Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Varování ministerstva pochybné kultury a pseudoliteratury: Četba této obskurní záležitosti může vážně narušit vaši normalitu, pokud se ovšem dá o vaší normalitě alespoň polemizovat, o čemž vážně pochybujeme, protože jinak byste se k této věci vůbec nedostali, tudíž bylo vlastně úplně zbytečné psát toto varování.

„Tato kniha byla zakázána ve 30ti státech a 6ti vesmírech, 254 lidí a 120 mimozenšťanů spáchalo po jejím přečtení sebevraždu. Doporučujeme pouze k předčítání lidem, či bytostem, které chcete potrestat, nebo kterým chcete plánovitě ublížit, například při výslechu vězňů, či k trestům obzvláště zlobivých dětí.

„Je to úžasné dílo, naprosto radikálním způsobem mi změnilo život“.

Ti z vás, kteří už o Medvídku Pikovi někdy slyšeli, se mohou považovat za šťastlivce. Ptáte se proč? Inu, zejména proto, že vám několika vyvoleným bylo dovoleno náhlednout za plentu věcí všedních a že i přesto je vaše duševní zdraví pořád natolik v rovnováze, abyste dovedli dočíst tento text alespoň sem. Také pro vás mám ještě další, možná mnohem podstatnější důvod k radosti, rozhodl jsem se totiž říct vám o Medvídku Pikovi vše, co vím, i to, co alespoň tuším. Spoustu věcí si také vymyslím. A musím se vám k něčemu přiznat. Minule jsem totiž spoustu věcí před světem zatajil, zkreslil, či vypověděl úplně blbě a musím to teď napravit, nejlépe tak, že začneme znovu hezky od začátku. Pokud vám některé části budou připadat povědomé, nedivte se, jsou do písmene obšlehnutý ode mne samého.

Medvidek Piko se skutečně živil emocemi lidí a heroinem, o tom není pochyb. Byl opravdovým šapmionem ve spořádávání sendvičů láska – nenávist – pochybnost – chtíč s kečupem, kterých byl do schopen natlačit enormní množství ve velmi krátkém čase. Herák pak byl jakýmsi žaludečním stabilizátorem, bez něj by to prostě nešlo. Každou noc létal nad New Yorkem, Moskvou, Pekingem, Londýnem či dalšími velkými městy a vysával z jejich obyvatel lásku, nenávist, radost, závist i smutek. Ale ani vesnicím, či osamělým poutníkům se nevyhýbal. Nebyl prostě vybíravý. A měl spoustu kolegů a kolegyň, kteří byli tím, co on – tou malou, neviditelnou a zákeřnou příčinou, proč se po našich emočních bouřích cítíme tak vyčerpaní. Proto vás moc prosím, zkuste JE tak často nepřivolávat.

Způsob jeho života nebyl zrovna jednoduchý. Někdy své stravovací návyky poněkud přehnal a potom ze sebe ráno dlouho zvracel klubka citů, slepených dohromady slizem nálad či afektů. V naší části světa ovšem nežil, dostával se k nám nejčastěji pomocí Trhliny, která vznikala mezi světy na krátkou chvíli během soumraku. Jeho domovem byla ta nejzapadlejší a nejpodivnější krajina, jakou si dovedete jen představit. Šlo o Tethys, takzvanou Zemi zapomnění. Jak už sám název napovídá, byla to dimenze, složené z věcí zapomenutých lidmi. Kdykoliv někdo zapomněl zamknout auto, zavřít vodu, nakrmit psa, či jméno své ženy, objevily se myšlenky nebo věci v Tethys tak dlouho, dokud si na ně jejich majitelé zase nevzpomněli, což se ovšem nestávalo pořád. Někdy dokonce lidé zapomněli takové věci, jako své dětství, svou lidskost, deskriptivní geometrii, či obsahy celých knih. Jistě si tedy dokážete představit, jaký zmatek a chaos v Tethys vládl. Na druhou stranu, pořádek je pro debily, inteligent ovládá chaos, který je jen mnohem složitěji uspořádaným pořádkem. A věděli tam vše, co lidé už nevěděli.

