Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Toho rána jsme vstávali s jakýmsi vnitřním napětím, jaké mívají děcka před štědrým večerem nedočkavě natěšeni na odpolední koupačku v Ganze. Ta nedočkavost nás vyhnala z postelí tak časně, že ještě ani nebyla otevřena restauračka v hotelu. Možností jak si zkrátit dlouhou chvíli, než otevřou, bylo přehršel. Např. se v rámci ranní hygieny třikrát osprchovat a stejně tolikrát si vyčistit zuby, nebo si spakovat rozházené věci do batohu a následně je zase vybalit, popřípadně jít na terasu a čučet na opice, jak čučí na nás. Nutno podotknout, že civět do zrcadla by vyšlo na stejno.

Nakonec jsme zase rozjeli partičku ferbla, leč nemělo to takový náboj, jako předchozího večera. Inu, karty jsou spíše večerní záležitostí a hrát je po ránu na lačný žaludek nedělá dobře. Po dohrání partie jsme vzali restaurant pěkně šturmem, ač bylo pouze polootevřeno. Zatímco rozprostírali stoly, my jsme suveréně zasedli a chopili se jídelních lístků. Obsluha z toho nebyla nijak nadšena. Abychom je příliš netrápili, objednali jsme si jenom jednoduší jídla, jako müsli nebo toasty.

Po snídani jsme vyrazili do právě se probouzejícího města. Bylo vidět obchodníky zaplňující chodníky svými stánky, které teprve rozbíjeli, zatímco v odlehlém koutě parta výrostků rozbíjela kokosové ořechy. Dopravní ruch v ulicích byl takřka nulový, jediný kdo brázdil silnice, byly krávy plně si užívající volného prostranství. My se ploužili jejich vláčným tempem podél toku Gangy, až jsme se dopolužili k centru cestovek, ve kterých jsme v souladu s aktuální nabídkou počali spřádat plány závěrečných cest našeho indického pekla.

Nabídka kvalitních zájezdů byla v jádru celkem široká, a to asi tak jako boky anorektické ženy. Během krátké doby nám bylo jasné, že pramen Gangy nikdy nespatříme (resp. Bhagiráthí, neboť Ganga se Gangou nazývá až po soutoku Bhagiráthí a Alknandy, přičemž za ten pravý/prvotní pramen je považována Bhagiráthí, jenž pramení v Himalájích v jeskyni Gaumakh- což znamená Kraví tlama, ostatně jak jinak, když se jedná o Indii.) Všude nám tvrdili, že cesta do Gangotree je údajně ještě dosud pod vrstvou sněhu a autobusy se tam nedostanou a pronajmout si jeep by pro nás bylo finančně neúnosné. Leč vsadil bych na to boty, že busy do Gangotree jezdí, jen se z nás snažili vymámit co nejvíce peněz. Něco podobného jako při cestě do Chilla. Stejně tak nemožné se jevilo sehnat přímý spoj v nejbližších dnech do Dharamsaly za rozumnou cenu. Nejdřive by to šlo až tak za čtyři dny. To by ovšem představovalo ohromnou časovou ztrátu. Skýtala se též možnost jet luxusním busem, což však pro nás, cestovatele - dobrodruhy, by nebylo důstojným počinem. Výsledkem čehož bylo, že jsme vycházeli ze všech kanceláří s pořízenou jako za komunistů z Čedoku se žádostí o vycestování na západ. No nic, aspoň jsme ušetřili nějaké ty rupie, které jsme však vzápětí hodlali ze žalu zkapalnit v pašerácké prodejně piva.

Kolegové cestovatelé nás již očekávali s plechovkami piva, akurát že s prázdnými. Čekání na nás si krátili jejich popíjením a očividně čekali dlouho. Pohled na povalující se červené aluminiové torzo hovořil za vše. Poněvadž slunce bylo přímo nad našimi hlavami, usoudili jsme, že by bylo vhodné napřed poobědvat v hotelové restauraci, a následně oběd spláchnout pěnivým mokem.

Prodávat alkohol v Rishikeshi je určitě vysoce výnosný džob, ale na druhou stranu to určitě není žádný med, alespoň co se týče těch nervů kolem. Veškeré zboží, co jsme hodlali zakoupit, nám obchodník pěkně skládal na pult, jen piva jsme neviděli. Ta vytáhl odkudsi z pod pultu už rovnou v igelitce, která okamžitě střelhbitě putovala do předem připraveného batohu. Bylo vidět, že naši hostitelé jsou již s prodavačem náramně sehraní. Cena vysoká, kvalita nízká. Tak by se dalo stručně charekterizovat ono pivko. Bylo to pro nás přliš velké zklamání, neboť jsme se na něj těšili po pěti dením půstu.

