Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Ráno nás čekal budíček, jak kdybychom vstávali do práce. Z pelechů jsme vylezli před šestou a již na půl sedmou jsme kráčeli ulicemi na domnělou zastávku busu. Sice do práce jsme rozhodně nespěchali (ještě toho trochu o dovolenou), avšak jelikož jsmě měli v plánu navštívit přírodní reservaci, přišlo za vhod si přivstat. Páč se nijak nedalo spoléhat na to, že zvířata nám budou ochotna pózovat v poledním vedru. To je možné leda v ZOO, nikoli ve volné přírodě.

Po pár zeptáních jsme zastávku našli a dokonce i teoreticky mohli busem do parku Chilla odjet. Leč tou dobou dospěl Dan k názoru, že času do příjezdu busu je určitě přehršel a bez pořádné snídaně, v podobě masály a čerstvého pečiva bychom vyjíždět neměli. Jenže jak na potvoru bus jel za chvilinku a my měli zrovna už objednáno. Kdybychom těch pár rupií obětovali a odešli na lačno, mohli jsme spoj stihnout. Ale Dan nechal masálu nalít alespoň do kelímků, že si ji vezmeme s sebou. Což znamenalo jistou časovou prodlevu, přesně potřebnou k tomu, aby nám řidič frnknul před nosem.

To, co následovalo poté, bylo peklo. Né snad, že by ta masála byla pekelně horká a pálila nás do dlaní. Nás dopalovali šoféři autobusů, kteří jeden po druhém tvrdili, že sice projíždějí přes Chilla, ale že tam nestaví. Filip počínal být s každým projetým busem víc a víc nevrlý. Zatímco Dan se sarkasticky usmíval a stále tvrdil, že vyjet bez ranního šálku masály by bylo nebetyčnou chybou, že prý máme spoustu času. A aby tomu nasadil korunu, objednal si upéct u pouličního prodavače několik placek čapátí. Načež ho Filip zapřísahal, že jestli zrovna přijede bus, tak mu ty placky vlastnoručně nacpe krku i s banánovými listy, do kterých čapátí balili.

Jak vidno, dlouhé parné dopoledne nám ubíhalo příjemně a rychle, takže když nás skoro po dvou hodinách poslal do háje pátý řidič, usoudili jsme, že bude rozumnější si najmout rikšu. Páč jinak bychom tam možná čekali dodnes. Tudíž namísto původních deseti rupií na osobu za bus, nás to rikšou stálo rovných třista. Vskutku drahá masála. Do Chilla jsme dorazili před desátou. Čili v době, kdy zvířata začínají zalézat do nor a jiných míst poskytujících blahodárný stín a chládek. Ještě, než jsme stačili zacálovat rikšu, profrčel kolem bus a pochopitelně zde měl zastávku. Nyní tedy zbývalo si najmout průvodce po parku. Dan, pln černého humoru, prohlásil, že jestli budou průvodci ochotní jako autobusáci, tak budeme muset jít volnou přírodou ve výsostných lovištích tygra bengálského pěkně po svých sami. To se nakonec nestalo, neboť by jim tím pádem ušel finanční zisk. Možnosti, kterak se přepravovat po reservaci, byly dvě. Buď krátký okruh na hřbetu slona (pochopitelně mimo revír dravců), a nebo projíždka jeepem po celém parku. My zvolili tu druhou variantu. Pro případ, že by nás sežrali tygři, či levharti, museli jsme vyplnit štos lejster. To aby bylo jasno, komu a kam mají poslat parte s cárem zakrváceného trika. Po vyřízení těchto formalit jsme mohli vyrazit vzhůru za dobrodružstvím. Jen tak mimochodem, než jsme vyjeli tím jeepem, projížděl okolo další bus. Ti, kdož tipovali, že tu také zastavil, stejně jako ten předchozí, si mohou do znaleckého testu o Indii připsat 1/2 bodu. Ano, jen půlku. Protože tohle bylo příliš jednoduché. Bylo jasné, že se jedná o domluvu mezi autobusáky a rikšáky. Aneb proč vozit za lacino přiblblé a movité turisty, když si můžou připlatit. Spíše jsme nechápali, že ten prvý řidič nás (možná) chtěl vzít.

