikrofóny a říkali jsme si, že na to stejně nikdy nenašetříme. No a v tom… „Jardo, policajti ti dávaj botičku!“ řekl jsem pohledem z okna obchodu. „Do prdele, to si dělaj prdel!“ Vyběhl ven a naštěstí to ukecal „Kde ale do prdele maj ty auta stát když potřebujou naložit zboží… no ještě že mě nezkoumali nějak víc, by taky mohli najít pár gramců haše, haha!!“ No zboží jsme nakonec naložili a vyjeli do Carpe diem. Džípíeska fungovala a tak žádnej problém kavárnu najít nenastal. Problém byl spíš s parkováním. Auto jsme zapíchli asi o kilák dál, než je kavárna. „ Tak a teď si můžu dát tak tři piva… hele kluci, nechcete tady přespat?? Abych se mohl taky jednou vožrat.“ ptal se Jarda. No což o to, my by jsme i přespali, ale nocleh není zařízenej. No a tak se Pája uvolil k toku, aby řídi nazpět. Ale trvalo to: „Co? Já? Řídit a po Praze? V tom Jardově autě?? Hm, tak to abych po půlnoci nepil.“ Pája to vzal do slova a po půlnoci opravdu nepil, ale do tý doby zvládl asi 6 piv a ňáký rumy. Byl krásně svěží na řízení. Před kavárnou nás čekal oslavenec se slovy“ Tak snad to tady dneska hezky rozbalíte pánové, jezte, pijte, ale ať zas není útrata 5000,– “ Nanosili jsme aparát a čekali, co se bude dít. Jídla tu teda bylo požehnaně. To bylo pivo sem a pivo tam, samej toustíček a tortily, rumy a redbuly, já tam snědl asi kilo pistácií a ještě jsem si vezl v kapsách domů. No bylo tam božsky. Nejdřív hráli takový tři týpci, kytara basa a klavír. Celkem pěkný, ale komorní. Stejně jako druhý vystoupení. Všechno bylo tak proklatě tichý. Buď se ty lidi budou muset brutálně zkalit, nebo utečou po prvních našich tónech. A že to vypadalo na lidi na úrovni. Pánové ve smokingu, dámy ve večerní róbě. Proboha, kam jsme se to dostali, vždyť nás vyhoděj! No co, nažraný a nachlastaný už vlastně jsme, tak co. Po druhém výstupu jela ňáká videoprojekce z jakýsi luxusní dovolený, našeho oslavence. Všichni se tam tomu smáli a byli náramě pobavený, nás to mírně nebavilo a když už jsme se začínali nudit, přišel konec, který byl však začátkem pro nás. Nazvučení jsme jakštakš byli a tak jsme začali hrát. Teda to jsem nečekal! Ty lidi, ty týpkové na velmi vysoké úrovni tam začali pařit, jak na nějakym punkovym koncertě. Přibývali a přibývali, dokonce i ty paničky v šatičkách přibývali a my hráli svůj první pražskej koncert… Bylo to fakt povedený. Jarda si ještě v závěru vykřičel Doubickou a my se skvělými pocity zkončili. Ten oslavenec nás chválil a řikal, že v létě bude dělat ještě s někým nějakej festival, a že nás tam chce. No paráda. Sedli jsme si, nachvíli si odpočinout, a pak jsme se všichni čtyři vydali na výlet. Jarda tam musel zůstat a půjčit nějakýmu DJovi, co tam byl po nás, aparát. Chvíli jsme ještě jedli a popíjeli a pak jsme se vydali na půlnoční procházku do metra. Fotek máme požehnaně, jenže v tom metru je zima a chtělo by to schovat se někam. „Hele obchoďák!“ „Ty vole, tam bude zavřeno…“ Ale nebylo. Takovej krám, měl snad 6 pater a tak jsme se vozili po eskalátorech. Jenže nahoře, když jsme chtěli vylést ven, bylo zavřeno. „Kurva je po půlnoci.“ A to už jsem potřeboval chcát jak koroptev, až jsem chtěl pokřtít jednu z těch kytiček co tam měli po chodbách. Seběhli jsme k vchodu kudy jsme přišli a taky zavřeno. Ty vole, přece nás tu nemůžou takhle nechat, musí bejt ňákej hlavní vchod. Byl. Obrovský dveře kdesi, otevřený! To byli potoky, no jo pivo, rumy, redbuly, pistácie. Když jsme se vrátili, akorát začal dámský striptýz. No,ty krávo!!! Teda to je akce… Kalba skončila asi ve tři ráno, kdy nás vyháněla uklizečka. Pája říkal, že je v pohodě a střízlivej, že můžem jet. Jenže neměl řikat hop. Jarda teda střízlivej zjevně uplně nebyl, jen řekl: „ Jdu pro auto, hned jsem zpátky.“ Hm, a za půl hodiny se celej špinavej vrátil, že to prostě nechce chytnout. „To je tim, že jezdíš na hranolky.“ podotkl velice vtipně Mára. To ale neměnilo nijak naší situaci. Auto v prdeli a mi seděli s aparátem dole v kavárně. „Hele, kluci, půjdem tam, vy mě roztlačíte, já tam pojedu z takovýho kopce a snad to chytne. Jen to pak už nesmí chcípnout.“ Dobře. Šlo se tedy. Vypadalo to komicky, auto bez motoru, řítící se z kopce, střemhlav do křižovatky, kde navíc právě naskočila červená. No, snad to vyjde. Vrátili jsme se ke Carpe diem a čekali. O čtvrt hodiny později – motor. Hurá! „Tak chlapi a teď rychle aparát dovnitř, ať to nechcípne. Klaplo to a vyjelo se. Teda spíš Pája vyjel. Cesta to byla pekelná, ale aby Pája neusnul, pouštěl mu tam Jarda nějakej hip hop a fungovalo to, opravdu nespal. Blížil se Novej Bor, všichni spali (krom Páji, kterej tam vepředu jedinej slyšel ten hip hop), motor stále vrčel, hip hop tedy hrál a hrál a hrál…“Ty krávo!!!! Prasata!!! Málem jsem to do nich napral, že ty svině musej běhat zrovna teď a tady.“ Fuj to byl šok, no ale dojeli jsme domu. Sice asi v sedm ráno, ale v pořádku