Náš Medvídek Piko bydlel v domečku, postaveném ze zapomenutých zaplacení účtů a mrtvých příbuzných. Tetička Agnes a strýček Tom tvořili, opřeni hlavami o sebe a zkrouceni do patřičného úhlu, perfektní dveřní portál, na který byl obzvláště hrdý. Měl několik sousedů, z nichž nejblíž bydleli Požírač snů ( za tímto uměleckým jménem se skrývá velmi podivná a specifická bytost, která opravdu napadala snění spáčů a pomalu sežvýkávala jednotlivé části snění, takže se pak mnohdy dotyčný probudil notně zmaten, unaven a ze snů si pamatoval jen jakési podivné útržky ) , který neustále spal ve své boudě, Malý Bílý Králíček ( co se týče této entity, nedá se o ní s určitostí říci téměř nic, kromě toho, že je malá, bílá a králičí ) a Nesmrtelný Marabu, který byl ovšem úchylný, převlékal se do ženských šatů a kdykoliv šel kolem něj, tak volal: „Medvídku, medvídku, já tě oprcám!“. V takových případech Medvídek většinou vytáhl svou obouruční sekyru-kterou stále nosil pro každý případ- a usekl Marabuovi jeho odpornou hlavu. Marabu však byl opravdu nesmrtelný a po nějaké době mu vždy hlava dorostla. Na chvíli ale dal aspoň pokoj. Každé ráno Medvídek vstal, někdy ze sebe vyzvracel nějakou tu lásku nebo egoismus a šel se nasnídat k Jezírku slasti. Bylo to jezírko složené z tohoto nejčistšího heroinu, jaký si dovedete představit, bílého jako chmýří pampelišek a hebkého jako pohlazení od maminky. Kolem jezírka bujně rostl mák a konopí a z nebe se občas snesl poprašek kokainu, který zbarvil blízké pahorky do sněhobíla. Byla to kouzelná krajina jako z pohádky.

Pro bytosti, živící se emocemi, byly drogy velmi užitečné, neboť jejich užívání bylo často spjato s emocemi a náladami velmi intenzivními. Proto lidi v drogách rádi podporovali, tu a tam nechali pohozený nějaký ten sáček, psaníčko či jinou mňamku. Nějakou dobu nechali člověka užívat si a potom na něm parazitovali, až byl úplně vyschlý, neschopen žádných myšlenek a emocí, kromě bažení po fetu. Potom jej zpravidla opustili a šli o dům dál.

Ovšem v Tethys nežili jen Spektři, kteří parazitovali všemožně na lidech, ale i různé jiné druhy tvorů, jako třeba všemi opovrhovaní Forgové, kteří se jen prostě potulovali kolem a živili se zapomenutými myšlenkami, které už nikdo nechtěl. Dále tu byli nebezpeční a agresivní Mortenové, kteří čas od času pořádali divoké nájezdy na sídla ostatních obyvatel Země zapomenutí. Dále tu byla vládnoucí rasa Patronů, sídlících vysoko na hoře Nihilis. Za zmínku stojí ještě tajemní Dizormisté, o kterých se kromě pár bizarních pohádek a legend nevědělo nic určitého. Rozhodně to tedy nevěděl Medvídek Piko.

Jeho příběh a putování však do jisté míry změnil povahu celé Tethys. Začalo to jednoho dne ( vlastně noci ), kdy Medvídek objevil mladíka, jménem Johny Andersen. Byl to řidič kamionů, odněkud z Texasu, s takovým tím srandovně protáhlým hlasem a ksichtem, co maj všichni texasani, jezdil kamionem po celých Státech jenom se svým kovbojským kloboukem, rád se napil, zahulil si, sem tam si i šňupl, aby se vydržel celou noc řídit jako démon příšernou rychlostí po znavené a vrásčité pokožce staré dobré matičky dálnice. Pro Medvídka Pika byl tenhle kovboj lákavým terčem. Chvíli si ho obhlížel a pak jej vhodným manévrem seznámil s heroinem. Johnymu se háčko zalíbilo a brzy se na něm stal závislým. Medvídek si mnul ruce a čekal.

