Punk.cz - o punku u nás i ve světě

 

ŽIVOT JE TRAGIKOMEDIE K POPUKÁNÍ

Bylo to v den její svatby. Dostal pozvánku, ale roztrhal ji a hodil do koše. Život se mu pomalu rozplýval. Otevřel si pivo a flašku vodky, sedl si do křesla, zapnul muziku a hleděl do zdi. Uvažoval nad tím, kolik to dá práce, než člověk přijde na svět a potom, kolik to dá práce, aby si člověk ten svět udržel. A stačí jedna malá věc a celý život se vám sesype. Je to jednodušší než lusknutí prstama.

Z rádia se linula muzika a on teď stál u okna a pozoroval na obzoru blesky, které rozrážely noční tmu. Ty blesky mu dávaly větší smysl, než cokoliv jiného. Přešel k šuplíku a vytáhnul z něj svůj revolver; pak se posadil zpátky do křesla a nalil do sebe něco vodky. Chvíli si s revolverem pohrával, potom z něj vysypal sedm nábojů a osmý tam nechal. Roztočil bubínek, namířil na její fotku, co stála naproti němu, a když se bubínek zastavil, zmáčkl spoušť. Fotka měla ten večer štěstí. Odložil revolver zpátky na stůl a dál se věnoval svému pití. Přemýšlel, co si počne dál, ale na nic nepřicházel. Pak se upil do spánku.

Jednoho dne se ozval telefon.

„Haló?“

„Nick Galdiano?“

„V celé své kráse.“

„Potřebovala bych si vás objednat.“

„Samozřejmě. Stačí, když mi řeknete na kdy a kde se mám dostavit.“

Zapsal si potřebné údaje na kus papíru. Tenhle kšeft přišel jako smilování boží. Už mu pomalu docházely peníze, což znamenalo, že by si musel hledat fušku někde na stavbě. A po ohánění se lopatou nebo krumpáčem v tom vedru, po tom zrovna dvakrát netoužil. Už bych si měl konečně koupit nějaké ty nové košile, pomyslel si. Většinu z nich měl propálenou od cigaret a jedna byla postříkaná červeným vínem, když se snažil opilý vytáhnout špunt. Nějak se mu to v rukách smeklo a už to bylo.

Hodil na sebe kalhoty a sako a vyrazil do ulic. Našel svůj oblíbený second-hand. Byly tam, jako vždycky. Košile 10 korun za kus. Vzal si je všechny, bylo jich tam asi deset. Zaplatil, popřál prodavačce příjemný zbytek dne a po cestě domů se stavil do své oblíbené hospody. Byl tam Marty, kterého znal.

„Čau. Dlouho ses tu neukázal,“ řekl Marty.

„Týden je dlouho?“

„Jak se to veme...“

„Konečně mám kšeft, tak se můžu trochu rozšoupnout.“

„To mám radost. Už jsem se o tebe začínal bát.“

„Ale hovno. Nekecej blbosti.“

„Jak se má Rita?“

„Kdo?“

„Znáš jenom jednu Ritu. Vy už spolu nejste?“

„Jo tahle Rita... Nikdy jsme spolu nebyli.“

„Vždyť u tebe byla pečená vařená, co si vzpomínám.“

„Právě proto jsem jí musel vyhodit. Už mě začínala srát.“

„Vypadali jste jako šťastný pár.“

„Hele přestaň už, prosímtě, žvanit píčoviny. Nikdy jsme spolu nebyli. Že jsem jí párkrát protáhl díru ještě neznamená, že umřeme bok po boku.“

„Ty seš furt stejnej parchant, Nicku. Já tě žeru.“

„Jo, taky jsem na to hrdej. Život mě totiž sám natlačil do téhle role, takže se jí snažím zhostit co nejlépe.“

„Měl bys dostat Oscara, myslím že ti to jde skvěle.“

„Dík.“

Po pár pivech se Nick odebral zpátky domů.

