Punk.cz - o punku u nás i ve světě

VE STOPÁCH ŠIVY

Vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli daleko od rodné vlasti bez informací, co ti naši dovedové v parlamentu zase tropí za vylomeniny, a nemohli nám tak svými skutky pít krev, rozhodli se je legitimně zastoupit skuteční komáři, kteří tak poctivě činili po celou noc. V Indii si asi nevyberete, buď se vám špatně spí kvůli úmornému vedru, nebo vás obtěžují moskyti, když je pro změnu relativně přijatelný chládek. Ten chládek byl natolik přijatelný, že jsem si k ránu přes nohy musel přehodit palestinu, aby mne nezábly nožky. Málem proběhla zaspávačka, budík byl sice nařízený na správný čas, leč zapomněl jsem aktivovat zvonění. Ovšem probuzení bylo navýsost příjemné. Venku svěží čerstvý vzduch a všude kolem plno syté zeleně.

V Haridvaru vystupujeme před šestou ráno. Je tedy dosti času na to vyrazit do města a hledat nějaký hotýlek. Filip se cítí málo vyspalý, tak roztahuje na nádru karimatku a celý, od hlavy až po paty, se zahaluje do bílého prostěradla. Takže vypadá jak mrtvola a to ve značném stádiu rozkladu, páč na něm sedí hafo much. Na druhou stranu to byla dokonalá ochrana jednak před tím dotěrným hmyzem, ale i před dotěrnými žebráky. Což se o mnou provozované četbě knihy říci nedá. Komáři si ze mne udělali přistávací ranvej na tankování a žebrotě nebylo nijak zatěžko mě vytrhávat ze čtení s žádostí o peníz. Někteří nechtěli peníze zadarmo, neboť to bylo pod jejich hrdost, a tak nabízeli různé služby. Jako např. čistič bot, který si marně dělal vyhlídky na zisk. Né, že bych byl takový škrt, avšak kartáčovat boty se semišovým povrchem nadělá více škody než užitku. Neustále kýmsi vyrušován jsem měl z četby pramalý požitek.

Definitivně jsem čtivo vzdal poté, co mě kdosi oslovil "Nazdar vole!" Ponejprv jsem se domníval, že mám slyšiny. Jenže když jsem zvedl hlavu, zjistil jsem, že nade mnou stojí Dan. Tak nám to přec jen vyšlo a naše cesty se propojily. Ovšem byla to náhoda, že nás, vlastně mě, z dálky poznal. Kdybych byl zakuklený jako Filip, jistě bychom se minuli a ten fakt, že se nacházíme ve stejném městě, bychom zjistili až nejspíše pomocí internetu za dva dny, kdy budeme na odjezdu. Filip se neochotně soukal ven z kukly. Avšak potom, co zjistil, že ten, kdo do něho permanetně dloubal nejsem já, nebo nějaký policajt, náhle ožil a jeho ospalý výraz byl ten tam. Takové setkání je nutno řádně zapít. Zašli jsme tedy k nádražnímu kiosku a poručili rundu velké masály, při jejímž lahodném požívání jsme se vzájemně trumfovali v líčení hrůzných zážitků z cest napříč Indií. Historek bylo jako máku a stejně tak času, než otevřou hotely pro nové nocležníky, takže jsme dali další rundu masály a nerušeně pokračovali v rozprávkách.

Najít nocleh bylo složité asi tak, jako potkat na ulici krávu. Haridvar je pro hinduisty významným posvátným poutním místem, tudíž je tu i velký turistický ruch, spolu s nímž tu hotely doslova kvetou jeden vedle druhého. Po kratším výběrovém řízení padá volba na hotel Ashok. 300 Rs na den za třílůžkový bejvák. Dáváme tedy 600 s tím, že se ve středu po ránu společně přesuneme do Rishikéše. Napřed nás odvedli do dvoulůžkového pokoje, kde byl bordel jak v tanku. A kdybychom nepožadovali nápravu, byli by hoteloví služebníci s ledovým klidem odešli. Na druhý pokus nás zavedli opět do místnosti, kde se rozličné odpadky válely po zemi, avšak byla zde tři lůžka, a tak jsme tím vzali ze vděk. Ještě jsme jim taktně naznačili, že by bylo fajn, kdyby to tam krapet vysmýčili, což se také za půl hoďky stalo. Jelikož jsme měli tou dobou již vybaleno, mohli jsme hned po jejich odchodu vyrazit za tamními svatými místy.