V podstatě existují pouze dva druhy drog, zapomeňte ovšem na nějaké dělení na měkké a tvrdé, to je zcela zcestné. Jsou tu látky, které lidské ego rozpouští a jiné, které jej naopak povzbuzují a živí. Navíc je jasné, že pro každou dobu a každou společnost jsou vhodné odlišné druhy drog. Například pro naši uspěchanou, přemodernizovanou západní civilizaci je typická podpora a adorace přebujelé iluze individuálního ega, tudíž je logické, že lidé tu do sebe houfně cpou perník, koks, extázi, nalévají se alkoholem a snaží se být většími, rychlejšími a agresivnějšími, než ve skutečnosti mohou být. Pravda, mnoho jich do sebe souká i LSD, nebo trávu, ovšem bez znalosti správných postupů a průvodců jim pak z toho akorát hrabe. Neznají totiž sami sebe, jsou příliš mimo přirozenou rovnováhu přírody a všech věcí a nezvládají pak ani obyčejný náhled na věci, jaké opravdu jsou. Naši předci kdysi znali tajemství hub, kaktusů a dalších magických rostlin, tato tajemství dodnes v omezené míře znají národy, které nazýváme primitivními, ale od kterých bychom se paradoxně mohli naučit spoustu věcí o lidské duši. A také o tom, jak se bránit před bytosmi ze Země vlastního zapomnění.

Jednoho nedělního odpoledne hrál Medvídek Piko šachy s Malým Bílým Králíčkem. Celá hra se však velmi vyhrotila ve chvíli, kdy Králíček prohlásil, že král má schopnost teleportace a odmítal se svého tvrzení vzdát, načež demonstrativně schroustal Medvídkovu dámu. Medvídek se nasral a zvedl se, aby Králíčkovi srovnal ciferník, když tu si oba čehosi všimli. Na obzoru se zvedal jakýsi oblak prachu a neustále se přibližoval. Medvídek nejdřív vůbec nevěděl, co se to děje, načež Králíček- který měl od mrkviček dobrý zrak- vykřikl: „To jsou Mortenové! Chtějí srovnat náš kus Prázdnoty se zemí!“, na nic nečekal a zdrhal. Medvídek také neotálel, následoval Králíčkova příkladu a vzal nohy na ramena. Nájezdy Mortenů byly celkem časté a nepříjemné, ačkoliv člověk by si pomyslel, že v Tethys vlastně ani není důvod k nějakým krádežím, nebo zabíjení. Ale spíš to dělali proto, že je to bavilo. Byli už prostě takoví.

Medvídka napadlo, že možná udeřila jeho poslední hodinka. Stádo mnohonohých, mnohoočných a mnohochapadlovitých nestvůr se k němu rychle přibližovalo a Medvídek dělal, co mohl, aby se dostal do lesa, kde se hodlal skrýt. Nakonec se mu to s vypětím všech sil podařilo, hustý les obřích lysohlávek spolehlivě uchránil jeho sněhobílý kožíšek před zraky pronásledovatelů. Medvídek si to tedy směřoval stále více do hloubi hvozdu, aby měl jistotu, že je v bezpečí. Všude bylo ticho, ale les šuměl temným znepokojením. Pach smrti byl nablízku, Medvídek mohl doslova cítit přítomnost stovek tvorů, kteří stejně jako on hledali úkryt ve stínu hub. Náhle se za ním ozvalo přidušené zavrčení. Medvídek se polekaně otočil a spatřil odporné, krvavě rudé, šlachovité stvoření, které se po něm sápalo. Jeho krátké baculaté nožky samy vyletěly do vzduchu a závod pokračoval. Medvídek kličkoval mezi kmeny co mu síly stačily, ale co naplat, pronásledovatel byl stále těsně za ním. Když už byl se silami téměř u konce, tu mu hlavou bleskl nápad: schová se někam do říše lidí. A pak jej napadla ještě lepší skrýš. Johnyho hlava. Bleskově mrknul na oblohu, právě se blížil soumrak. Nastala vhodná chvíle...