Čas dále plynul a Nick pořád všudemožně hrával. Když se schylovalo k finanční tísni, musel jít fachčit na stavbu. To bylo totiž jediné, co kromě hraní zvládnul. Nic jiného neuměl a nikdy se taky nic jiného nesnažil umět. Stačilo mu to tak. Když jednou zase vysedával ve své hospodě, přilepila se na něho ženská. Celkem kus. Jmenovala se Anette a byla to alkoholička a občas si i něco zobla. Jenže byla fakt kus a Nick už byl hrozně dlouho sám a navíc byl ten večer parádně opilý, takže by ta ženská mohla být kdokoliv a měla by prakticky vyhráno. Té noci šli k Nickovi domů a dělali takové ty věci, které dva lidi dělávají. No, jak se tomu říká... Šoustali. Ano, to je to slovo. (Nemoh jsem si vzpomenout, věříte mi? Ha ha ha.)

Jak už to mají takové ženské ve zvyku, Anette se k němu nakvartýrovala. Nijak zvlášť to Nickovi, zatím, nevadilo. Trávili spolu celé večery chlastáním a debatováním o volovinách. Občas se jejich debata zvrtla do velice zajímavé diskuze, ale většinou to skončilo tím, že se Anette urazila, protože nechtěla slyšet Pravdu. To už potom nešoustali. Ale když se debata do žádných vyšších sfér nezvrtla, většinou polehávali jenom tak v posteli, cucali chlast, zpívali, šoustali, zase zpívali, kouřili, pak kouřila Anette, pak zase cucali chlast a tak podobně. Jako tenkrát, jedné noci:

„Kolik si už měla vlastně chlapů?“

„Proboha já nevím. Pět? Deset?“

„Kecáš.“

„Tak možná dvacet. Já fakt nevím. Proč tě to vůbec zajímá?“

„Chci vědět, který jsem.“

„První určitě ne.“

„To se mi podařilo zjistit i bez tvého ujištění. Pošli mi to víno, už ho máš hrozně dlouho a vůbec nepiješ.“

„Piju!“ Anette si lokla z flašky a poslala ji Nickovi. Nick si přihnul a postavil flašku na stolek.

„Dej mi tu flašku, chci se napít, pročs ji dal pryč?“

„Proboha to musíš mít ten chlast furt na očích?“

„Jo, musím. Chci se napít, dej mi tu flašku.“

„Už si ho někdy měla v zadku?“

„Cože?“

„Ptám se, jestlis ho už někdy měla v zadku.“

„Neměla. A ani nikdy mít nechci.“

„Ale já chci.“

„Tak to máš smůlu.“

„Kdepak, holka, smůlu máš ty!“ Nick se na ní převalil celou svou váhou a snažil se tam stůj co stůj dostat. Stál mu teda parádně.

„Ty hajzle! Nech toho! Au, to bolí! JAU!“

„Neřvi, ještě tam nejsem.“

„Slez ze mě, ty prase! AU!“

„Drž hubu!“

„JÁÁÁÚÚÚÚ! ÁÁÁÁÁÁ!“ Anette ječela na celé kolo, ale nebylo jí to nic platné, Nick si šel tvrdě za svým krátkodobým cílem a Anette se pod ním svíjela a ječela:

„TY HAJZLE! AU! TY ZKURVYSYNE! JÁÁÁÚÚÚ!!!“ Nick se do ní pomalu dostal. Byl to celkem kumšt a myslel, že mu to sedře ptáka z kůže, ale nakonec to všechno vyšlo podle jeho představ. Udělal se, svalil se na záda, zapálil si cigáro a se spokojeným úsměvem na tváři si přihnul vína.

„Chceš?“ Podal víno Anette.

„Já s tebou nemluvím, ty hajzle.“

„Ptal jsem se jestli se chceš napít, nežádal jsem tě o to, ať se mnou mluvíš. Ale když nechceš, tak nechceš.“

„Dej to sem!“ Anette vytrhla Nickovi flašku z ruky a půlku toho, co tam bylo vypila na ex.

