Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Sluneční paprsky šimrající mne pod nosem mě vytáhly z postele relativně brzy. Pohled na spokojeně pochrupujícího Filipa byl jasný, ten hned tak vstávat nebude. V rychlosti jsem se ošplíchl a vyrazil na potulku sám. Krámky, především ty pouliční, se teprve probouzely k životu. Ne snad, že by si jejich majitelé rádi přispávali, ale nemělo valný význam otevírat časně, neboť podstatnou část tržeb jim tvoří turisté, kteří tou dobou na tom byli podobně jako můj kamarád. Nebylo tedy zapotřebí spěchat a tak jsem se zastavil u kiosku, jenž fungoval už v plném nasazení, a dopřál jsem si k snídani šálek masály se dvěmi plackami chapátí.

Ranní menu jsem si vychutnal s klidem Inda a pak jsem vyrazil vyslídit nějaký ten suvenýr, jak se sluší a patří na správného turistu. Bloumal jsem bloumal, až jsem dobloumal ke krámku, kde mě praštila do očí nádherná ze dřeva vyřezaná kačenka s oranžově namalovanými ornamenty. Nešlo si nevzpomenout na Kačenku z Ibce, která si toliko libuje v oranžové garderóbě, že by mohla klidně zaskakovat za oranžového panáčka na semaforu. Když jsem ji vzal do rukou, tipoval jsem, že už je «zevnitř vykuchaná, zbavená drobů», páč se zdála příliš lehká na to, aby byla z jednoho kusu. A také že ano. Šla pěkně rozdělit vejpůl. V jejím těle se nacházel «úložný prostor », do kterého by se vešlo nejméně 25 gramů hašiše, jak mě tak bezděky ihned napadlo. Jenže já měl v úmyslu kačenku Kačence předat tak do čtvrt roku, nikoliv za čtvrt století, o které bych si případně mohl protáhnout v arestu indické prázdniny. Čímž byly tyto hříšně nezákonné myšlenky raději vypuzeny z mysli. Zbývalo tedy jediné, vysondovat cenu a podstoupit hamletovské dilema. Koupit či nekoupit, toť to, oč tam kráčelo. Cena byla navýsost příjemná, stejně jako prodejce, který měl i jisté znalosti o Čechaslavakiji. Škoda, že neměl i drobné nazpět. Zůstal mi viset pětadvacet rupek s tím, že až příště něco zakoupím, odečte mi je od ceny. Takže si takto šalamounsky zajistil další kšeft. Avšak ku jeho cti nutno dodat, že ty drobáky opravdu neměl. Měl jsem možnost vidět, jak horko těžko loví poslední zbytky drobných z kasy pro zákazníka přede mnou.

Při návratu na základnu jsem zastihl Filipa ještě na terase, kterak relaxoval. V mapách prý vyčmuchal, že nedaleko McLeod je docela dobrý vodopád, ke kterému se za chvíli chystá. Jelikož já jsem měl v plánu houby s voctem, vyrazil jsem k vodopádu po jeho boku. Přičemž jsem se v duchu modlil, aby to nebyla vodní šou a´la žába na prameni, jakou měli možnost vidět Léna s Karlem.

Šou nastala již po cestě, když jsme potkali svatého muže sedícího u kapličky. Sádhu na nás pokynul, nechť si k němu přisedneme a vyfotíme se sním, máme-li fotoaparát. My nejen že ho měli, on byl ke všemu funkční zásluhou dosud nečekaně nevybitých baterií. Za tento akt pochopitelně vyžadoval nějakou tu rupii. Či přesněji řečeno, jak mi Filip vysvětlil, nevyžadoval, ale je zvykem, nepsaným pravidlem, ho obdarovat za to, že nám laskavě dovolil se s ním zvěčnit. Mě to však nedalo, abych si kapku nerýpnul a nadhodil jsem, že by spíše měl zaplatit on nám, neb to byl on, kdo se chtěl vyblejsknout. Avšak potom, co obměkčil naše srdce sdělením, že hodlá jet do Manali pro hašiš a takto si vydělává na cestu, ochotně jsme mu přispěli dvackou. Rádi totiž podporujeme dobročinné skutky. (Byť později jsem se dozvěděl, že sádhuové se prý dokáží přemistňovat z místa na místo pomocí vůle/mysli. A i kdyby ne, tak se svatí muži těší velké úctě a mohou cestovat busem/vlakem zdarma.) Ve finále mi chtěl dát kolem krku ještě své korále, od čehož mě pohotově odrazoval Filip, poněvadž tahle legrace by mě nestála dvacku, nýbrž aspoň dvoustovku. Jelikož jsem se pomalu a nejistě počínal ocitat na pokraji finančního úpadku, rázně jsem nabídku odmítnul s odůvodněním, že nesnesu věci kolem krku, páč mám pocit, jakoby mě cosi, kdosi škrtil.

