Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Nakonec i tuto noc jsem mohl zařadit do výčtu nocí probdělých. Anžto ti pracovití údržbáři se trousili neustále sem a tam, nebo tam a sem, přičemž vrzali dveřmi, popř. o mě zakopli, či ještě lépe, mi šlápli na nohu. Ovšem to nejhorší mělo teprve přijít. A sice nový díl našeho cestování.

To nebylo cestování, nýbrž dokonale neprodyšně hermeticky uzavřený bludný kruh. Ani Švejk při své anabázi z Tábora do Českých Budějovic nezažil toliko peripetií, co my. On se, když už nic jiného, dostal z Tábora do Putimy, kde poté na jistou dobu uvízl. My se všehovšudy dostali složitou oklikou z hlavního nádraží v Mangalore na hlavní nádraží v Mangalore. Což však rozhodně nebylo zapříčiněno tím, že bychom potvrdili pravdu o tom, že Země je kulatá.

Z čehož musí usoudit i laik neznalý cestopisu Indie, potažmo zeměpisu všeobecně, že jsme se dostali tak akorát ze startovní čáry zpět na startovní čáru, řečeno sportovní terminologií. Nechtěli-li jsme se z toho dočista zbláznit, nezbývalo nic jiného, než to brát právě že sportovně. Aneb jak by řekl závodník orientačního běhu: "Není důležité zvítězit a najít cíl, ale zúčastnit se a najít v zájmu přežití alespoň start !" Tedy aspoň do té doby, dokud tam jsou pořadatelé, kteří vás zorientují, a vysvětlí vám alespoň orientačně kudy se dostanate na nádraží a tam odtad domů.

Nuže, milí sportovní příznivci a příznivkyně, dovolte mi, abych vás přivítal u komentáře Memorial trophy bludného Holanďana, závodu dvojic v dezorientačním bloudění. Předem se omlouvám, že budu komentovat pouze jednu závodní dvojici. Leč jsou to velcí favorité čnící vysoko nad ostatními soupeři, tak jako by čněly vrcholky Himalájí vedle Mariánského příkopu. Samozřejmě, že se nejedná o nikoho jiného, než-li o světově proslulou dvojičku Filip & Alt.

Prvý úsek zvládli s bravurou sobě vlastní. Plni energie, najali na startovním roštu dročku-motorikšu a z vlakáče v Mangalore neochvějně směřovali na autobusák v Panaji. Cesta probíhala bez zjevnějších problémů. Bylo časně po ránu, tudíž silnice nebyly tolik ucpané. Následuje drobnější zakolísání v podobě motání se mezi auty s plnou polní na zádech. Avšak relativně brzy nalézají autobusový plac zajišťující spoj Panaji - Old Goa. Toť druhý úsek závodu. Zde se však žádné drahocenné vteřinky nahnat nedají. Páč na zdejším autobusáku všechno stojí v jedné velké a vleklé frontě, nesčetněkrát zakroucené. Od okýnka se rovnou nastupuje do busu stojícího u pokladny, který vyjíždí přesně na sekundu v okamžiku, jakmile je plný. Načež jeho místo ihned zaujme bus nový a takhle to jde neustále do kola. Marně byste tu hledali vývěsku s časy, kdy jede bus. Až bude plný tak prostě pojede, dříve ne. Plně znajíce náročnost těchto pretěků snažím se čerpat energii spánkem, protože v noci se to příliš nevyvedlo. O záludnosti druhé etapy svědčí fakt, že ve chvíli, kdy jsem se probral a otevřel oči, viděl jsem jen, jak to do nás z boku musí stopro narvat taxík.