Chráněni zamřížovanou korbou teréňáku a spolujezdcem s puškou vyjeli jsme do lůna pannenské přírody. Na první zvěř, pokud pominu obtížný hmyz, jsme narazili zhruba po pěti minutách. Tipovali jsme to něco na podobu daňků, ale byli příliš plaší, a když zaregistrovali příjezd auta, tak se rozprchli. Natož aby čekali, až je pořádně zaostřím fotoaparátem. Řidič sice cosi halekal, zřejmě co je to za druh zvěře. Avšak rozumět mu přes hluk motoru nebylo.

V tomto ohledu je ZOO zrůdně dokonalá. Přijdete ke kleci, přečtete si co jste právě spatřili za tvora a máte jedinečnou příležitost se kochat, jak dlouho bude libo, pozorováním těch roztomilých zvířátek, jež se chovají asi tolik přirozeně a reálně jako lidé v reality show. A nejsmutnější na tom je, že některé živočišné druhy by mimo ZOO ve volné přírodě nepřežily dík systematickému vyvražďování ze strany člověka.

Po další pětiminutovce jsme dorazili na okraj srázu, kde nás průvodci vybídli, abychom vystoupili a šli se číhnout na jakousi mini rozhlednu/posed. Rozhled po širém okolí byl solidní. Leč tygři tou dobou dávno zařezávali s plnými, nebo s prázdnými žaludky, dle úspěšnosti lovu. Na volném prostranství se pásli, či spíše snažili se pást, něco jako divocí buvoli. Ono toho ke spásání tam moc nebylo, dík tomu, že dlouhou dobu nesprchlo. Opět jsme dostali instruktáž, co je to za konkrétní druh zvířat. Škoda jen, že průvodci zůstali dole a nahoru jim nebylo rozumět. Stádo se páslo v relativním poklidu a to ze dvou důvodů - jak jsem zmiňoval, predátoři byli dávno zalezlí v chládku a i kdyby ne, tak tyhle vychrtlé kusy by jim ani nestálo za námahu lovit, páč byly jen samá kost a kůže a to natolik, že jsem tento druh odborně pojmenoval: buvol divoký indický – anorektický.

Další pokračování projíždky přinášelo vesměs nudu. Krom dvou mihnutí ´dančích´ skupinek jsme míjeli pouze vyprahlou flóru. Dobrodružným činem mohlo být překonávání říčního koryta. Mohlo, ale nebylo. Nyní byl tok natolik rozvodněn, že by to zvládo suchými nohami i dvouleté děcko. Časem bylo ke spatření nějaké to ptactvo, včetně supa, majestátně rozpínajícího svá křídla, aby byl pohodlně nadnášen horkým vzduchem. K vidění bylo i stádo pakoní. Ovšem akorát z uctivé vzdálenosti. Když jsme se k nim přiblížili, dali se obezřetně na úprk. Posléze první živočichové, které jsme měli možnost si prohlédnout zblízka, byla tlupa makaků ručkujících z větve na větev přímo nad našimi hlavami. Ti bohužel bojácní nebyli a neprchli před námi. Bohužel proto, protože z korun stromů na nás výsměšně močili...

Danouš permanentně popichoval průvodce slovy: "Tajgr, tajgr." Na což průvodce jen výmluvně kroutil hlavou, ukazoval na hodinky a žhavé slunce slunce nad námi. Bylo nad sumce jasné, že dnes žádného tygra, levharta, nebo kobru nespatříme. Nakonec se nám dostalo solidní satisfakce v podobě supí hostiny. Kousek od cesty hodovalo hejno supů spolu s krkavci na mršině divokého prasete, které tu nejspíš ulovil tygr, ale celé ho nesežral. Tím přichystal bohaté hody těmto mrchožroutům, kteří si na divočákovi pochutnávali tak nerušeně, že jsem se k nim mohl přiblížit na vzdálenost sotva deseti metrů a udělat konečně zajímavé snímky. Tímto aktem se však můj digitál natolik vysílil, že mu tradičně došly baterie. Dobrých deset minut jsme sledovali tuto scenérii a pak vyrazili dále.

