Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Po příjezdu do města jsem byl okouzlen krásou zdejší architektury, jejíž mlsné jazyky a plápolavé jiskry mi hrály v hlavě jako pražská filharmonie. Po zaprášených ulicích polétávaly kousíčky drceného listí a po chodnících i mimo něj chodili lidé moderní doby. Když se koukáte na lidi a začnete poťouchle dedukovat, co jsou asi zač, prakticky masturbujete nad svým egem. Nastoupil jsem do tramvaje i se svýma špinavýma rukama a neostřihanými nehty. Možná vypadám trochu jako pár jedinců z hlavního nádraží, že po mě několik lidí pohrdavě pokukuje. Pán vedle má kvádro, kufr a v něm určitě notebook za 30 - 50 000, kouká na mě jako na výtvor venčeného psa u patníku a sám určitě zahýbá ženě a vymlouvá se na práci, jestli tedy má vůbec ženu. Jestli ne, je to buď suchar, workoholik, či děvkař a jestli ani toto není správná odpověď, musím se mu poklonit, že patří mezi několik set tisíc lidí na světě. Sic vypadá nóbl, vystupuje u nádraží a zřejmě jde nabízet služby operátorů.

S řádně namasírovaným egem vystoupil jsem z tramvaje, chvíli bloudil a nakonec kráčel ulicí do baru Elektra, kde již pár desítek let čepují výtečné pivo. Dlažební kostky jako střeštěné vrážely mi do podrážek a nechávaly za mnou fleky města. Trpce žije se s nafouknutou šedí obklopující nás. Rozrazil jsem dveře, posadil se ke stolu na dubovou židli se špatně, nevzhledně natřeným lakem a objednal si cokoli jiného než Gambrinus, jenž neustále klesá svoji kvalitou.

„Tak mi teda dejte to banánový pivo.“

Člověk už jen žasne, co ty lidi nevymyslí. Bylo hnusný, hnusný jako ta idea vymyslet ho. Po posledním doušku mé nervové skulinky dostaly impuls, a šel jsem podél modelované stěny na záchod. Po přitažení kliky k mým bedrům se mi naskytl úsměvný pohled na dva policisty, prostitutku a čísi mrtvolu. Ta paní vysvětlovala, že ho omylem umlátila rukojetí plynové pistole, když jí nechtěl zaplatit. Mrtvola již nebyla jen čísi, ale jak policista obrátil pánovi hlavu, vyklubal se z něj ten chlapík z tramvaje. Zřejmě se má dedukce povedla, až na fakt, že mobilní služby nenabízel. Nechtěl jsem čekat, až mi nakyslá moč z banánového piva prožere spodní prádlo, a tak jsem zabočil doprava, kde byl na dveřích umístěn močící panáček. Místnost byla zažloutlá, uprostřed ní stála otevřená klec, a v ní mísa. Pohodlně jsem se usadil a z postranních dveří vyběhly kalhoty. Nic než kalhoty s botama… prostě tam tak laškovaly a běhaly kolem mne. Nad páskem jim čouhal kus masa a páteře, kde právě hnízdilo několik much. Když jsem byl v nejlepším, vyběhla ze dveří druhá část té ženy, skromně oděná jen v podprsence. Pokoušela se doběhnout svoji lepší část a zpívala Kde domov můj, načež ty kalhoty doručkovala a nasadila se zpět na to, co tam trčelo. Na utření mého otvoru použil jsem toaletního papíru v míře větší než velké, upřeně jsem hleděl na rozdvojenou osobnost, spláchnul jsem a šel to nezúčastněně spláchnout banánovým pivem. K mému mrňavému stolečku se za okamžik stočila prostitutka ze záchodu, jenž byla osvobozena pro nedostatek důkazů. Odmítl jsem její nabídku, a tak šla o dům dál. Trvalo jen chvíli, než běželo několik policistů z ulice přes celý lokál na záchod… „Zima“ se poté usadila na mé dlouhé pazoury, vedle ní kixla „Nuda“, nad ní vystoupila „Nechuť„ a do toho všeho se semnou začala hádat „Apatie místa tohoto“. Hodinky na levé ruce, které mi při výstupu z vlaku ukradla parta malých cikánů s bouchačkou a navrch mne postřelili do nohy, pomyslně tikaly.