Poněvadž se chrámy, k nimž chovají hinduisté tolik úcty, nacházely na vskutku úctyhodných kopcích, bylo rozumné se před výpravou náležitě posilnit. Ačkoli byl hic, že se člověk potil, i když nic nedělal, zvolil jsem extra pálivé Aloo gobi. Sice jsem byl od toho číšníkem odrazován, neboť většina prostých smrtelníků z Evropy to není schopna pozřít. Ale páč mám plechovou hubu, ještě jsem do toho vrazil jako bonus dvě chilli papričky. Pikolík si z počátku myslel, že hodlám takto spáchat sebevraždu upálením se zevnitř. Avšak když viděl, kterak tuto pikantní krmi pocívám bez vážnějšího zakolísání, vysekl mi nakonec poklonu. Byť musím přiznat, že po dojedení jsem vypadal, jako bych právě vylezl ze sauny. Ale já se tvářil důstojně po vzoru našeho hradního profesora. Jakože žádné oteplení (ve mně) není a ani jsem nikdy žádné, ale opravdu žádné nezaznamenal.

Nebyli bychom to my, šampióni v dezorientačním bloudění, abychom nesešli ze správného směru. Samo sebou, že jsme se nehodlali v pařáku trmácet pěšky do příkrých kopců, anóbrž bylo v úmyslu se tam dopraviti pohodlně po laně. Leč cestu k lanovce jsme minuli a vracet jsme se nechtěli. Tudíž se šlo pěkně po svých. Zpětně mohu konstatovat, že to bylo dobře. Poněvadž tím pádem jsme byli obohaceni o sportovně-kulturně-duchovní prožitek. Stoupání vzhůru jest lemováno plejádou žebráků, jež nebere konce. Tak jako jsou na Matějské pouti maringotky, stánky, či atrakce jedna vedle druhé, tak zde neujdete dva metry, abyste na nějakého prosebníka o milodar nenarazili. Dát každému z nich alespoň jednu rupii, než dojdete nahoru, rozdáte celou výplatu. A pokud narazíte na kousek, kde nejsou žebráci, tak jen proto, protože tam jsou místo nich stánky se suvenýry, které nabízejí tovar nejrozličnější sorty. Od sošek Ganéshi až po přívěšky s háknkrajcem. To v Indii ovšem nelze považovat za neonacistickou provokaci. Jedná se o prastarý symbol slunce. Užívaný a uctívaný dávno předávno předtím, než se v Rakousku na sklonku devatenáctého století narodil jistý podivín do položidovské rodiny. Nejčastěji prodávaným artiklem byly jakési obětní květiny a věnce, jež se pokládaly v chrámech jako vzdání díků a úcty k bohům. Při krkolomném stoupání nás nejvíce pobavily živé repliky Hanumána. Z počátku jsem se divil, co tu dělají hulandští LoranjesL , co pak tu má hrát fotbalová repre Nizozemí, říkal jsem si v duchu. Ale když jsme přišli blíže, zjistil jsem, že tyto komplet na oranžovo zmalované osoby symbolizují chrabrého opičího válečníka. K zadku měly připevněný opičí ocas a i vzezřením v obličeji se snažili potvrzovat správnost Darwinovi teorie. Narozdíl od beznohých nuzáků byli poměrně akční. Chvílemi to vypadalo, že nás propíchnou trojzubci, nedáme-li jim nějaké mýtné. Leč měli smůlu, jako správní Češi jsme jimi prokličkovali jak Krejčíř policistům na Seychely.