Po téhle story, při níž jsme nabrali drobnější časovou ztrátu, jsme vyrazili ostře kupředu k vodopádům. Přičemž jsme nabrali ohromnou časovou ztrátu opětovným potvrzením titulu šampiónů v dezorientačním bloudění. Leč štěstí chodí po horách a my v nich potkali naše sousedy z hotelu, Libanonku s Francouzem (jména jsem jaksi nepoznamenal a pozapoměl). Sice měli v úmyslu vodní kaskády očíhnout až nasledujícího dne, avšak zželelo se jim nám a rozhodli se tam vyrazit ihned a dělat nám průvodce.

Libanonka nejenže nám dělala průvodkyni, stíhala i navíc dělat kolotočářku, když roztáčela dětem na ulici kolotoč. Ten kolotoč vypadal tuze roztomile. Kdybyste jej měli porovnat s věží v Pise, kdo z nich dvou stojí vzpřímeněji, vyhrála by to toskánská stavba na celé čáře. Na jedné straně se kolotoč skoro dotýkal země, takže bylo velmi obtížné ho pořádně roztočit. S nadsázkou by se dalo říci, že se jednalo o unikátní hybrid klasického kolotoče s ruským kolem. Ale což, jsme v Indii. Tudíž se ani nedivim, že se divím. Když už nic jinýho, aspoň že to polorozpadlé hřiště děckám žádný rozumbradové z EU neruší, páč to není oplocené a tím pádem neodpovídající hygienickým normám. V tomtu ohledu jsou Indové halt moudřejší- čistota půl zdraví, špína druhá půlka...

Po průchodu veřejným dětským hřištěm jsme míjeli veřejné koupaliště, též neoplocené. Takže není se čemu divit, že byl bazén plný. Byl plný vody. Oni jsou totiž Indové takoví neplaváčci. Jakmile to není svatá řeka, nemají moc tendence do vody lézt. Výsledkem čehož bylo, že v bazénu stáli, ano stáli, nikoli plavali, pouze dva chlapci, z řad tamní «zlaté mládeže ». Zbytek tvořili suchozemští čumilové, přičemž většina dívek (100%), byla cudně zahalena do sárí, sahající ke kotníkům.

Od veřejného neplaveckého koupaliště jsme došli k veřejné prádelně. Indická veřejná prádelna vypadá tak, že jakožto pračka (jedna jediná veřejná), zde funguje řeka. Nejlépe kaskádovitá s velkým množstvím balvanů různé velikosti. Prádlo nenamáčíme, ani nepředpíráme. Aniž bychom nasypali někam nějaký prací prášek do nějaké přihrádky vezmeme špinavé prádlo do rukou (upozornění- ochranné gumové rukavice nejsou zapotřebí !), ponoříme pod vodu a cachtáme sem a tam (popř. tam a sem, pořadí není důležité). Po chvíli oděv vytáhneme a omlatíme o šutráky ve vodě. Potom cachtací proces ještě jednou opakujeme. Následně vyprané šaty vyjmeme z pračky a přeneseme do sušičky. Za tu nám zde poslouží balvany rozpálené od slunce. Za nedlouho je šatstvo suché a vy můžete jít spokojeně domů s čisťounkým prádlem. Pro zajímavost uvedu i technické parametry - energetická třída pračky: A+++++ , energetická třída sušičky: A++++++, prací prostředek jest plně ekologicky rozložitelný, netestován na zvířatech. Celkové finanční náklady na vyprání (včetně DPH) 0 Rs / 0 Kč.