PJOTR

9. Praha – klub Bunkr

05.12.2008

A vyjelo se… Bubeník Pája tentokrát neměl auto, a tak nás svezl kamarád Tonda ve svym „rudym žihadle“. Sice mu to furt chcipalo a Honza tam hned ze začátku urval kliku (což nebylo ani tak těžký), ale jinak fajn. Ideální bylo, že jsme tu mohli chlastat a kouřit a tak jsme se během chvilky dostali do správný kapelnický pohody a nálady. No, ale za Mělnikem jsme blbě uhli, nebo spíš neuhli tam, kam jsme měli a jelo se ač nechtěně – do Kralup… Tak jsme teda rači zapli džípíesku a snažili jsme se co nejlíp dostat do Prahy. Jenže zanedlouho selhala baterie. No co, aspoň že máme mapu." Pájo, pojď řídit, já se zatim podívám do tý mapy a to by bylo aby jsme tam nedojeli. Sice je ta mapa z roku 1970, ale zas tolik to snad vadit nebude." řekl Tonda, prohodili se u řízení a jelo se dál. Zachvili budem na Evropský ulici, ne?" Řekl s pohledem do mapy asi o čtvrt hodiny později. A to, co se pak seběhlo, bylo velice rychlé… Pája: „Jdi s tou mapou doprdele, nevidim přes ní do zrcátka.“Doprdele! Evropská!" Hej, bacha! tramvaj!!. „Doprava nebo doleva?“. " Jeď rovně." Tak do prava nebo doleva?!!" Řikám ti kurva jeď rovně!„. "Ale pravej nebo levej pruh!“. „Aha, no tak, zůstaň ve prostřed,ne?.“ Pak si jen pamatuju, že jsme jeli asi třikrát přes Nuselák, páč se nevědělo kde jsme a řvali jsme na ňáký magory ve frakách u ňákýho divadla (a nejen teda jen na ně): „Hej lidi, ta Praha je tak hnusná!! To je smrad, pojďte rači za náma do Bunkru!!, tam hrajem, heeeeeeeeeeeej!!!.“Ještě chvíli jsme bloudili, Pája byl v pěknejch nervech, stáli jsme na křižovatce, naskočila zelená a … zase to chcíplo. To bylo troubení a nadávek! Doprdele!! Ale jo, naskočilo to… Zaplať pánbůh. Pravda je, že jsme se docela dost nasmáli, teda alespoň my, v zadní části auta. Pak jsme málem srazili bábu na přechodu, Mára jen s ledovým klidem dodal: „Uhni Bábo, Wrata jedou!“ a kdyz nás málem srazila ta dodávka (to bylo asi nejhorší a šlo opravdu už o kejhák), uznali jsme, že lepší bude, když zajedem do ňákýho ústraní a rozmyslíme se… Zajeli jsme tedy do temný uličky, někam k nemocnici, vytáhli mapu a hledali někoho, kdo by nám poradil. Našli jsme a dokonce dojeli i tam, kam jsme chtěli.
Jo, je to sice celkem malej, ale pěknej klubík." Tak kluci, máte na to hraní čas do deseti." řekl barman. Hm, paráda, je za deset minut půl desátý… No tak jsme se teda naštelovali. Honza měl ten den hlas v prdeli, navíc pujčený kombo a doma si zapomněl svojí růžovou buzerkrabičku, takže všechno musel přepínat při hraní na tom kombu. Ale koncert dopadl – v mezích normy – dobře. Nakonec dorazili i naši pražští kamarádi a tak jsme i pokecali a popili. Při odchodu jsem navíc na zemi našel dva tisíce, takže paráda, hm? Nahopsali jsme do auta a vyjeli jsme zpět domů… Cestou jsme poslouchali Boba Marleyho a unaveni debatovali o našich dnešních zážitcích… Teď sedim v pokoji s klukama a vzpomínáme. Opravdu – zážitky k nezaplacení :-)

