Punks dobývají Indii (XXX)

Punks dobývají Indii (XXX)DOMOV, SLADKÝ DOMOV


V letadle bída s nouzí. Filip sice vyprosí jednu várku piv navíc, ale je nám sděleno, že to jsou poslední. Naštěstí valnou část letu prospíme, takže to zas až tak neva. Z okénka nemá smysl koukat. Je tma, tudíž je vidět houby. K vidění není ani žádná "dolce signorita", rovněž tak na palubě chybí vtipkující steward jako při letu do Indie. Spánek je tedy vysvobozením.


Ráno de facto pokračuje Dry-Day. Je tuze zajímavé, že nejvíce se alkoholu dožadují jeptišky. Horlivě prahnoucí po krvi jejich pána, páč mají slinu na červené víno. Jen by mne zajímalo, jestli je to tím, že jsou tak závislé alkoholičky, nebo prostě jen v tento den, či dobu, se musí napít krve páně. Po devíti a půl hodinách nezáživného letu vylézáme na letišti Malpensa, kde utrpíme šok. Je pouhých 13°C a leje jako z konve. Máme půl druhé hodiny do dalšího letu. Po předchozích zkušenostech jdeme rovnou do restaurace. Tentokrát to číšník má s roznáškou jednoduché, neboť zázrakem mají Tuborg. Leč jak je naší samozřejmností, ani nyní se to neobešlo bez jistých problémů.

Teroristka Léna si totiž bez skrupulí začala milánské letiště na památku odfocovat. To je pochopitelně nepřípustné, neboť tak mohu činit teroristé, aby lépe věděli, jak později zaútočit. Poté, co ji na tuto skutečnost upozornil pikolík, se Léna s rdícími lícemi omluvila a přislíbila, že již více fotit nebude. Když už byla obsluha u stolu, poručili jsme další Tuborgy, abychom nebyli za české držgrešle. Následně jsme si Karel a já začali utahovat z Filipa. On jediný měl ojra, takže to celé cáloval. Dělali jsem si z něj šprťouchlata, že mu ta piva oplatíme ve Sklepě a samozřejmě, že mu vezmeme malé, když nám tady koupil malá. Ovšem beztak na tom vydělá, páč ve Sklepě dostane točené, zatímco my, chudáci, tu musíme usrkávat lahvové. Byl z toho kapku vyjukaný, ale věděl, že takový svině zas nejsme.


Jestliže v Mumbai to byl Karel, kdo zdržoval průchod letištní kontrolou, nyní v Miláně jsem to byl já a rovněž Filip. Oba ze stejného důvodu, měli jsme boty s ocelovou špičkou. Tudíž jsme si průchod museli zopáknout zutí. Kolegiálně jsme se vzájemě doplňovali. Zatímco Filipovi vykukoval z ponožky palec levé nohy, u mě to byl palec na noze pravé. A jako na potvoru za námi byli nějací kravaťáci a nóbl dámičky v luxusních ohozech, kteří s ohrnutými frňáky sledovali, co to s nimi budu cestovat za lůzu.


Při čekání na to, až budeme moci nastoupit do éra, nám začíná docházet jistý fakt. A sice, že musíme začít krotit svou poněkud obhroublou, češtinu. Bylo to neuvěřitelné, ale dost lidí naší řeči rozumělo. Nejspíše to bylo tím, že to byli Češi. Češi česky umí. Povětšinou. A tak slůvka jako .... ..... nebo, nedejbože ...... .... jsme ze svého gramatického repertoáru raději vystříhali. Druhý let byl rozhodně vizuelně lepším. Byly k vidění špičky Alp pokryté sněhem. Poté, co se tato bílá panorámata přeměnila v žluté kostky, bylo nám jasné, že jsme již nad rodnou hroudou, jíž dominují řepková pole.


Domov, sladký domov. Je druhý květen, 11 hodin, 14 minut (vteřiny nezaznamenány), je to bezvýznamný krůček pro lidstvo, ale ohromný skok pro člověka. Pro mne. A určitě i pro Lénu, Karla a Filipa. Naše nohy konečně spočívají na rodné zemi, kterou v duchu vroucně líbám. Prakticky tak učinit nemohu, páč mě z toho cestování bolí záda. Už se vidíme doma. Radostně bereme bágly na ramena, avšak mají na nás spadeno ramena zákona. Všichni, všicičci, do posledního človíčka odcházejí poklidně, nikým nekontaktováni, jen my ne. Přichomýtli se k nám dva bdělí strážci zákona, co byli tuze moc zvědaví. A nenápadně se vyptávali: "Odkud se vracíte?" Nevím jak na to přišli, takhle "namátkou", že se zrovna vracíme a že vůbec umíme česky. A my na to pravdomluvně: "Z Indie." "Z Indie," papouškovali po nás policajti. "To muselo být jistě velmi zajmavé." Než jsme stihli odvětit, že ano, dodali: "No nic," pokračujíce ve svém monologu. "Pojďte s námi ještě na rentgenovou zkoušku." Jisto jistě jsme jim připadli jako hašišoví pašeráci. Cestou k detekčnímu aparátu jsem přemítal, zda-li je Dan kamarád, nebo jen svině převlečená za kamaráda. Páč jestli v těch krabičkách s čajem budou nějaké drogy, tak se přesunu akorát z ruzyňského letiště do ruzyňského kriminálu. Jisté výhody by to skýtalo. Nemusel bych chvátat na dnešní noční. Odvoz by byl zdarma zelenobílým taxíkem. Ale na druhou stranu jsem si říkal, že když jsme z Kladna ve čtyřech vyrazili, je dobré se také ve čtveřici vrátit. Jestli se to vyplní, jsem si v jednu chvíli zas až tak nebyl moc jistý. Poněvadž jediný můj batoh se jim nezdál a rengenovali ho nadvakrát. V těch chvílích šly na mne mdloby a polykal jsem andělíčky odhaduje, kolik za to dostanu. Minimální sazba jsou dva roky, maximální osm let.