A aby nebylo málo těch veřejných míst námi navštívených, zašli jsme si ještě na veřejné WC. Kdyby snad někdo měl tendenci namítat, že veřejná WC podél turistických stezek v Indii nejsou, tak se hluboce mýlí. Těch křovisek, do kterých jsme potřebu vykonali, je podél cesty habakuk. Ve finále následovala široká veřejnost mísící se a tísnící se u vodopádu. K němuž se člověk musel proskákat přes balvany ve vodním korytu. Kamenů v něm mnoho nebylo, takže nešlo se vyhnout Indovi dychtícímu se seznámit s exotickým bělochem. Vyprávěl o tom, že žije v Bombaji, já byl o poznání konrétnější a sdělil jsem mu, že pocházím z Czech Rep. (vzhledem k tomu, že v Bombaji žije 16 miliónů obyvatel, zatímco v ČR pouhých 10 miliónů, jsem opravdu byl konkrétnější než on). Dále líčil, jak se sem dostával s rodinou, kterak je dlouhá cesta vlakem z Mumbai do Dehli, na což jsem souhlasně a chápavě pokyvoval hlavou. Po pár minutách se mi vyzpovídal a já mohl pokračovat za svými souputníky, kteří si již hověli na protější straně plně pohrouženi pozorováním spádu vody vodopádu, tím pádem mě po tu dobu nijak nepostrádali.

Vodopád byl naprosto unikátní. Voda byla tak průzračně čirá, až se mi nechtělo věřit, že se nacházíme v Indii. Neboť doposud jsme v tom lepším případě naráželi na mírně znečištěné toky. V tom horším na plovoucí skládky. Ale zas na druhou stranu, zde jsme byli vlastně ve velehorách a nad vodopádem se lidské příbytky vyskytovaly poskrovnu. Tudíž tu prakticky nikdo není, kdo by vodu znečisťoval. Poručili jsme si čaje a vychutnávali si vodní scenérii plnými doušky. Škoda, že se totéž nedalo říci o čaji. Ten se plnými doušky vychutnávat nedal, páč chutí připomínal spíše vývar z ponožek, než-li cokoliv jiného, jak jsme se s Filipem telepaticky shodli.

Jak se říká: «S jídlem roste chuť». Aneb kdo se dostal vysoko, touží se dostat ještě výš. I my, na radu našich průvodců, jsme se odhodlali stoupat ještě výš a výš. Náš výstup končil u dalšího občerstvovacího bodu, který byl z jedné půlky restaurací a z druhé půlky prostým obydlím. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že tady nebyl takový ruch, páč člověk musel zdolat pár desítek metrů převýšení navíc po krkolomné stezce. Ovšem pro ten klid se to jednoznačně vyplatilo.

Žádný lidský hlahol nás nevyrušoval v rozjímání. Jediný zvuk, který jsme vnímali, bylo zurčení dravého proudu valícího se přes kameny. Člověk by takto ponořen do vlastního nitra mohl relaxovat celé hodiny. A jelikož nám jako tradičně štěstěna nastavovala svou vlídnou tvář, bylo nám z shůry dopřáno takto nerušeně rozjímat dobrých pět, né-li šest minut. Načež se strhl slejvák, jenž nás donutil k strategickému ústupu do restaurace. S obavou byly objednány opět čaje, avšak zde byly znamenité.

Po jedné hodině a dvou čajích se počasí umoudřilo natolik, že jsme mohli vyrazit zpět. Cestou jsme narazili na nějakého senzibila/bezďáka, který nám nabízel věštění z ruky. A to za pouhých dvacet rupiíí. Zatímco Filip ho slušně, anglicky, vypoklonkoval, já mu řekl hezky česky, že za dvacet rupek mi může políbit pr... . Avšak Libanonka, duše jedna romantická, neodolala a dala mu příležitost vydělat nějaký ten šesták. Věštba byla samo sebou navýsost positivní (ještě aby nebyla, za ty prachy). V budoucnu ji čeká spokojený, zdravý život, harmonické manželství, jehož náplní budou zdravá děcka. Zkrátka klasika, jen mi tam chyběla třešinka na dortu v podobě velké výhry v loterii. Nevím proč, ale poté věštbě mi v duchu, v uších, zněl song kapely Radegast- Bejrút: «Ráno místo budíku tě budí těžký kulomet. Bydlet dneska v Bejrútu není asi žádný med......». Ta píseň vznikla v osmdesátých letech jako reakce na občanskou válku (mezi křesťanskou a muslimskou částí obyvatel), trvající prakticky od roku 1975 do roku 1989. Nejsmutnější na ní je, že aktuální je i dnes, neboť po atentátu (únor 2005), na ex-premiéra Harírího, se v zemi cedrových stromů, především v Bejrútu, opět střílí ostošest. Asi mám slabou fantazii, ale poklidný život v Libanonu si moc představit nedokáži. No, dejme tomu, že se v budoucnu z Libanonu odstěhuje. Jinak je, dle mého soudu, věštec naprostý břídil a podvodník.