Znělo to jako:

Tik, ťak,

připni hák,

uvaž smyčku,

hřbet svůj vyhoď na stoličku…

Ohromná zábava poslouchat kecání imaginárních hodinek. A zrovna tam, za malinkým stolečkem vprostřed zaprděného města zdál se svět naprosto bezvýchodný a stereotypní, když v tom přisedla si, vzala místo, posadila svojí dvoubobečkatou prdýlku vedle mě ta rozdvojená osobnost z hajzlíků. Byla vychrtlá, prsa skoro žádné , jen dvě hnědé oči jí zářily bělobou. Hlavu sklonil jsem jí k hrudníku, přitiskl se a ona mě hladila po uších. Srdce ji bilo a kůži měla jemnou, že se tajil dech.

„Míla, tvoje letní víla.“ , představila se.

Rovněž jsem jí sdělil své jméno a kouzelným rýmem dal najevo, že mě přitahuje.

„Ještě dvakrát ty hnusný banány, “ křikl jsem na vrchního.

„Proč to piješ, když je to hnusný?“ zeptala se.

„Nejdřív jsem to pil, abych tě měl, a teď abych zapomněl!“

„Na co?“

„Na to, že tu nebudeš věčně.“

Rozhovor nenabýval na intenzitě, naopak jsme si oba užívali opojné síly nicnevědění a jeden do druhého jsme si jen kousli a k tomu ten kus ani nestrávili. Blahobyt života, řekl bych. Dopili jsme, zaplatil jsem a dlažební kostky zase vrzaly pod chodidly. Nejdřív jsme si sundali boty, potom ponožky, a když jsme byli nazí, přesekla mne v půli. Za chvíli jsme celému městu i architektuře, na které nezáleží, ukazovali svoji rozpolcenost. Krůčky poté vedly k jejímu skromnému příbytku. Do peřin zalehli jsme znaveni a chvilku špásovali s našima polovinama. Opravdu těžké bylo přijmout fakt, že jen na okamžik měl jsem dámské přirození, co mlaskalo, čvachtalo a něco z něj teklo.

„Vezmi si jí zpátky a vrať mi ho, “ zaznělo v prostorách pokoje. Rozmilé křupání kostí při výměně spodních částí s mojí novou družkou se odráželo od navlhlých stěn bytu a kapičky lepkavého červeného moku třísnily prostěradlo. Líbal jsem jí na teplé rty, hladil po čele a ona roztouženě pomrkávala očičkama. Na hebké prsy jsem pak nakladl sérii dotyků tak jemných, že z úst ji vylétl slabý, sténavý tón.

„Tak co?“

„Mám krámy.“

„No a? I řezník má svoje kouzlo.“

„Když ti to nevadí…“

„Všechen hnus je jen psychický. lidi jsou tudíž prasata a my jsme čistí jako lilie, i když bude můj penis potřísněn výstelkou, všechno jde umýt, jenom ta šeď na civilizovaných tvorech zůstane.“

„Myslíš?“ pohlédla ke mně tázavě.

„Jo, lidi by se už báli i mrdat, jak jsou civilizovaný. To, co by mělo být normální berou jako něco nechutnýho a tvoří podivný zákony slušného chování, které vymýšlejí, aby se nenudily.“

„A to jako třeba co, kromě tohohle?“

„Různě… mlaskání při jídle, jedení rukama, pokrývka hlavy v budově, močení ve městě, různé tělní tekutiny, ušní maz… všechno je pro ně nechutný a přitom zdá se mi, že stydět by se měli oni za svoji touhu po nepřirozenosti a přemrštěné čistotě.“

Nic neříkala… Jen se tak roztomile dívala…

S perverzním výkřikem „Kde domov můj?“  jsem zasunul do pochvy a rozplakal se štěstím, že magoři existují.