„Tys mě znásilnil, ty prase! Normálně sprostě si mě znásilnil! Ještě nikdy mě nikdo neznásilnil. Můžu jít na policii!“

„Proboha nemel furt voloviny. Však se ti to líbilo.“

„Nelíbilo!“

„Řvala si jak tur.“

„Protože to bolelo! Jak by bylo tobě, kdyby ti někdo do zadku narval něco tak hnusného a velkého?!“

„Hnusného? Velkého? No asi bych řval jak tur.“

„No dobře, tak možná ne velkého, ale určitě hnusného.“

„No dovol.“

„Však se na to podívej. Vypadá to jak seschlý obrovský moučný červ. Jak larva nějaké pakobylky.“

„Ta larva pakobylky tě právě dostala do sedmého nebe.“

„Fuj, hnusná pakobylka.“ Anette si s ním začala pohrávat.

„Hej, zlato, právě jsem ho stáhnul z kůže. Potřebuju pauzu.“

„Teď máš smůlu ty,“ sdělila mu Anette a vlezla na něho a začala Nicka všude olizovat a líbat. Larva pakobylky se pomalu probouzela zase k životu. Když skončili číslo, Nick zašel pro další flašku. Pak už jenom polehávali a moc toho nenamluvili.

Nickovi se celkem dařilo si obstarávat kšefty, takže nemusel chodit na fušky na stavbu. Měl to parádně rozjeté a podařilo se mu něco ušetřit na chudší období. Anette u něho i nadále přespávala. Někdy byla u něho i týden, někdy ji Nick vyhodil, aby měl klid na cvičení. Jednou, jak tak zase spolu klevetili, Anette si všimla té fotografie na stolku, kterou chtěl Nick tenkrát odprásknout.

„Co je to za fotku? Nikdy jsem si jí nevšimla.“

„Mám ji tady odjaktěživ.“

„Co je to za ženskou?“

„Ženská.“

„Vážně? Ale která?“

„Nech to být. Dělej, že sis ji ještě pořád nevšimla.“

„To je tvoje bejvalka?“

„Ne.“

„Tak kdo to je?“

„Říkám ti, abys to nechala plavat.“

„Ona ti něco udělala?“

„Do prdele nechtěj mě nasrat!“

„Tak se hned nerozčiluj. Chtěla jsem jenom vědět, co je ta ženská zač.“

„Prostě to nech být, nechce se mi o tom mluvit. Jasné?“

Anette Nicka začínala čím dál více srát. Pořád měla dotazy ohledně té fotky, pořád se na to vyptávala v jakoukoliv dobu a Nick už na to prostě neměl nervy. Pohádali se spolu a Anette od něho na dobro odešla.

Roky se linuly a Nick byl zase sám. Všude možně hrával a vydělával si tak na živobytí. Bylo mu dobře. Dokonce dostal nabídku z televize, že o něm natočí dokumentární pořad a že za to dostane zaplaceno atd., ale Nick jim napsal slušný odmítavý dopis, že o žádnou zatracenou publicitu nestojí a že stejně na něm není nic zajímavějšího, než na jakémkoli jiném člověku, takže nevidí důvod, proč by měli točit dokumentární pořad zrovna o něm. A měl od nich klid.

Jednoho dne seděl doma a cvičil, když vtom se ozval zvonek. Nikoho nezval, nikoho nečekal. Jestli to budou ti zasraní Jehovisti, tak jim tu jejich Strážnou věž osobně omlátím o hlavu, pomyslel si. Otevřel dveře a tam stála ona. Ano, uhodli jste. Ta žena z té fotografie. Bylo trochu poznat, že ji už pár let neviděl, ale vypadala skoro pořád stejně. Byla pořád stejně okouzlující. Nick strnul a nebyl schopen ničeho.

„Ahoj,“ řekla, „můžu dál?“ Prošla kolem tumpachového Nicka a sedla si do křesla.

„Žiješ sám?“ Zeptala se.

„Co tu děláš?“

„Přišla jsem tě navštívit. Určitě žiješ sám. Máš tu bordel. Kdybys tady měl ženskou, tak bys tu měl uklizeno.“

„Tohle je mé pochopení pořádku,“ odpověděl Nick.