Po zdolání pár kilometrů stoupání jsme se ocitli před komplexem chrámů. Hinduismus je poměrně tolerantní náboženství, tudíž nám bylo umožněno vstoupit dovnitř, ač jsme z jejich pohledu nevěřící. Sice jsme se museli vyzout, ale to museli všichni bez rozdílu vyznání. To však nebylo dobré, protože místy je zapotřebí přejít přes rozpálený beton. Chrámy byly nabity duchovní energií, která z nich přímo prýštila. Byly plné posvátných soch, ornamentů a obrazů, znázorňujících výjevy různých hinduistických legend. Pokud je člověk hinduista, musí to být pro něj bezesporu jedinečný zážitek. Avšak my bezvěrci mohli jen v duchu Cimrmana / Frištenského konstatovat: "Nic moc. Když to srovnám s výletem na Kokořín..." Naše úsilí přec jen sklízelo zasloužené plody ovoce. Výhled ze zhora byl fantastický. Celý Haridvar i s oběma rameny Gangy jsme měli jako na dlani. O to více jsme nechápali, jak se do takového v indickém měřítku malého města, může během Kumbha-Mély vejít víc jak desetinásobek lidí, než je zde počet trvale bydlících osob. Škoda jen, že Indy nenapadlo vybudovat u chrámu nějaké záchody. Nejspíše se jim zdálo nedůstojné stavět taková zařízení vedle ctnostných chrámů. Následkem čehož se výkaly nacházejí všude možně mimo chrámy po cestičkách na vyvýšené pahorky, odkud jsme se kochali výhledem na Haridvar, ve kterém měl údajně zanechat Šiva otisk své šlápoty, resp. v korytu Gangy.

Výhled byl nádherný, to se ovšem nedalo říci o sluneční výhni a stín tu nebyl nikde. Nezbývalo tedy, než-li zvolit sestup a podstoupit znovu procházku kolem moře prosebně natažených rukou. Jelikož jsme se málo nabažili pěší turistiky, zevlujem na zdařbůh po městě a spřádáme sítě, resp. plány, jak někde lapit našeho oblíbeného ptáčka. Avšak veškerá snaha je marná. Platí tu striktní prohibice. Jediný ledňáček, který je tu k mání, je leda nealko. Jak jsme se později dozvěděli od hotelových služebníčků, alko by nám sehanli za oblastí zákazu. Jenže jeden kousek by přišel na tři stovky, tudíž jsme ho klidně oželeli.

Žížniví jdeme očíhnout gáty, na kterých se každý den Indové očisťují a to především po duchovní stránce. Páč po hygienické stránce je to dosti sporné a to se nacházíme teprve na začátku dlouhé pouti Gangy. Poněvadž jsme při sledování dravého proudu řeky zatoužili po chvilce klidu, zamířili jsme do postraní uličky směřující k řece. V čele šel statečný průzkumník Dan, který zanedlouho zavelel ke strategickému ústupu poté, co se začal bořit do nějakého mazutu. Ten, v lepším případě, tvořilo zapáchající říční bahno, v tom horším to byly splašky ze záchodů. Celkově vzato, večerní potulka Haridvarem ponořeným do tmy, mysticky ozářeného světly ashrámů, v nichž probíhají večer co večer obřady, je hlubokým emocionálním zážitkem.

Zážitkem bylo i zjišťování, odkud nám jede bus do Národního parku Chilla, kam jsme se chystali následující ráno vyrazit. Ptáme se dohromady pěti Indů, kde že má mít onen bus stanoviště. Každý z nich to ví naprosto bezpečně přesně, a tak výsledkem naší miniankety je pět různých míst, odkud by měl autobus údajně jet. Dalších vševědů se už ptát nehodláme. Pomalu se šouráme k hotelu a nervy si chladíme zmrzlinou na klacku. Ač ve všech průvodcích a brožůrách jsou turisté od takového neuváženého počinu důrazně odrazováni. Avšak nám v tu dobu připadaly prvořadě nebezpečnější motorové prostředky, mezi nimiž jsme se museli proplétat cestou za vysněnými palandami. Do kterých jsme se těšili po udatném sportovním výkonu zdolání snad stovky jarních kilometrů během jediného dne. Ve zdraví jsem došli a padli, za vlast, do postelí a poté krásně tvrdě usnuli, dobrou...