Z krajně podezřelé věci se naštěstí vyklubala soška Buddhy. V níž rozhodně nic vpašovaného být nemohlo, anžto byla z jednoho kusu. I tak si ostražití stážci vyžádali její zevrubnější prohlídku. Jelikož se nacházela kdesi uprostřed batohu, musel jsem napřed vyndat smradlavé a špinavé šatstvo. Kteréžto jsem, s jízlivým úsměvem, vyskládal na jejich vyšetřovací stůl. Buddhu zaujatě probádávali ze všech možných i nemožných úhlů. Přičemž na něj poklepávali, aby zjistili, kde je dutý. Dutý byli leda oni, když si to nechtěli nechat vysvětlit, že soška je z jednoho kusu. Málem mě do lochu přec jen dostali. To, když zvažovali možnost sošku rozřezat. Kdyby se k tomu odhodlali, nejspíš bych je vzal po hlavě batohem. Barbary. Já jim dám ničit ruční práci buddhistických mnichů z Dharamsaly. Čímž bych místo osmi let za drogy vyfasoval tak dvacet roků za napadení veřejného činitele. Ku prospěchu obou stran se k přefiknutí Buddhy nakonec neodhodlali. Zklamaně, že nemají žádný úlovek, se s námi rozloučili a my definitivně mohli vyrazit domů.


I z letiště domů se jelo autem. Jen místo Vidličky tentokrát šoférovala mamka Lény. Což bylo fajn. Trmácet se na Kladno busem jsme vůbec nechtěli. Sice bychom do něj nemuseli naskakovat za jízdy, ale i tak... Cesta nám ubíhala rychle a vesele. Všichni jsme postupně začali ožívat a s radostí si uvědomovali fakt, že indické peklo je za námi, že jsme ho přežili. Sice ne ve zdraví, o čemž výmluvně hovořil pohled na Karlovu nohu. Já dokonce pookřál natolik, že na otázku: "Jak je?" jsem odpověděl: "Príma." Zatímco celý měsíc jsem na tyto otázky odpovídal: "Dobrý." Ti, kdož mne důvěrně znají, dobře vědí, jaký diametrální rozdíl je u mne mezi slůvky dobrý a príma.


Jelikož jsem už neměl žádné žvýkačky a kačky mamka Lény odmítala, stejně jako předchozí šoférka, jen jsem ji vroucně poděkoval, rozloučil se a šel dom. No domů... Vzal jsem to oklikou přes hospodu. Prostě jsem dostal chuť na pravé české točené pivo. Po prvním doušku plného charakteristické chuti našeho piva, jsem si definitivně uvědomil, že jsem doma. Za půl hoďky jsem skousnul dva kousky a šel se vydezinfikovat.


Obával jsem se, abych tou veškerou špínou neucpal odpadní trubky a tak jsem si do koupele místo vonného oleje a pěny dal raději savo a hydroxid sodný. Takto řádně očištěn jsem se teprve odvážil jít do konzumu pro nějakou sváču do práce.


Pokaždé, když něco končí, tak jen proto, aby něco jiného/nového započalo. Pro mne skončil kolotoč indických dobrodružství, aby byl vystřídán kolotočem vyprávění o oněch dobrodružstvích. A to se roztočí ihned, co přijdu do práce. Páč je mi jasné, že na to zvědaví budou všichni. Tedy aspoň ti, co vědí, že jsem byl v Indii. Což pravděpodobně vědí všichni. Jelikož je ve firmě několik stovek zaměstnanců, čeká mě hodně práce... práci čest!


Takže, já jdu makat na noční a vy můžete klidně zavřít knihu a jít spát... dobrou...




ALT

Punks dobývají Indii:


6.11.2011   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 0   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 1
PUNK 1
 

Diskuse ke článku - Punks dobývají Indii (XXX)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.