Punk.cz - o punku u nás i ve světě

PETER GABRIEL A JEHO POSELSTVÍ TOLERANCE

Možná se mýlím, ale neznám jiného představitele popkultury tak výrazným způsobem spojujícího uměleckou a vydavatelskou činnost s pozitivně humanistickým poselstvím a zároveň i se svým lidským a občanským postojem obyvatele našeho světa. Probíraje se jeho diskografií, těžko se mi nachází slabé místo, není také jednoduché najít desky, které na mě nejvíce zapůsobily. Vždyť jeho tvorba mě provázela od mládí a evokuje v prachem zapadlých koutech mého vědomí shluky nejrůznějších příhod, životních kulis a vzpomínek, jež se při poslechu jednotlivých skladeb vynořují na povrch podobny mocnostem vypuštěným z Pandořiny skříňky. Kdybych si opravdu musel vybrat, asi bych sáhl po těchto třech deskách.

PETER GABRIEL - III

Osmdesátá léta, gymnázium, první láska, Sex Pistols a Pražský výběr. Jak popsat tu ubíjející nudu maloměsta během Husákovy normalizační totality a obavy z toho, aby na tebe nepráskl policajtům soused u vedlejšího stolu v hospodě, že nadáváš na KSČ a socialistický režim (jak se ostatně stalo  v punkových dobách třeba Kilčovi: http://www.punk.cz/index.asp?menu=1852&record=9698 ), a tím ti nezkazil život? Do zkušebny vstoupil jistým krokem proroka druhé kultury Míla, rodící se hvězda gottwaldovského undergroundu a nový guru našeho kytaristy. Předal mi své biblické texty. Krátce jsem je projel a okamžitě mi došlo, že první závažný personální problém v kapele je na obzoru.

„Ježíš na kříži, jak prase na háku, svrbí mě v čurák........“ Pronesl jsem poněkud bez velkého nadšení jeden z Mílových veršů a vysvětlil jsem mu, že podobné pitomosti nikdy zpívat nebudu. „Ty seš taky pěkný komunistický prase,“ uzavřel to Míla, sebral své dílo a uraženě opustil zkušebnu. Nemyslím si, že měl pravdu, jenom jsem chtěl dokončit gymnázium a třeba i pokračovat někde dál. No a to byla naše poslední zkouška, neboť jsme se po tomto incidentu rozpadli a každý se vydal svou cestou. Vlastně jsme ještě za dva dny hráli na malém koncertu pořádaném na hřišti našeho gymnázia. Začalo to v pohodě poprockovou kapelou, ve které hrál na kytaru týpek, jenž se po revoluci stal starostou Zlína a teď je v parlamentu za ODS. Pak přišel soubor Symfonic rumpál hrajícím svůj dobře propracovaný akademický rock pro úzce vybrané publikum. Produkce nikoho nepopudila a vše proběhlo bez problémů a bez nějakých reakcí spíše vlažného publika.

Po přestávce přišla řada na nás. Moc jsme se s tím nepárali a začali jsme podle plánu Slznou bombou, první z pěti věcí, co jsme stačili nazkoušet. Bylo to něco o dělnické demonstraci, o zvýšení mezd a o policii, co to všechno rozprášila slzným plynem. Už si ani moc nepamatuji, jak se to přesně vyvíjelo, jen s hrdostí vzpomínám na ten divoký shluk studentů, co se kolem nás natlačil a bez zábran se poddal šílenosti nečekaného zážitku. Vilda, suchý a velmi stydlivý introvertní dvoumetrový výrostek se postupně začal rozehřívat a zničeho nic se odlepil i s kytarou od země a počal stále intenzivněji poskakovat na místě podoben dlouhé hrbaté pružině. Bylo to opravdu něco, co jsem od něj nikdy nečekal. Nevím, jestli si dovedete představit tu vychrtlou a vysokou postavu s masnými vlasy padajícími na všechny strany, jak se probouzí a z pohledu obyčejného studenta schizoidním a nepochopitelně šedou kůru devastujícím a zároveň totálně destrukčním způsobem takto vpadne do jeho banálního světa, aby mu ho rozmlátil a zničil.

