Punk.cz - o punku u nás i ve světě

VZHŮRU ZA DALAJLAMOU

Tato noc, alespoň u mne, byla neklidnější, rušena divokými sny. A aby nebyla. Vždyť před námi měla být cesta do Dharamsaly, exilového sídla jeho Svátosti čtrnácté reinkarnaci dalajlamy. Což u mne jakožto studovatele a obdivovatele buddhismu vzbuzovalo duševní vzrušení. Naštěstí ty sny nebyly kdovíjak divoké. Přesycen karetními orgiemi mě vesměs mučily jen sny, v nichž mi nešel list a já v Las Vegas prohrál barák, též (ač svobodný), manželku a k tomu navrch boty. To mne ovšem nijak netrápilo, páč zrovna nepršelo, tudíž jít dom bosky mi nečinilo žádné potíže.

Samotné vstávání bylo prosté stresu. Prostá byla i naše snídaně. Prostě jsme ji vynechali v obavách, aby nás netížila v žaludku při kodrcání v autobuse. Ještě, že se autobusák nacházel ve stejné polovině Rišikéše co my. Tím pádem jsme nebyli vystaveni nesmyslným kartelovým dohodám místích rikšáků a na autobusák nás dročka dopravila přímo. Na bus jsme čekali jen pár minut a vyrazili směr- Dehradu, kde nás čekal přestup. Sedadla jsme chytili vyloženě luxusní- úplně až vzadu. Marné byly pokusy utěšovat se mantrou: "Kdo neskáče není Čech, hop hop hop." Celé to bylo leda tak na dvě věci. Spíše nám bodlo, že měl Filip ráno ten spásný nápad vynechat snídani. Páč netuším, co by vzniklo při kombinaci pozřená strava a půl druhá hodina kodrcání a nadskakování v autobuse. Vypít v Rishikeshi půl litru mléka, tak bych snad v Dehradu (čtenáři nechť prominou, prosím), vysral čtvrtku másla, která by se ve mně cestou udrcala... Ostatně, ještě pár minut po vystoupení z busu jsme byli natolik vytřeseni, že jsme se chvěli, jako bychom trpěli parkinsonovou chorobou v pokročilém stádiu.

Jelikož nejbližší spoj do Dharamsaly nám má jet až za dvě hodiny, jdeme se občerstvit do restaurace. Jen doufáme, že k jídlu nedostaneme sulc. Páč nevím nevím, jak bychom si jej třesoucími rukami nakrájeli. Naše obavy však byly liché, neboť žádný aspik nám nenaservírovali. Oni nám totiž nedali lautr nic. A to proto, že za těch dvacet minut, co jsme tam vysedávali, se obsluha ani neobtěžovala k nám přijít a optat se, zda-li si něco ráčíme objednat. Po oněch dvaceti minutách vyplněných odháněním much od stolu nám jaksi došla trpělivost a raději jsme popošli o kus dál vyhledat pohoštění u konkurence, sic bychom asi pošli hlady. Leč po hříchu to byla jediná restaurace na autobusáku. Takže jsme vzali za vhod alespoň pouličním kioskem s rychlým obžerstvením, ačkoli i tento způsob občerstvování patří pro evropské turisty mezi zapovězené. Avšak tento stánek byl vybaven na úrovni. Páč krom jídla měli v nabídce mimo jiné i toaletní papír. Zřejmě znali kvalitu svého občerstvení. Každopádně to bylo poprvé, skoro za tři týdny, kdy jsme narazili na prodej toaleťáku. Poněvadž původní papír docházel, neváhal jsem a pohotově jej zakoupil i přesto, že stál na naše padíčko. Dalo by se konstatovat, že v Indii je všechno lacinější, než u nás. Všechno, krom dvou věcí- alkoholu a toaletního papíru. Nutno dodat, ku cti onoho kiosku, že po pozření jejich jídla jsme papír nebyli nuceni použít.

Rychlé občerstvení bylo vskutku rychlé a nám zbývala ještě hoďka do odjezdu. Filip se rozhodl krátit si dlouhou chvíli couráním po okolí, zatímco já hodlal tento čas využít k civění do prázdna. Samozřejmě netrvalo dlouho a docivěl jsem, páč se ke mně přichomýtla jihokorejská turistka (později se představila jako Su-Min) a počala se vyptávat, zda nevím, kdy jede bus do Dharamsaly, kam se chystala stejně jako my. V kolik jede jsem věděl naprosto dobře, škoda jen, že jsem jí to také nedokázal dobře přetlumočit. Ale což, alespoň nám rychle utíkala doba čekání na příjezd busu. Po čase se vrátil Filip a během dvou minut dokázal Su-Min věcně vysvětlit a upřesnit to, o čem jsme hovořili dobrou čtvrt hodinu.