Zázrakem se tak nestalo a já už mám pro sichr oči zavřené i pokud zrovna nespím. Provoz začíná nabírat na intenzitě, což je znát i přes zavřené oči, neboť je slyšet permanentní troubení. Zásluhou dobrého řidiče, který jel jak prase, jsme i nyní nastřádali nějakou tu minutku k dobru a do míst dávného imperiálního klenotu portugalského království dorazili s předstihem. Vliv koloniální politiky Portugalska, či spíše evropského křesťanství, je zde poměrně znát. Nachází se tu hodně katolických kostelů a dokonce i hřbitov (Indové mrtvé nepohřbívají, nýbrž spalují). Jediné, co se v Goa nenacházelo, bylo přesně to, co jsme potřebovali nejvíce, a sice spoj do Bombaje. Zkoušeli jsme sehnat lístky na vlak, zkoušeli jsme vošéfovat bus, zkoušeli jsme to přes LofikoL cestovky, zkoušeli jsme to přímo v terénu s pomocí domorodců. Jenže dalo se konstatovat jediné - je to marný, je to marný, je to marný...

Osud nás trpce zkoušel. Mírně dehydratovaní, středně vyčerpaní a totálně zdeptaní bereme za vděk nakonec busem do Panaji. Ano, přesně tam odkud jsme do Goa přijeli. Takže nyní si to iščo raz zopáknem. Jen s tím drobným rozdílem, že teďky to bude v opačném gardu. I opačným směrem musíme vystát frontu do autobusu točící se jak had do klubka. Znovu prožít děsu plnou štreku okořeněnou neutuchajícím troubením. A z Panaji naše kroky, resp. kola autobusu, pochopitelně nesměřovaly nikam jinam, než-li do Mangalore. Z busu jsme tentokrát nevylezli až na konečné, odkud bychom pokračovali na hlavák dročkou, ale vystoupili jsme u menší vlakové stanice. Tam jsme po několika hodinách strávených v slunečním pařáku měli tu možnost se schovat do stínu. Vlak do centrálního nádraží v Mangalore jel zanedlouho. Čili za několik málo okamžiků jsme mohli konstatovat, to, co bylo vyřčeno na samém počátku závodu: "Není důležité najít cíl, ale najít alespoň start."

To jsme beze zbytku splnili, do slova a do písmene. Vzpomínkou a zároveň varovným mementem, budiž nám bez mála devět hodin trmácení se sem a tam bez jakéhokoliv positvního výsledku. V nám již známém prostředí jdeme nejprve pořídit lupeny na vlak, abychom věděli, jak zde dlouho budeme ještě kysnout. Ortel je v jádru příznivý. Alespoň vzhledem k tradičním peripetiím, jež nás dnešní den provázely. Do příjezdu vlaku schází necelé tři hodiny. Tedy za předpokladu, že nebude mít zpoždění. Tudíž máme přehršel času bezcílně bloumat po nejbližším okolí nádraží. Zastavujeme se u jakési nástěnky, na níž jsou vyvěseny fotografie LrobersL (zloději), působící zřejmě na tomto nádru, jíž se zájmem studujeme. Jedno nám je jasné, i kdyby nějaký z nich stál od nás pár metrů, tak bychom ho stejně nepoznali. Všichni Indové nám připadají podobní jako vejce vejci. Osmahlá pleť, černé vlasy, hnědé oči a klasický bíbr pod nosem. Jeden jako druhý. Tato protikriminální prevence tím pádem pro nás postrádala veškerý význam. Pozvolna jsme se došourali k něčemu, co pro nás mělo valný význam, a sice možnost osprchvání a to za velmi solidní cenu dvou rupií. Kvitovali jsme to s nezměrným povděkem, páč po naší vy-s(š)ilující Lmemorial trophyL jsme byli zchlívení jak vrata od stodoly. Po této očistné procedůře jsme zas vypadali trochu jako civilizovaní lidé, čímž jsme vyčnívali z davu.