PJOTR

10. Praha – Jet club

08.04.2009

Tak jsme zase někam vyjeli… proboha, kdybychom to tušili, asi bysme raděj zůstali doma. Začátek velikonočních prázdnin – kdo je měl, byl v pohodě a my, co jsme je neměli, jsme se prostě jen jednoduše vysrali na školu. Cestou se žádný extrémy neděly, Pája jel v klidu, věděl přesně kudy, z rádia hráli Sex pistols a byla pohoda. Pravda, že než jsme dojeli do Český Lípy už jsem v sobě měl tři lahváče a tak není divu, že jsem pak Páju buzeroval na každym kroku, ať zastaví na chcací pauzu. Akce v klubu měla začít v osm, my dorazili ve třičtvrtě na devět a k našemu údivu jsme měli hrát jako poslední. “Hm, tak to budem hrát tak od desíti“ napadlo nás, když se těsně před devátou začala zvučit a štelovat druhá kapela. Omyl! Přišel za mnou klávesák z tý druhý kapely a povídá“ Hele, vy jste Wrata wot stodoli? No já jen, že se tady musí skončit v deset.“ Nasralo mě to. A kdyby nevypadal jak uplnej teplouš, tak bych mu snad jednu napálil. Ale to jsem nemusel. Od toho tam byl jiný, ale o tom potom. Zvučili přes dvacet minut a to bylo fakt na nervy a k posrání. Začali chvíli po devátý. Já s klukama seděl kousek od podia, když v tom se k nám přiřítil takový nakrátko ostříhaný Slovák, s přelepovanými brýlemi a povídá:“Hele, kdy budete hrát? Já že bych rád nějaký punk“ Řekli jsme mu, že budeme hrát až po těhlech, ale že né moc dlouho, pač je tu hraní jen do deseti. Toho zjevně nasralo, pač byl podnapilí a začal hrající kapelu fuckovat. „Čo to proboha hrajete, vždyť to je děs! Běžte pryč a pusťte další.“ Pravda, že tenhle žánr taky moc nemusim, takový selanky s třicátejch let. Nejvíc to ale rozsekl, když řekl: „Hele, našel som tu par drobných a dám ich vám, když kurva už prestanete!“ Oni se tam s nim hádali a všechno bylo tak jakože na piču. Mára s Honzorem se tam těm jeho výrokům jen gebili, a když po půl desátý skončili šli, jsme na to my. Mára naštěstí ukecal tu servírku, abychom hráli do čtvrt na jedenáct, takže by jsme měli tak půl hodinky hraní , když pominu zvučení. Naštelovali jsme se celkem rychle, ladění trošku chybělo, ale my to zvládli a začali. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale aplaus po písničkách byl celkem silnej a pěknej. Slovák byl spokojenej a my hráli, jenže dvacet minut na to, chvíli po tom, co odbila desátá, se jako duch zjevila servírka a řekla, ať to zabalíme. To nasralo Honzora a pustil se tam do ní: „ Tak mi sem jedem takovou dálku tři hodiny a vy nás pak po dvaceti minutách pošlete do prdele? Tak na to vám mrdám. Punx not dead!!“ Ona: „No, mě to taky mrzí, ale skončit už se musí. Mně se to líbí, já bych si to taky ráda poslechla, ale nejde to. Žádnou poslední! Prostě už konec… “ řekla a odešla. Potom jsme do mikrofonu zablekotali něco o zkurvený Praze, o debilech pražskejch a o zlatym Šluknovsku a Honzor pak bez varování spustil Smells like od Nirvany. Pája a Mára se v klidu přidali a jelo se dál. Jenže před mým sólem ta kráva vypla pojistky a tak jsme tam byli bez eletriky a ve tmě, pač to je sklep. „Tak drummersolo!“ ozvalo se z davu a Pája začal asi minutový sólo na bicí. Jenže pak už bez elektriky opravdu nic jiného než konec. To zas byly nadávky a hlášky. „ Tak víte co, kluci? řekl jsem „ Od teďka škrtám Pešťáka, Pilka a Prahu. Pája si provokativně zahrál to sólo, Honzor tam nadával, já se k němu přidal a Mára přemýšlel, co by kde ukrad. A pak se rozsvítilo!“ Pak jsme to zbalili a odjeli. Honzor jim ještě do okna provokativně vyhodil z auta ňáky starý tvrdý rohlíky. „Vždyť ses netrefil?“ “To nevadí, aspoň tam maj bordel!“ A Tak jsme se tedy se smíšenými pocity vraceli domů.