„Jak se máš?“

„Ujde to. Mohlo by být hůř. Promiň, že jsem nepřišel na tu tvojí svatbu. Víš, nebyl jsem nějak, nemohl js... -“

„To je v pořádku. Já jsem to pochopila.“

„Tys někdy něco pochopila?“

„Změnil ses. Dost ses změnil.“

„Jak to můžeš vědět, jsi tu pět minut.“ Nick šel k ledničce a vytáhnul si pivo.

„Chceš pivo?“ Zeptal se.

„Jo, dám si. Díky. Nemusím tu být celý den, abych poznala, že ses změnil. Jde ti to vidět na očích.“

„A ty se mi divíš?“

„Ne... Nedivím. Teď už se nedivím.“

„Něco se stalo? Manžel zlobí?“

„Ach bože, Nicku.“ Začala tiše vzlykat. „To je právě důvod, proč jsem přišla.“

„Napij se, to ti pomůže. Pak mi řekni, co se děje.“ Napila se, počkala, až si říhne, a pak začala pomalu mluvit:

„Víš, narodila se nám dcera.“

„To je paráda ne? Proto přece nemusíš brečet.“

„O to nejde.“

„Já nejsem vševěd, když mi neřekneš, o co jde, tak to ne... -“

„Rozvedli jsme se,“ vyhrkla ze sebe.

„Áha. A dceru máš ty?“

„Právěže ne. Soud rozhodl o tom, že jí nejsem schopná uživit tak, jak jí uživí ten hajzl, takže jí má on. Můžu si jí brát na víkendy, kdykoliv se mi zachce.“

„A co ti vlastně provedl? Předpokládám, že ti zahýbal.“

„No, to taky. Nemáš tam prostímtě nějakého panáka? Potřebuju si dát panáka.“

„Samo.“

„Dík. Byl mi nevěrný skoro od začátku. Přišla jsem na to až po roce a nechala jsem to být. Doufala jsem, že ho to přejde. Pak se nám narodila Mary... Postupně to mezi náma přestalo fungovat. Prostě už jsem to nemohla unést, tak se to všechno na mě nějak sesypalo a musela jsem jít s pravdou ven. O rozvod jsem požádala já. Teď si říkám, jestli to nebyla chyba.“

„Chyba? Seš blbá? Tak on si šoustá jiné buchty, když má doma tebe a dcerku a ty se ptáš, jestli to nebyla chyba?“

„Měla jsem s ním všechno. Dům, auto... Však víš co myslím...“

„Já jsem se možná změnil, zato tys zůstala furt stejná. A to by jeden řek, že se člověk z takovéhle věci poučí. Ach bože, vy ženské, vy jste neskutečné. To mi hlava nebere.“

„Ach Nicku, jsem na dně. Jsem v koncích. Nevím co mám dělat.“

„A co mám podle tebe jako dělat já?“

„No myslela jsem, že zrovna ty bys mi mohl pomoct... Víš, teď, když jsi sám...“

„No to se mi snad jenom zdá. Ty seš vážně cvok nebo co? Ty si sem přikvačíš, brečíš mi tady, říkáš jak nejsi na dně... Dal ti aspoň půlku prachů?“

„Jo. Prachy mám...“

„Tak co sakra řešíš? Najdi si bydlení a žij dál. Běž dál. Nic jiného se dělat nedá. Jiná možnost neexistuje.“

„Ach bože, nemůžu, Nicku, nemůžu prostě dál! Je toho na mě moc.“

„Výborně! A co mám podle tebe říkat já? Co jsem měl podle tebe dělat já, když si mě celou dobu jenom ignorovala, když jsem se topil ve sračkách?! Bylo ti to úplně jedno! Nedalas mi jedinou šanci! Kvůli tobě jsem si koupil revolver a chtěl to ukončit, to tys mě zničila, to tys mě změnila! Můžu ti ten revolver půjčit, jestli chceš.“

„Co to říkáš?! Proboha!“

„Snažím se ti jenom pomoct.“

„Sebevražda přece není žádné řešení!“

„Pro tebe momentálně to nejlepší řešení.“

„Ach bože... Bože... Omlouvám se ti, nechtěla jsem.... Víš... Teď už chápu, co jsem ti to provedla. Teď se mi to vrátilo. Musel si trpět úplně stejně, jako teď trpím já... Promiň...“ Svěsila hlavu do dlaní a naplno se rozbrečela.

