Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Pominu-li fakt, že se během noci dvakrát strhl velký vítr, který mne vzbudil, páč vehementně lomcoval střechou z vlnitého plechu, až to chvílemi vypadlo, že ji na nás shodí a budeme tak mít na sobě o přikrývku více, se mi spalo báječně. Inu, svěží horský vzdoušek. Až natolik svěží, že krom spacáku jsem dokonce upotřebil i mikinu, abych neprochladl.

Kolem půl sedmé jsem dospěl k názoru, že je již drahnou dobu vidět a že bych se tedy jako mohl vykuklit ze spacáku a, ... ale ne ..., ještě jsem se z něj nestačil pořádně vysoukat, a už jsem měl před obličejem nataženou první žebravou ruku. A tak to pokračovalo v pěti až deseti minutových intervalech. Zřejmě se tam řídí heslem: "Ranní ptáče víc vyžebrá." Jednalo se o školní dítka, krátící si takto čekání na bus. Nejbizarnější na tom bylo, že když mne opustila jedna várka prosebníků, páč by jim ujel bus, byli vzápětí vystřídáni novou grupou. Čímž potvrzovali teorii buddhistického učení o nekonečnosti kruhu, kdy jedno končí jen proto, aby bylo vzápětí vystřídáno druhým. Natolik mi otrávili z kraje krásně vypadající ráno, až jsem radějc zvolil startegický ústup zpět do úkrytu spacáku s tím, že v něm přečkám do doby, kdy nádro opustí poslední školáci. To však bylo stejně na houby, páč se opět v plné kráse projevila nekonečnost kruhu. Dítka ze školních škamen byla totiž pozvolna nahrazena dospělými nemakačenky. Vysvobozením z této nádražní sansáry mi bylo probuzení Su-Min a Filipa, kteréžto znamenalo rozmělnění úsilí žebroty do tří proudů. A hlavně to znamenalo, že sbalíme spacáky a rychle pryč z autobusáku.

Byly dvě možnosti, kterak se přepravit do McLeod, kam jsme měli namířeno. Buďto si vzít tágo a nebo podstoupit osmi kilometrový pochoďák s převýšením o čtyřista metrů. Jakožto ´prostý buddhistický mnich´ volím druhou variantu. Rovněž Filipovi se nápad krapet se projít přírodou zdál velmi dobrým, tudíž se nakonec i Su-min podvolila, že s námi půjde. Avšak její mašírování s námi nemělo dlouhéhé trvání. Po ostrém startu v podobě nesčetného množství schodů svou pouť ukončila i přesto, že jsme jí nesli bagáž. Na konci schodů byla na konci svých sil, pochod vzdala a vzala za vhod jízdou taxíkem.

Škoda, že na tom nebyla lépe s fyzičkou, protože tak přišla o hodně, se domnívám. My si totiž výšlap naprosto luxusně užili. Začátek byl sice krušný. Napřed ony nekonečné schody, pak průchod totální periférií, kde si bída s nouzí podávaly ruce. Soudě dle rozpadajících se oprýskaných baráků se spoustou odpadků kolem. Vrcholem všeho byla štěňata z hladu požírající kravské lejno. Poté však přišlo idylické putování přírodou poskvrněnou pouze tu a tam zásahem lidské ruky.

Cesta byla báječným balzámem na duši, že jsme ani fyzickou zátěž z horského výšlapu téměř nepociťovali. Okolní krajina byla pastvou pro oči, neboť všude bylo kolem zeleno. Rovněž velké množství malých potůčků valících se přes přes hradby balvanů svým zurčením působilo, pro změnu, blahotodárně pro uši. Nejpříjemněším překvápkem byli tamní lidé. Když jsme nějaké potkali, vždy nás s nefalšovaným úsměvem zdravili, aniž by kdokoli z nich chtěl drobné, nabízel za úplatu protislužbu, či vymýšlel nějakou oblož. Jediné cedule, které jsme cestou míjeli, udávaly nadmořskou výšku, ve které jsme se momentálně nacházeli. Směrovky, kterým směrem se vydat, nebyly zapotřebí. Páč s čestnou vyjímkou odbočky do samotné Dharamsaly žádné rozcestí nebylo. Takže vlastně nebylo možné zabloudit. Nebo alespoň nám, přeborníkům v dezorientečním bloudění, se to vyjímečně nepodařilo. A to je co říci. Finální cedule hlásala, že se nacházíme bez padesáti merů již ve velehorách. A aby ne. Vždyť jsme měli už nějakou tu dobu možnost se kochat pohledem na zasněžené vrcholky Himalájí majestátně se tyčících do nebes.