Štěstěna nám v oněch chvílích byla nezvykle nakloněna a cca po dvou kilometrech od krvavých hodů se procházela slonice s mláďaty. Šofér raději zastavil v bezpečné vzdálenosti, aby sloní matku zbytečně nedráždil. Mě decánko vystresovala Danova slůvka "Dělej Alte, to musíš vyfotit." Hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách, páč jsem si uvědomil, že mi před chvílí klekly baterky. Zkusil jsem v tichosti alespoň odříkat: "Óm mani padme húm," s vírou, že dík této mantře a pause patnácti minut, co byl digitál vypnutý, se přístroj vzchopí k provozu. Přání bylo otcem myšlenky a foťák se stal vskutku provozu schopným. Narychlo jsem vošéfoval tři fota a poté se baterie odebraly do věčných lovišť. Takže o kus dále vegetící stádo dospělých slonů jsem na foťák nezaznamenal, rovněž jako v(ý)stupní bránu do (z) parku.

Plni dojmů ze setkání z exotickými zvířaty ve volné přírodě jsme se nechali z reservace rikšou přepravit k druhému chrámu. Jelikož jsme za ten den měli ještě málo adrenalinového vzrůša, rozhodli jsme se nyní dopravit k vrcholu lanovkou. Ta byla, s nadsázkou řečeno, zhotovena snad z bambusu, či co to bylo matroš. Pokavaď to ale porovnám, je lepší pětiminutové houpání v lanovce pochybné kvality a bezpečnosti, než-li hodinový výšlap vyšperkovaný všudypřítomnými žebráky.

Odborník by zajisté jisté rozdíly mezi oběmi chrámy našel. Avšak nám, jakožto laikům, přišly prakticky stejné jako vejce vejci. To, že nejsme odborníci, ani ortodoxně zbožní hinduisté, se dalo snadno poznat ve chvíli, kdy se na scéně objevil zmalovaný oranžista, předstírající že je Hanumán. Zatímco Indové k němu projevovali zbožnou úctu a snažili se na něj sahat, možná pro štěstí, jako u nás na kominíka, my v těch chvílích potačovali s vypětím všech sil explozi smíchu, abychom jim nezneuctili templ a jejich víru potažmo. Neboť na svatém místě se má člověk chovat zbožně a důstojně, nikoli propukat ve smích jako v biografu při nějaké komedii.

Stejně i jako včera, toužili jsme se pokochat se z vrcholu výhledem na Hardivar. Tentokrát to bylo o to lepší, že namísto nelibého odéru, který jsme nedobrovolně inhalovali předchozího dne, jsme nyní vnímali podmanivou vůni indického konopí bujně rostoucího kolem. Inu, posvátné místo - posvátná rostlina. Když jsme se dostatečně nakoukali a též načuchali, vyrazili jsme opět lanovkou dolů a pak rovnou na hotel. Tam jsem se oddali odpolední siestě, abychom dali načerpat nové síly tělům zmoženým turistikou.

Znaveni jsme byli značně, o čemž svědčí fakt, že z kómatu jsme se probrali až k večeru. Tudíž jsme na potulku městem vycházeli zároveň se setměním a nebýt hlasitě bimbajících zvonů ashrámů, jistě bychom pospávali o něco déle. Obřady již skončily a tak alespoň prozkoumáváme tržiště. Tu se stavíme na čaj, tamhle na paroty, jinde na tu turistům zapovězenou zmrzlinu. Filip dokonce pokouší osud natolik, že si dává něco málo vyhlášených indických cukrovinek. Indická gastronomie nezná kompromisů, když dělají něco pikantního, můžete na to vzít jed, že to bude skutečně velmi pálivé, a když dělají cukrovinku, tak bude extrémně sladká. Filip si koupil tři minizákusky, ve kterých bylo tolik sladkosti, jako kdyby spocíval celou hrst spolarinu. Dan si ho za to dobíral, že zítra nikam nepojede, páč z toho bude mít průjem. Pro Evropana nezvyklého na tak velkou koncentraci cukrů to totiž může mít neblahé důsledky. Nemluvě o tom, že se ty pamlsky pražily celý den na přímém slunci místo toho, aby byly v nějakém chladícím boxu, což jednoznačně dokazoval jejich polorozteklý stav.

Poněvadž jsme tentokrát věděli, odkud nám následujícího rána pojede bus do Rishikéše, nemuseli jsme absolvovat kolotoč vyptávání, který by nás beztak nedovedl na správnou stopu. Mohli jsme tak v klidu bez zdlouhavých procedur jít na hotel a již podruhé se během jednoho dne uložit ke spánku. Tak dobrou...