Johny tvrdě spal ve svém pokojíčku v léčebně. Totiž abychom to uvedli na pravou míru- Johny byl právě na léčení na protidrogovým a momentálně se neklidně převaloval na své posteli, soužen abstinenčními sny. Jeden z nich byl obzvláště děsivý. V tom snu viděl podivnou modrou krajinu s červeným nebem a zelenými mraky. Chvíli se nic nedělo, když tu náhle krajinou proběhl sněhově bílý medvěd a za něm v závěru jakési děsivé stvoření, které celou dobu řvalo: „Myslel sis, že sem se za tebou nedostanu, co?“. Johnymu připadalo, jako kdyby mu tento sen nějakým obzvlášť hrubým způsobem vpadl mezi ostatní sny a vypudil mu z hlavy všechno ostatní. Malý medvídek ještě chvíli zmateně pobíhal mezi modrými kopci a pak začal křičet na všechny strany: „Požírači! Hej Požírači snů, pomooc!“. Chvíli se nedělo nic, jen rudý démon se stále k medvídkovi blížil. Pak se náhle z nebe spustily dvě ohromné čelisti a ozvalo se jedno velké, vlhké polknutí. Johny se probudil.

„Co to zase sakra bylo za sen?“, pomyslel si Johny nahlas. Posadil se na posteli a několikrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Pak se natáhl pro sklenici vody, když tu si všiml předmětu, ležícího na zemi a zděšeně vykřikl. Byl to malý bílý medvídek s obvázaným levým zápěstím. Několikrát rychle zamrkal a protřel si oči. Ležel tam pořád a co víc, pomalu se začal hýbat. A je to tady, zase ty haldy, pomyslel si Johny. Medvídek se posadil, zamrkal a protřel si oči stejným způsobem, jako on před chvílí a překvapeně se na něj zahleděl. „To ne…To nemůže být pravda. Já toho kreténa zabiju. Neříkej mi, že se stalo to, co si myslím, že se stalo“.

„Ehmr…“, odpověděl Johny.

„Já to věděl, vole. Teď už se nedostanu zpátky, kurva“.

„Ty? Ty seš jenom v mojí hlavě! Nejseš skutečnej! Říkal jsem to samý tomu růžovýmu slonovi, co tu jezdil na betonový motorce a řeknu to i tobě. Táhni pryč odkud jsi přišel!“, rozohnil se Johny.

„Můžu tě ujistit o tom, že po ničem jiném z duše netoužím. Jenže nevím, jak. Pokud si pamatuju, tak se tohle ještě nikomu nestalo. Mimochodem, co je to vlastně skutečnost?“.

„Ne, ne. Lehnu si do postele a budu hezky spát. Ráno už tě tu neuvidím“, rozhodl se Johny a s tím se skácel na postel.

„Může bejt vole. Ale co se asi stane, až se ráno vzbudíš a já tu pořád budu? A co teprve až mě uvidí ostatní?“, zkoušel to Medvídek.

„Neslyším“, huhlal Johny zpod polštáře.

„Můžu tě odsud dostat“.

„Spím“.

„Můžu ti sehnat heráku kolik budeš chtít“.

„Cože?“, vymrštil se Johny konečně z postele.