Záhy se naše cesty rozdělily. Naši průvodci se šli toulat po lesích, kdežto my mašírovali přímý směr - McLeod. Leč přímý směr se po chvíli změnil v nepřímý. To když přímo před nosem se nám zjevila restaurace, v níž švitořili ledňáčci. Filip tomuto « vábení sirén » neodolal, tím pádem došlo k dalšímu dělení a já pokračoval do McLeod sám. Ještě, než jsem tam stačil dokráčet, potkalo mě překvapivé setkání. Naproti mě si to štrádoval Danouš. Ihned jsme zahájili vyzvídací debatu kde je kdo ubytovaný. Dan po nás usilovně pátral. Věděl, že budeme bivakovat v laciné čtvrti, tak se v ní vyptával po dvou Češích ve všech hotelích. Krom jednoho jediného. Samozřejmě přesně toho, ve kterém jsme bydleli. Přičemž on vzal zavděk hotýlkem něco přes sto metrů vzdáleným od toho našeho. Dal jsem mu instrukce, kde vysedává Filip a pokračoval dom. Avšak při hledání Filipa měl stejné pořízení jako když hledal náš hotel. Filip časně dopil a vyrazil ještě po nákupech, takže když byl zřejmě zalezlý v nějakém krámku, musel Dan projít kolem a tak se minuli.

Únava z pochoďáku mne vehnala do otevřené náruče postele, do které jsem bezvadně bezvládně padl. Jenže nic netrvá věčně, snad s vyjímkou Lenina, že... a z této láskyplné náruče jsem byl vyhnán do ulic nevlídným hladem. V ulicích jsem tápal nevěda kterou pohostinost zvolit. Jak jsem tak tápal a ťapal sem a tam, padly mi do oka buddhistické mlýnky, jež jsem se rozhodl roztočit, hlad nehlad, stejně jako včera v klášteře. Dnes mi naštěstí žádný mnich v patách nebyl, tudíž jsem si mohl jejich roztáčení labužnicky vychutnat.

Toho dne jsem měl vyloženě štěstí na náhodná setkání, neboť krátce po roztáčení mlýnků jsem se střetl se Su-Min. Též se chystala zajít někam na večeři a tak jsme zašli na večerní menu společně. Čímž mi aspoň odpadla starost domlouvat se anglicky s personálem. Namísto čehož jsem se musel inglišmensky domlouvat, či spíše povídat si se zvídavou Su-Min. Avšak hovor to byl pohodový. Su-Min se příjemně usmívala a trpělivě mi opakovala své otázky. Stejně jako já trpělivě opakoval své odpovědi, přičemž jsme si nakonec vždy porozuměli. Ale byl to boj. Když došlo na placení, trvala Su-Min na tom, že to zaplatí za oba. Netrvalo dlouho a přemluvila mne k tomuto z mé strany negentlemanskému počinu, páč má finanční situace nebyla nijak růžová.

Milé hostitelce jsem za její chvályhodný počin vřele poděkoval a jako projev díků ji doprovodil k jejímu hotelu. Ten byl o několik tříd luxusnější, než ten náš omšelý, do něhož jsem vyrazil po rozloučení se Su-Min. Po návratu zel pokoj stále prázdnotou. Chvíli jsem si opětovně dával oraz v posteli a pak se za nastávajícího soumraku vypravil hledat Filipa s Danoušem. Již po třiceti metrech venku byla má úspěšnost padesáti procentní, když jsem narazil na vracejícího se Filipa, který neměl o Danově přítomnosti v McLeod-Ganj dosud ani potuchy, neboť se odpoledne nešťastně minuli. Poněvadž jsem se za ten den nachodil dosytosti, udělal jsem čelem vzad a došel s Filipem na základnu. Tam jsme si znovu dopřáli pravý indický haš na cestu za sněním. Nějakou tu dobu jsme si takto pohověli na terase v snivém polospánku a poté přešli do postelí a skutečné říše snů, v tvrdém spánku. ...dobrou...