„To si teda piš, že jsem trpěl...“ Nick poodstoupil k oknu a díval se ven na svět. Najednou se mu zdál stejný, jako tenkrát. Hnusný, šedý, špinavý a smutný svět. Než přišla, chtěl si udělat něco k jídlu, ale teď se mu při každé myšlence na jídlo zvedal kufr. Poslouchal, jak pláče. Neudržel se a z jeho očí, z jeho lidských očí se po dlouhé době začaly opět kutálet slzy. Pořádně to zapil vodkou a spláchl to pivem, ale nepodařilo se mu to úplně zastavit. Pořád hleděl tam dolů, na tu černou díru lidské existence a nechápal už vůbec nic. Neměl vůbec páru, co se to ksakru zase děje. Hlavou se mu honily vzpomínky a mísily se s aktuálníma myšlenkama, takže mu to v hlavě dělalo pořádný chaos. Nedokázal se ani na vteřinu soustředit, natožtak něco říct. Slyšel, že přestala plakat, ale nebyl schopný se od okna odlepit. Z očí mu pořád tekly slzy.

„Ježíš, ty tady máš moji fotku?“ Řekla ještě roztřepaným hlasem. Nicka to probralo z toho myšlenkového deliria.

„Cože?“

„Vzpomínám si, jak si mě tehdy fotil. Bylo to na té oslavě, když jsme tam prokecali celou noc spolu. Potom jsem ti masírovala záda. Hrozně moc se ti ta fotka líbila. Říkal si, že se v té fotce odráží celá moje nádherná duše. Pořád si o ní básnil.“

„Jo. Tehdá jsem se cítil jako nejšťastnější člověk pod sluncem. Ten čas, který jsme tam tehdy spolu trávili, pro mě znamenal hrozně moc. Přál jsem si, aby to tak bylo napořád. Jenže jsem měl smůlu. Madam chtěla něco jiného.“

„Nechápu, jak jsem ti něco takového mohla provést. Jsem hrozná sketa.“

„Přece jsem po tobě nemohl chtít, abys mě na povel milovala. Osud to prostě pro mě blbě zařídil.“

„Miluješ mě ještě?“

„Nevím... Je to hrozně dlouho... Nějak jsem, za tu dobu, jak bych to řek... Zdřevěněl. Dneska je to snad poprvé za celých pět nebo kolik let, kdy jsem uronil slzu. Nevím, jestli ještě vůbec někoho dokážu milovat. Bylo pro mě hrozně těžké se z toho vylízat a teď, jak se zdá, jsem zase v tom. Kurva. Proč si sem musela jenom přijít...“

„Promiň... Nevěděla jsem... Myslela jsem, že někoho máš. Že sis někoho našel... Že už máš taky rodinu a tak...“

„Hm...“

Celý večer se nesl v podobném duchu. Vzpomínky a vzpomínky. Tu noc jí nechal u sebe přespat. Ne, nic se mezi nima tu noc nestalo. Jenom si zase do časného rána povídali. Nick dokonce na druhý den zrušil jeden kšeft jenom proto, že mu s ní bylo tak dobře. Tak hrozně dobře...

A tady příběh končí. Jak to s nima dopadlo, to už si domyslete sami. Ti, kteří mají rádi pohádky, si vymyslí závěr takový, že se nakonec spolu vzali, měli děti a žili šťastně až do smri. Ti, kteří mají rádi tragické konce, si vymyslí, že Nick nakonec použil revolver z jakýchkoli důvodů a ti, kteří to vidí spíše realisticky, si vymyslí, že se spolu vzali, měli děti, potom se rozvedli, a pak umřeli.

 

 

Mikeho BLOG