Asi v polovině třetí skladby jsme se oba dva setkali na špinavém asfaltu. Já jsem něco hulákal do mikrofonu a Vilda se na mě ze své obří výšky zřítil i se svou sólovou kytarou, přičemž zboural polovinu bicích bezmocného Cara, našeho bubeníka. Někdy v tom klíčovém momentu našeho show se na hřišti objevil nějaký funkcionář z Národního výboru, nebo milicionář, nebo něco v tom stylu, který bydlel opodál a chtěl na vlastní oči vidět, co to je za hrozný randál. Okamžitě prohodil pár důrazných slov k tělocvikáři, který byl zodpovědný za decentní průběh akce a odpojili nás od zdroje elektrického proudu. Tím náš první a poslední koncert na hřišti gymnázia Na kopci skončil, stejně jako přestala existovat i samotná kapela. Vilda pak rozšířil řady gottwaldovské druhé kultury, Car začal hrát v nějakém slušném zábavovém bandu a já jsem měl na dlouhou dobu po muzice. Tak zrovna na tuto příhodu jsem si vzpomněl při poslechu první skladby z desky, Intruder, klasické melancholicko-depresivní new wave.

„Něco vím o otevírání oken a dveří, vím jak se tiše pohybovat, jak se plížit mezi vrzajícími do dřeva tesanými květinami, vím, kde najdu drahocenné věci. …................ Jsem totiž vetřelec.“

PETER GABRIEL - PASSION (hudba k filmu Poslední pokušení Krista od Martina Scorsese)

K této desce jsem se dostal během prvních let emigrace. Film, jehož nesporná síla je Gabrielovou hudbou ještě více umocněna, vypráví o pokušení a o cestě Ježíše k Bohu, jehož nesl ve svém srdci, tak jako každý z nás. Pouštěl jsem ji svému příteli Akimovi ze Sýrie, který přežil jako voják sýrijské armády pět let války v Libanonu a momentálně stejně jako já žádal o politický azyl ve Francii. Tu noc jsme s bolestí vzpomínali na naše rodiny, o kterých jsme si mysleli, že je už asi nikdy neuvidíme a po slovansky jsme to zalévali lekvarem, do jehož výroby nás zasvětili polští emigranti. Dvoulitrová láhev pomerančového džusu dobře promíchaná s lahvinkou čistého lihu, jež se dala za pár babek koupit v každé lékárně.

Kolébáni na vlnách magické melancholie hudebních reminiscencí Kristova dlouhého půstu v hlubinách pouště a jeho tragické cesty na Golgatu, Akim občas situoval tu, či onu melodii do jejího domovského prostředí. Jednou to byla věc původem z Palestiny, jindy z Egypta, či Sýrie. Ale s Akimem jsem se jednou dostal i do velmi ošemetné situace. Tou dobou jsme bydleli na takovém jakémsi internátu pro mladé pracující, jehož jednu část obývali žadatelé o politický azyl. Akim se dělil o pokoj s ještě třemi spolubydlícími, z nichž jeden byl dost rasisticky založený a nezdravě sebevědomý Polák Jacek, nic netušící o drsné Akimově válečné minulosti. Jacek nedostal azyl a stát přestal financovat jeho pobyt v internátu, už několik měsíců neplatil nájem a ředitel ústavu se ho snažil vypudit, dokonce nechal i vyměnit zámek na dveřích. Jacek si z toho nic moc nedělal a do pokoje lozil balkónem. Jelikož se to odehrávalo v zimě, nemohl ředitel právně nic podniknout a musel ho ještě pár měsíců trpět.

No a zrovna v té době, bylo to někdy v lednu, dolehly na Alsasko pěkné mrazy. Akim navíc onemocněl a tak se klepal zimou nadopovaný antibiotiky pod peřinou na své posteli u balkónových dveří. Je pravdou, že topení hřálo na plný plyn a v pokoji bylo dost horko, ale podle mě mohl mít Jacek přece jenom trochu pochopení pro nemocného v horečkách, kterému se samozřejmě nelíbilo, když vedle něj najednou někdo otevřel dveře do mrazivé noci, aby vyvětral v pokoji. Hádka nevypukla najednou. Akim se ho nejdříve snažil přemluvit po dobrém rozumnými argumenty. Nicméně Jacek byl přesně ten typ sebevědomého blba, co je díky své statné fyzické konstrukci po konzumaci několika sklenek vodky přesvěčen o své nekonečné superioritě, před kterou musí každý stulit pysk, jak se říká po polsku. A navíc jakýsi Arab, nebo co. Bohužel pro něj špatně odhadl situaci a hluboce podcenil svého fyzicky slabšího spolubydlícího. No, nemá cenu, abych to dál rozváděl. Zničehonic jsem stál mezi dvěma rozvášněnými hysteriky, z nichž jeden řval polsky, druhý anglicky a já jsem se to snažil střelhbitě překládat a nějakým způsobem to zachránit. Jackovi došla trpělivost a udeřil Akima pěstí do obličeje. Čas se jakoby zastavil. Ve zpomalených setinách sekundy jsem koutkem oka zahlédl kutr. - - - - - Akim ho vylovil z kapsy. - - - - - - - Nezaváhal ani okamžik. - - - - - - Vysunul čepel a sekl Jackovi po hrdle. Naštěstí pro nás všechny to proběhlo tou nenaostřenou stranou a tak mu na krku způsobil jen dlouhý narudlý škrábanec.