Nyní už zbývají necelé dvě hodiny do příjezdu námi vroucně očekávané lokomotivy. Během té doby nehodlám nijak zahálet a rozhoduji si zdokonalovat svou mrzkou angličtinu. Což ale vlastně nemohu, páč jsem si učeníčko zapoměl v Gokarně. Tudíž beru zavděk rezervním řešením a z báglu vytahuji nejlepšího přítele člověka - knihu. Jedná se o Politické a sociální dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona od literárního génia Jaroslava Haška. Díky jeho ostrovtipu se stává docela nečekaná věc. Z totální deprese se každou stránkou, né-li odstavcem, dostávám pozvolna do bujarého rozpoložení. Prakticky zcela zapomínám na okolní dění plně vtažen do děje knihy. A to tak silně emotivně, že kdyby mi místní LrobersL z nástěnky ukradli batoh, byl bych to snad ani nepostřehl. Avšak jako bych to předem tušil, dal jsem si jednu nohu do popruhu, abych byl proti takovému případnému excesu chráněn. Plně pohroužen do čtení Haškovy knihy jsem ani nijak nepozoroval plynoucí čas a reagoval jsem až na Filipa vracejícího se ze zewlu po nádru, že máme ještě půl hoďky do příjezdu vlaku. Toho jsem využil k zajištění tekutin do vlaku, kdyby třeba náhodou povagóní dealeři zrovínka stávkovali. Vlaková souprava dorazila v podstatě přesně na čas, poněvadž na nějakých deset minut zpoždění se tu nehraje.

Náš vagón je relativně prázdný, byť u nás již sedí tři lidé. Ovšem jedním z nich je malé, spící děcko, takže nehrozí mačkání se á la sardinky. Dokonce vlastně nehrozí ani hlasitý hovor z jejich strany. Evidentně jsou rádi, že dítko spokojeně podřimuje. Po čase zapadl ohnivý puchýř z oblohy, čímž se začalo příjemně ochlazovat a smrákat. To vše umocněno nezvyklým tichem vyplněným pouze pravidelnou rytmikou kolíbajících se vagónů. To celé mělo za následek moje pomalé, ale jisté usínání, až jsem na tom byl skoro jako to malé nemluvně. Avšak z toho se záhy vyklubal malý křikloun. Malý co do výšky v centimetrech, co se týče výše decibelů řevu, jednalo se o kolos. Inu, dítko záškodník se pěkně prospalo a jelikož bylo nepřející, nechtělo dopřát ostatním stejného odpočinku. Rodiče se ho sice snažili pohotově uchlácholit hračkou, leč marná snaha. Hračka byla zřejmě typicky indická, neboť v Evropě ztěží uvidíte si s ní nějaké robě hrát, poněvadž se jednalo o prázdnou PET láhev. Nejsmutnější na tom bylo, že podle vizáže jsme je šacovali na lepší střední třídu. Nevím, nevím, na kolik by cenu svých produktů musela snížit celosvětově věhlasná hračkářská firma - Lego, aby prorazila na indickém trhu v konkurenci takových hraček, jako je například ona zmiňovaná PET láhev. Ostatně vědomí, že nějaká korporace Lego existuje, bylo v Indii nulové. Párkrát tato otázka přišla na přetřes. Páč, jak jsem již dříve psal, Indové jsou velmi zvědaví, takže se mimo jiné ptali: "Kde pracuji?" A když jsem jim odpověděl, že v Legu, což je firma vyrábějící hračky, tvářili se chápavě asi tak, jako kdybych se vás zeptal na hlavní město Burkiny Faso. No vidíte, nevíte. Nechci být nijak skeptický a vynášet nad Legem krutý ortel, ale v Indii je naprosto bez šancí finančně uspět.

Naštěstí pláč neměl zas až tolik dlouhého trvání, páč zanedlouho, zhruba po hodině rodinka vystupovala. Jejich místa byla v brzkém čase zaujmuta novými cestujícími. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dospělé lidi, dalo se očekávat, že nepropuknou v usedavý pláč. V poklidu jsem se tedy vydrápal na horní lůžko a vysílen závodem v dezorientačním bloudění, začal jsem dohánět spánkové manko z probdělé noci na nádru v Mangalore... tak dobrou...