Vzhledem k tomu, že zde Dehradu bylo startovní stanicí na cestě do Dharamsaly, skýtala se možnost zakoupit místenky do busu ihned, nikoli až uvnitř u řidiče. Jelikož jsme vzali Su-Min ´do party´, zakoupili jsme trojmístenku do jedné řady. Poučeni z předchozí peripetie v podobě pérování na trampolíně, resp. na zadních sedadlech, zakoupili jsme lístky do řady první. Ona sice první nebyla, páč před ní byly ještě dvě předřady na vyvýšeném stupínku vedle řidiče. Což by nám zas až toliko nevadilo na rozdíl od faktu, že na našich místech byla již nakýblovaná trojice Indů. Ti se na místech nám určených drželi s bravurou vlastní klíšťatům. Jednalo se o maželský pár s tchyní. S ledovým klidem hodným Angličana nám týpek sdělil, že lístky mají sice dozadu, jenže tam to příliš hází, a poněvadž je manželka v šestém měsíci těhotenství, musí sedět v předu oni. Mno, jestli ta jeho drahá ženuška byla v šestém měsíci, tak leda s rejnokem. Páč měla krásně ploché bříško, že by se z fleku mohla přihlásit do soutěže Miss anorexie. Po sérii jízlivých poznámek, že jeho manželka je maximálně v šestém dnu, nikoliv v šestém měsíci těhotenství, přihodil nádavkem, že ani jeho matka není na tom zdravotně dobře. Jen jsem se obával, aby nezačal srdceryvně líčit, že i ona je v jináči. U ní bych to, pro změnu, tipoval na krtka. Páč byla tak odporně škaredá, že nic, co má fungující oči, by se s ní nebylo z to schopno spářit. Avšak my zůstali neoblomní a tvrdí jako atomové jádro, takže je nakonec na náš popud vyhodil štiplístek, ku kterému evidentně chovali větší respekt. Zajímavé na tom bylo, že dokud dřepěli na našich postech, byli zesinalí, skoro na umření, kdežto po vyhazovu byli náhle rudí vzteky a plni energie, kterou vydávali na záplavu nadávek směřovaných na naši a štiplístkovu adresu.

Tímto aktem však pro nás trable neskončily. Abych to zkonkretizoval - pro mne neskončily. Jakožto způsobile vychovaní gentlemani, pustili jsme Su-Min k okénku, po jejím boku zasedl Filip a já vyfasoval fleka do uličky. V podstatě jsem se takto dostal jen z bláta pod okap. Poněvadž když sedíte v předu, do uličky, a je autobus narvaný, tak to též není žádné terno. Jelikož se dá vystupovat pouze jedněmi dveřmi a ty jsou v předu za řidičem, se lidé, co to mají na stojáka, houfují právě že v předu. Takže se na vás tísní a cpou vám pod nos spařené zadnice. Co chvíli, při nějakém zakodrcání, ji koupíte taškou či loktem do hlavy, přičemž to kodrcání je téměř nepřetržité. A tak to trvá předlouhé hodiny.

Alespoň jsem měl přehršel času přemítat o svých záporných skutcích, jimiž jsem si pokazil karmu, za což jsem byl očividně pasován do role mučedníka, jenž aby se očistil, musí trpět pěkně celou cestu. Vlastně skoro celou dovolenou... A to zdaleka nebylo vše. Nebudu-li počítat občas zakryté hledí něčí taškou, nebo zadkem, skýtal se mi překrásný výhled na cestu před námi, jako měl šofér. Tudíž jsem měl možnost vidět všechno. Včetně toho, co je lépe nevidět.

Poté co jsme oputili jakž takž solidní, silnici v Dehradu, sjelo se na nějakou ´meziměstskou polní krosku´, která byla odhadem široká jako jeden a půl autobusu. Chtěl jsem se, s úsměvem, zeptat Filipa, co stane, pojede-li naproti nám druhý bus. Avšak k vyslovení dotazu jsem se nedostal a úsměv na rtech mi brzy ztuhnul. Ptát se by bylo zbytečně zdlouhavé, neboť odpověď se nabídla sama a rychle. Poněvadž v protisměru právě frčel bus. Kterak se řidiči vyhnuli vzájemné kolizi vám nevylíčím, neboť na to jsem neměl nervy a raději zavřel oči. Šofér byl totálně pomatený šílenec, kterého v autoškole, pokavaď do nějaké vůbec chodil, zapoměli ponaučit, že autobus má také brzdy. Mastil to o život, jak když ho honí smrtka, všude se cpal a každého se snažil předjíždět. Když už nic jiného, aspoň ta cesta uběhla rychleji, a čím rychleji utekla, tím méně busů a náklaďáků jsme potkali v opačném směru. Odhadem jsem to sčotnul na takových dvacet tutových srážek, kdy bylo nad sumce jasné, že se na úzké cestě nelze protijedoucímu vozidlu vyhnout. Někdy je krásné se mýlit. Závěr cesty již nebyl tolik hektický. V noci byl provoz na silnici o poznání řídší a jelikož řídlo i osazenstvo v buse, neměl mě kdo častovat strkanci, tudíž jsem finále jízdy v klidu prospal.

Do vysněné Dharamsaly bus dorazil na druhou ráno. Čímž byl nocleh jasný- tamní autobusové nádro. Takže jsme se zase po týdnu vydali na pospas ulici. Konečně spacák porpvé nalezl opodstatnění, poněvadž se Dharamsala nachází na úpatí Himalájí, dul tam krapet studený vítr. Avšak nám přinášel poklidný spánek... dobrou...