I když bylo McLeod menší město (cca přes 5 000 lidí, včetně turistů), mírně jsme v něm tápali, než byla nalezena čtvrť s lacinými hotýlky. Ale jedině ten, kdo hledá, ten nalézá. Po zásluze nám bylo odměnou ubytování v podobě dvoulůžkáče za 150 Rs/na osobu. Očividně jsme se ve výběru hotelů zlepšovali, či spíše Filip, který je vybíral. Pohodlné, široké postele, sprcha, wc evropského stylu a tomu všemu dominoval nádherný výhled z terasy směrem do hor.

Potom, co jsme se nabažili krásou nového přístřeší, vyrazili jsme poznávat krásy McLeod-Ganj (tak zní celý název), a přilehlého okolí. McLeod jsme měli zmapováno co by dup, neboť je to vskutku malé městečko. Od ostatních míst, na která jsme dosud narazili, se lišilo jak strukturou staveb (převažovaly zde pagody, často zabudované do skalních reliéfů), tak i složením obyvatelstva, rovnoměrně rozložené do tří skupin. Domorodí Indové, tibetští uprchlíci a turisté ze všech koutů světa. Ačkoli se v McLeod mísily různé rasy, národy a náboženství, vše koexistovalo naprosto přirozeně a pokojně. Taková pohodová multikulturní společnost, kde se rozličné kultury navzájem duchovně obohacují, namísto xenofobních rozbrojů, kvůli tomu, že jeden je snědý, druhý bílý a další šikmooký. Podstatná není barva, nýbrž mysl/chování daného člověka...

Po společném posezení v restauraci, kde jsme si dopřáli porci pořádného jídla a né nějaký fastfood, odcházíme každý sólo na potulku. Ač je McLeod malé, co se týče geografické rozlohy dosahuje téměř gigantických rozměrů ohledně příležitosti poznání buddhistické kultury. Popocházíte od obchůdku k obchůdku, proštudováváte mandaly, sošky Sidhárty, širokou škálu pohledů a fotografií s buddhustickou tématikou, atd., přičemž potkáváte mnichy z tamního kláštera Namgyal a ani nevnímáte, jak utíká čas, který tu plyne nějak jinak. On běží všeobecně v celé Indii pomaleji, než-li u nás v hektické a materialistické Evropě, ale tady šel o poznání ještě volněji. Těžko se to popisuje slovy, to se musí prostě prožít... A než bych se nadál, počalo se smrákrat. Začal jsem se tedy zvolna přesouvat k našemu hotýlku. V jedné ze zapadlých uliček jsem míjel skupinku hrajících si děcek. Vesele si skotačily a nechaly mne kolem projít bez projevů zájmu v podobě vyžadování nějaké té grešle. Celou pohodu umocňovala nejspíš jejich babička sedící na zapraží, která se místo úzkostlivého hlídání ratolestí se sklopenými zraky jen tak kolébala točíc při tom modlitebním mlýnkem.

Jak myška jsem se prosmýkl úzkým schodištěm a zaplul do hotýlku. Filip seděl na verandě a pokuřoval z chilamu. Jeho ponuku, zda-li si nechci též trochu popotáhnout, jsem s nadšením přijal a následoval ho do říše poklidného snění. Čímž jsem se opět ocitl v situaci, či spíše stavu, který jde nezasvěcené osobě těžko přetěžko popsat. S klidnou a rozjitřenou myslí jsme hleděli nepřítomným pohledem do nikam. Na terase pod námi vlály zelené prapory jako symboly naděje a života, jak bývá zelené barvě přisuzováno. Rovněž v širém okolí dominovala zelená, jakoby ji vítr z praporů rozevlál po lesích, jež sytě zářily zelení působící uklidňujícím dojmem. Do toho všeho se ve vzduchu na provázcích třepotaly tisíce různobarevných modlitebních praporků lemující křížem krážem McLeod, se kterými si vítr pohrával a roznášel jejich ušlechtilé poselství až ke špičkám himalájských masívů.

Těžko říci, jak dlouhý čas jsme si takto na verandě hověli. Byly to dlouhé minuty ticha, během nichž bylo všechno vyřčeno bez jediného slova. Namáhat se s vyslovováním slov by bylo zbytečné a nicotné. Pohledy očí hovořily za vše. Oba jsem dosáhli toho, po čem jsme toužili - duševního míru a rovnováhy, alespoň pro onen večer. Tělo si zůstalo v křesílku, zatímco mysl se volně pohybovala prostorem, jakoby chtěla zachytit všechny ty modlitby unášené větrem a naplnit jejich ideje. Ten večer, jsme šli spát poprvé za celý dosavadní pobyt v Indii s naprostým poklidem a uvolněností, jako kdybychom všechen stres zanechali dole v nížinách... príma dobrou noc...