„Je to tak, pane Andersene“, odpověděl Medvídek spokojeně. „Vím totiž o všem, na co už lidé zapomněli. A taky vím o slušné zásobičce heráku nedaleko odsud, kterou si tu zapomněl vyzvednout jeden člověk. No a jelikož už je tuhej a nebude ji potřebovat, tak si pro ni můžem skočit, což? To je férová nabídka za tvůj doprovod ne? Jenom potřebuju přemýšlet a trochu tvojí pomoci. Nějak se musí jít odsud dostat“.

„No. Možná, že jsem pako nebo je to pořád sen, ale za pokus to stojí“, přiznal Andersen.

„Fajn. Tak pojď za mnou“.

Medvídek vedl Johnyho po chodbě, pak po schodech až do druhého patra, kde služba zapomněla zavřít okno. To Medvídek samozřejmě věděl a tak dostal oba dva v pořádku ven z budovy. Naštěstí je nikdo neviděl. Byla temná a sychravá noc, mraky úplně zakrývaly měsíc, což bylo pro naši dvojici velké štěstí. Kdyby totiž někdo spatřil člověka v pyžamu, jak pobíhá po New York City za malým bílým medvědem, zřejmě by to vše dopadlo úplně jinak. Medvídek dovedl Johnyho k opuštěnému domu, vylomil zapečetěnou mříž a ukázal mu malý plátěný balíček, který ležel v zásuvce starého psacího stolu. Johny byl v sedmém nebi, v balíčku totiž bylo dobře půl kila čistého heroinu.

„Ty jsi moje nejbáječnější halucinace! Nebo noční můra nebo co to vlastně seš!“, hulákal nadšeně Medvídkovi do ucha. A protože ve stole bylo i příslušné nádobíčko, hned si uvařil a nastřelil se. Medvídek trpělivě čekal a když zas byl po pár hodinách Johny schopen vnímat s čistou hlavou, tak mu řekl: „Fajn, já jsem pomohl tobě, tak teď bych zas pro změnu potřeboval něco já od tebe. Takže předpokládejme, že já jsem bytost jiného světa, kam odcházejí všechny věci, na které lidé zapomenou…Chápeš mě zatím?“

„Err…předpokládám že jo“.

„Tak popojedem dál…A teď předpokládejme, že se nějakým způsobem dostanu ze svého světa do vašeho světa. Ale jinak, než se sem dostávám normálně. Stala se totiž divná věc, nějakým způsobem jsem se totiž protlačil skrz tvůj mozkovej jakobyfiltr, prostřednictvím tvýho snu a stal se pozemskou bytostí. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. No to je jedno. A jak by ses na mém místě dostal zpátky? Do Země Zapomnění?“

Johny přemýšlel, lámal si své zfetované mozkové závity, ale nic kloudného ho nenapadalo. Pak nakonec plácl: „No to je nějaká hovadina ne? Ledaže bys zapomněl sám na sebe? Sory, nevim“.

„Ty vole ty jsi génius!“, vykřikl Medvídek. „Vždyť kromě tebe nikdo neví, že jsem tady. Teda stačí, když zapomeneš ty na mě a je to“, rozesmál se od ucha k uchu.

„No to je fakt. Ale je tu jeden nepodstatný detail. Jak to chceš udělat?“, zeptal se Johny.

„No víš, na to jsem ani nepomyslil“, nakrčil Medvídek čelo. „Nejlíp něco, po čem bys zapomněl. Nejjednodušší by bylo zabít tě, ale to by bylo nehumánní, hehe. No nic, jediný co mě teď napadá, je hulení. Budeš si muset tak prohulit mozek, až na mě zapomeneš“.

„Kurva to nezní špatně, mén“, zazubil se Johny. „A ty víš kde vzít tolik trávy?“

„Neboj se nic, vím o jednom zapomenutým poli v zapomenutým údolí kousek za zapomenutýma troskama jakýhosi zapomenutýho města“, mrkl na něj Medvídek. „Díky Bohu za doby, kdy ještě nebyly diáře. Tak jdem“.

Samozřejmě, že vám neprozradím, kde se to pole nalézá. Ještě byste mi na něj chodili, vy chytráci.