PJOTR

11.Akce trpaslík

28.04.2009

Tentokrát to bude trochu z jiného soudku, a to z jedné kalby u Hanky na zahradě. Hanka, má přítelkyně, má na zahradě za barákem chatku, kam její rodiče nevidí, a kde se můžeme spokojeně a poklidně bavit a opíjet. V chatce má asi sedm míst na spaní, fotbálek, před chatkou také krb a gril na smažení pochutin a decentní předzahrádku s lavičkami a stoly… no a tam to vlastně všechno začalo. Nejdřív, jako vždy před pořádnou kalbou, začal nákup pitiva v penny marketu. Celí natěšení jsme pak usedli do předzahrádky, zapnuli jsme muziku a počali jsme se řádně bavit. Pivo teklo, víno lilo, vajgly nebyly ani kam dávat a náš hlasitý smích a hlahol byl slyšet na míle daleko. Jedna věc nás tu ale mírně uváděla do rozpaků, a čím víc se stmívalo, tím víc nás děsila!! Pohled na tu věc byl otřesný, zlý a odpudivý. První, kdo překonal strach, byl nakalenej Pája. „Pojď sem, ty můj kluku roztomilej, voprejskanej.“ – Ano, šlo o trpaslíka, který stál vedle terasy a celou dobu na nás sexuálně a sadisticky koukal. Jistě to všichni znáte, odporní trpaslíci, stojící vjetnamcům u hranic, drží lopatičky, hrabičky, kyblíčky, jezdí na čunících, drží srnečky a jiné podobně otřesné věci. (Jediný, co jsem snad neviděl, jsou dva souložící šmudlové.) Několik takových má Hanky máma na zahradě a právě jeden z nich se srnečkou na nás koukal. Pája si z něj dělal srandu, předváděl s ním kdeco a pořád mu opakoval, jak ho miluje. Byl jsem zhnusen! A tak, když ho Pája postavil na zem, kopnul jsem do něj. A to jsem neměl dělat… Nešikovně spadl na hlavu a ta mu pak upadla. „Žiješ!!??“ vykřikl Pája, “proboha, žiješ.“ Honzor se neskutečně smál a Hanka jen konstatovala: “To se máma posere…“ A tak Honzu, v křečích smíchu, ještě napadlo, že by jsme ho mohli pochcat. Já jsem trpaslíčkovi jen nepodařeně postavil hlavičku na zbytek trpasličího tělíčka a řekl jsem, že to je píčovina. No, vlastně, stačilo pár piv a už jsme po něm chcali. Pak Hanka přinesla dalšího, ale když se s ním Pája už opravdovsky mazlil, uznali jsme, že bychom měli jít raději spát. Ráno bylo, jak už to tak bývá, velice kruté, no a to co teď budu psát dál, vím už jen z doslechu… Vyprávěl to Pája a bylo to asi takhle: „Tak jsem se vzbudil, ještě se mi do toho motala hlava a navíc jsem ze zahrady slyšel tu benzínovou sekačku DRRRRRRRR DR DRRRRR… a najednou přestala. Ležel jsem dole na palandě, tak vidim siluetu za oknem. Pavel.(Nevlastní padesátiletý „otec“ Hanky, alkoholicky založený). Jde ke stolku,kde jsme večer chlastali a furt mumlal -emem a no a em hm co to je hm- a pak zvedl nedopitou krabici vína kterou jsem večer lemtal, napil se a mumlal dal-hmhm dobrýno em- pak to položil a za chvíli zas DRRRRR DR DRRRR… Normálně mi to tam po ránu dochlastal… Prostě Pavel