Piva jsme popíjeli na hotelu, na jakési pavlači, stylově připomínající staré české činžáky z počátku minulého století. Když už nic jiného, tento hotel byl prost drzých makaků, tudíž nebylo zapotřebí plechovky strážit. Po ztrestání rundy bylo poměrem tři ku dvěma, odhlasováno, že dáme ještě jednu. V těch chvílích jsem si počal připadat jak v parlamentu, páč vzápětí se strhlo další hlasování a sice o to, kdo pro tu rundu vlastně půjde. Já s Filipem, jakožto hlasující proti, to svorně odmítli a na rozdíl od parlamentních zelených vyhrožujících týden co týden odstoupením z vlády jsme to mysleli naprosto vážně. Což se nakonec ukázalo jednak zbytkem za tolerované, ale především velmi moudré, poněvadž zbývající tři si dali rozstřel- kámen - nůžky - papír. Hrát tuto hru v pěti sice nezabere tolik času, jako ji podstoupit do konečného vítězství- v duelu sám proti zrcadlu, ale i tak by to pohltilo spoustu drahocenného času.

Po utrpení v podobě dopití druhéhé pivčáka mdlé chuti nastal kýžený okamžik odchodu a my se vydali do míst, kde jsme včera poprvé okusili koupel v Ganze. Sázka na koupačku z kraje odpůldne se ukázala být velmi vydařenou volbou. Voda opravdu byla o poznání teplejší oproti předchozímu dni, o čemž svědčí fakt, že dnes jsme se vodním hrátkám neoddávali sami, nýbrž zde bylo poměrně natřískáno. A to hlavně turisty, kteří zřejmě jako my, dychtili svlažit svá těla v životadárné matce řek a pokud možno přitom nezískat suvenýr v podobě tyfu či žloutenky. Proto se taktéž raději vláčeli pár kiláků za město. V Haridvaru, ani přímo v Rišikéši, jsem neviděl koupat se někoho jiného než Indy. Nemluvě o Yamuně v Dillí. V ní je koupání nebezpečnější, než koupání pro podnikatele v Orlíku. A rovněž jako u Yamuny, tak i nyní u Gangy, mi opět došly baterie a jelikož si Danouš své fotoaparáty zapoměl na hotelu, byl náš osud zpečetěn. Nikdá se nebudeme moci svým známým ani vám, čtenářům, chlubit snímky, na nichž máme vodu Gangy, stejně tak jako po většinu času celou Indii, po krk. Prostě nám to věřit musíte. A abych vás k tomu motivoval, ti kdož mi věří, že jsme byli v Ganze po krk, si připisují další bod do kvízu o Indii.

Ač byl proud uprostřed koryta značně silný, rozhodli jsme se všichni přeplavat na protější břeh. Či spíše všichni až na jednoho nejmenovaného, uvědoměle altruisticky smýšlejícího jedince tradičně strážícího věci na výchozím břehu. Slunka a vody jsme si, plnými doušky užívali několik hodin a až terve poté, co začalo slunce povážlivě klesat na obzoru, zatroubili jsme k ústupu a vraceli se zpět na hotel, ze kterého jsme přišli.

Rozložení volebních sil se během krátkého údobí nijak nezměnilo. Na vlas stejným poměrem bylo usneseno, že dáme rundu ještě do třetí nohy. Zrovínka jak na potvoru byl v krámku frmol, takže se na uskutečnění volebního závazku čekalo skorem dvacet minut. Přičemž za tu dobu samozřejmě piva stihla decánko zteplat, což jen zvýraznilo jejich nevýraznou chuť. Dík kombinaci- né příliš teplé a čisté vody, příliš velkému žáru a nevalné kvalitě piva, se mi šlo na náš hotel ´bezva´. Tedy, pominu-li fakta, že mi třeštila hlava, bolely nohy a sužovaly mě křeče v žaludku. Poněvadž ani Filip s Danem se necítili dvakrát fajn, hodlali jsme se rychle přepravit na základnu pomocí rikši. Avšak nebylo nám z shůry dáno uleviti svým znaveným tělům. Připadali jsme si jak v Kocourkově, kde jezdí pražští taxikáři. Ačkoli jsme se nacházeli nedaleko jednoho mostu, chtěl nás rikšák, za nehorázné prachy, odvézt až k druhému přechodu přes řeku. Který bychom měli přejít a tam si najmout další rikšu, z druhé půlky města a ta nás prý doveze na požadovanou adresu. S okamžitou platností jsme ho poslali do háje a šli za dalším. Ovšem vtip byl v tom, že i další filuta nám sdělil totožné schéma naší eventuelní přepravy. I když se začalo stímavat, nám spíše začínalo svítat. V tom smyslu, že jsme začali chápat tu realitu, že domů, buď půjdeme pěšmo, nebo podstoupíme drahou okružní vyjíždku napříč Rišikéšem. Dle českého pořekadla do třetice všeho dobrého otázali jsme se ještě, preventivně, třetího šoféra. Jenže nebyli jsme v Čechách, nýbrž v Indii, a zde platí do třetice všeho zlého. Zkrátka marnost nad marnost.

Opět tedy zvítězil náš sportovní duch a my se vydali dom po svých. Jelikož jsme to brali co nejkratší cestou zapadlými uličkami, nebylo nám dopřáno se pokochat mysticky ozářenými trhovými stánky. Místo toho jsme jen míjeli průchody, ve kterých uléhali ke spánku první bezdomovci, jež byli známkou nadcházející noci. Tůra nám přišla vhod, alespoň jsme se tou pěší turistikou již po tak náročném dni, (ne)příjemně (do)unavili, takže na hotelu jsme usnuli, jak když nás do Gangy hodí...

...tak dobrou...