Při potyčce, která trvala ještě několik krátkých okamžiků, ho přece jen ještě stačil několikrát poranit na obou rukou, jimiž se nyní patrně zcela vystřízlivělý Jacek zoufale bránil. Pak se mi je podařilo odtrhnout. Měl jsem opravdu hodně štěstí, že jsem nepřišel k nějakému šrámu, ale v té chvíli jsem na to nemyslel. Jacek utekl na chodbu. Bylo jasné, že jsme v průseru. Sebral jsem Akimovi kutr a vyhodil jsem ho z balkónu ven do parku. - - - - - - - - - - Snažil jsem se ho uklidnit. Když dorazila policie, všechno jsme zatloukli. Teda všechno ne, jen ty řezné rány. Akim vytáhl svůj novinářský průkaz, ke kterému se dostal na kdovíjakém bejrůtském bazaru, představil se jako student žurnalistiky a působil velmi seriózním a vyrovnaným dojmem. Jediný přímý svědek události jsem byl já a samozřejmě jsem podpořil svého přítele. Tím celá aféra skončila. Jacka jsme už nikdy neviděli a ředitel byl rád, že se ho zbavil a tudíž to také nijak hlouběji nerozmazával.

Nezbývá mi, než vložit do přehrávače třetí cd.

PETER GABRIEL – US

Začátkem devadesátých let a s blížícím se přelomem do nového tisíciletí se mi dostala do rukou jedna z posledních knih německého spisovatele žijícího v Praze na začátku minulého století Gustava Meyrinka "Anděl západního okna". Při čtení toho kouzelného příběhu, jenž je zároveň stále zastřenější mystickou iniciací, jsem si jako hudební kulisu často pouštěl tuto desku. Už vstupní píseň Come Talk To Me je magistrální. Asi nejvíce na mě však působí skladba Blood of Eden. Jak křehce tajemná melodie, jak prosté a zároveň vícevrstevné poselství refrénu podbarveném diamantově krystalickým hlasem Sinead O' Connor. Duchovní most mezi pražským Židovským městem a jeho hrobem legendami opředeného rabbiho Löwa a mystickou svatbou kabalistů a hledačů kamene mudrců v pitoreskních domcích Zlaté uličky na Hradě českých králů.

„ V krvi ráje leží žena a muž. S mužem v ženě a ženou v muži. V krvi ráje leží žena a muž. Chtěli jsme unii. Spojením ženy a muže.“

Život stojí za to, aby byl žit, stojí za ty neopakovatelné okamžiky štěstí, které se zablesknou v očích našich dětí a v jejich bezstarostných úsměvech plných nevinnosti a lásky. Zhruba v té době jsem také viděl Gabrielův koncert a nezbývá mi, než prohlásit, že to byl skutečný zážitek. Ještě nikdy se mi nestalo, že by poselství nikým na scéně nevysloveného míru, tolerance a lidskosti, tak silně vyzařovalo ze samotné umělecké produkce celého souboru, všech těch muzikantů ze všech koutů světa, těch nejrůznějších reminiscencí na etnická hudební dědictví z nejrůznějších míst na zeměkouli, z celého toho citlivě smíchaného různobarevného kulturního koktejlu, jež jsem neschopen slova vstřebával každou svou buňkou, každým pórem svého těla.

Zní to blbě a kýčovitě, ale vraceje se z koncertu byl jsem naplněn jakousi těžce definovatelnou láskou k celému veškerenstvu. A něco podobného se mi jako starému cynikovi ještě nikdy nestalo. Zároveň také pochybuji, že se něco podobného zase tak někdy v brzké době zopakuje, neboť životní realita na mě ihned dopadla svou tíživou silou a velmi rychle mě postavila na nohy. Touto cestou a způsobem, který je mi vlastní, bych chtěl složit poklonu člověku s velkým "Č", který si to v dnešním podivném světě opravdu zaslouží. Tak dík, Petře, ty věčný Ahasvere.