Punk.cz - o punku u nás i ve světě

NICOTA

Díky luxusnímu nocležnictví a taktéž ledňáčkům jsme sladce spali jako v bavlnce. Avšak na konci spaní, či spíše notný kus před jeho koncem, nás čekal tvrdý budíček. Vstávali jsme už před šestou, pomalu jak na ranní do fabriky. Do odjezdu sice zbývaly ještě skoro tři hodiny, jenže když odečtete čas strávený ranní hygienou a především dobu, během níž se přepravujete na nádro a věřte, že po včerejší zkušenosti jsme do ní pro sichr zakalkulovali eventualitu, že narazíme na nějakého magora, co nás hodí ke svému sponzorskému hotelu, místo na nádraží. Po odečetní toho všeho zbývala slabá hodinka zevlování na nádru. Což se dá využít na snídani a vytvoření zásob pití do vlaku.

Dopadlo to tak, že k snídani bychom zpucnuli třeba i půl prasete (v našem případě samozřejmě sojového...) a dva řádky brambor k tomu, aniž by nám ujel vlak. Jelikož jsme natolik vyhládlí nebyli, navíc měl vlak zpoždění pětadvacet minut, tak po méně kalorickém občerstvení se před námi rozprostíralo více jak půldruhé hodiny volné zábavy.

Při vzpomínce, kterak si nás tu minule strážci zákona tuze oblíbili, si lelkování naproti policejní stanici preventivně odpouštíme a jdeme se rovnou nudit na peron. Jako magnet nás oba svorně přitahovala jedna mladá dívčina, od níž jsme nemohli takřka odtrhnout zraky. Většinou pokud nemohu spustit oči z nějaké ženy, bývá to zapříčiněno krásou jejích očí, nebo ladností erotických křivek. Avšak tato křivky bujné nijak neměla, jako spíše přebujelý počet prstů na levých končetinách. Jak na levé ruce, tak i na levé noze se mohla pochlubit prsty hnedle šesti. Mnohdy si takové věci, hlavně celé končetiny navíc, vysvětlují Indové jako boží znamení a tyto fyzicky abnormální jedince považují za polobohy. Osobně bych ji neodhadoval na polobohyni, jako na to, že se narodila v Bhópálu, nebo rodičům odtamtud pocházejících.

Mile mne překvapuje, že nádražní žebrota k nám nepodniká invaze ve velkém. Nejspíš to celé je zapříčiněno faktem, že za tři a půl týdne indických prázdnin sami vypadáme zbídačeně. Naše poslední čekání na vlak tedy uteklo v jádru příjemně. Narozdíl od dlouhého tripu opačným směrem, jsme tentokrát nenarazili na žádné zajímavé lidi, s nimiž bychom navázali komunikaci. Na jednu stranu to bylo špatné, poněvadž bych si rád zpříjemnil cestování konversací s dámou na úrovni, jakou bezesporu byla Anisja. Leč na druhou stranu to zase bylo fajn, páč jsem nehodlal být oloupen a zároveň osaháván nějakým podloudným žoldákem. Na jedno pochybné individuum jsme však přece jen narazili. Jistý Ind se suveréně nakýbloval nahoru na Filipovo místo. Filip zřejmě ve strachu, aby nebyl též okraden, ho hned vyhodil s odůvodněním, že je to jeho flek a jde teď spát. Což zajisté muselo znít velmi věrohodně. Ostatně, byla pokročila hodina - devátá ráno, čili doba, kdy lidé chodí většinou spát. Já naštěstí takto lhát nucen nebyl. Až poté, co jsem byl znechucen sezením dole, které nastalo zhruba za dvě a půl hoďky, vyšplhal jsem vzhůru a zaujal pozici mrtvého brouka.

Po tomto aktu se už nic podstatného neudálo. Dalo by se říci, že absolutně nic. Dokonce ani to, že bych slezl a alespoň šel na malou procházku, vykonat malou potřebu na záchod. Nepotřeboval jsem to, ačkoliv jsem během dne vypil skoro pět litrů vody. Total dehydratace. Všechno jsem prostě vypotil z toho jaké bylo vedro. Jen tak jsem se nahoře nazdařbůh válel a proplouval stereotypními vteřinami nicoty, které se pozvolna stávaly minutami a ty se dále měnily v hodiny nicoty.

Ale mne to ani nijak nedeprimovalo. Po celou tu dobu jsem se cítil vnitřně šťasten. Šťastný, protože mi bylo nad sumce jasné, že tohle úmorné cestování je naším posledním, že 90% šílených prázdnin máme za sebou. Že konečně přijdou lepší dny, až dorazíme na konečnou do Bombaje po nekonečně dlouhé cestě. Že až se minuty nicoty po čtyřiadvacáté přetaví v hodinu nicoty, bude za námi krásný den nudění a zároveň vysvobození, neboť jízda měla trvat něco mezi dvaceti čtyřmi až dvaceti pěti hodinami.

Tak tedy brzy nashle v lepších časech, v Bombaji. ...see you...