Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Provoněným vzduchem se nesl lehký a svěží jarní vánek, psiska štěkaly na kolemjdoucí, maminky s dětmi vodily své ratolesti na procházku a děvčátka nesly domů zlatý déšť, když v tom se ozvala silná rána: PRÁSK! Nick se probudil, oblitý studeným potem. Šel zjistit co se stalo. Před francouzskými dveřmi našel malou sýkorku. Narazila přímo do skla. Nebyla mrtvá. Dýchala a byla trochu otřesená. Vzal ji do ruky a chvíli ji hladil. Potom zašel pro vodu a nalil jí trochu vody do zobáku. Potom ji položil zpátky ven, otevřel si pivo a pozoroval, co sýkorka udělá. Netrvalo ani jedno pivo a sýkorka se vznesla jako šipka k nebi. „Dneska by mohl být celkem fajn den,“ pomyslel si Nick.

Byly už skoro čtyři odpoledne. Nickovi se, jako obvykle, hlavou honilo šílené množství myšlenek. Byl zvláští jev přírody. Nějaká hříčka. Možná to byla nemoc, něco podobného autismu, ale nikdy s tím nešel k psychiatrovi nebo na vyšetření. Nesnášel doktory a psychology považoval za zbytečně placené šašky. Nejlepším psychiatrem je Samota. Jak už jsem řekl, v jeho hlavě se odehrávaly doslova dostihy myšlenek. Proudy a proudy, tekly, převalovaly se přes sebe, každý den a každou noc. Někdy míval problémy usnout a často se budil i třikrát za noc. Dokázal probírat klidně i tři čtyři věci najednou a do toho ještě něco dělat. Jeho okolí ho nemělo moc v lásce. Považovali ho za blázna. Měl kolem třiceti, ale mluvil jako šedesátiletý stařec protřelý životem. Když se s někým bavil, často toho druhého, když mu myšlenkově nestačil, přivedl k tomu, že se s ním musel začít hádat, ale Nick hádky nesnášel, tak se radši s nikým nebavil, aby nepůsobil ostatním trauma a nechal je, ať se močí ve vlastním hnoji, když nechcou poslouchat Pravdu. Byl tak trochu spisovatel, ale jeho věci nikdy za moc nestály. To bylo právě tím tokem myšlenek. Nedokázal soustředit pouze jednu na papír. Pokaždé mu do toho skočila druhá, třetí... pátá. Vznikl z toho nesouvislý text bez hlavy a paty...

Přišel do hospody a usadil se na svou oblíbenou stoličku. Byl čtvrtek, nebylo tam moc lidí a to měl právě rád. Čím míň lidí, tím líp. Byla puštěná televize. Proboha, pomyslel si, televize je největší zabiják hospody. Hospoda s televizí je smrt. Jenže dneska je už v každé hospodě televize. A ještě navíc je furt puštěná, i když v ní nikdy nic zajímavého není. Poslouchal debatu těch páru lidí, kteří seděli u stolu. Pár jich znal. Byli to všechno většinou dělníci nebo prospěcháři. Mysleli si, že mluví inteligentně a přitom těm tupcům vůbec nedocházelo, že mluví absolutně z cesty. Jo, pro hloupé ucho to mohlo vyznít celkem na úrovni, ale Nickovi se z té debaty dělalo zle. A z televize taky. Ještěže měl to pivo.

Ty chlápky u stolu znal. Dokázali se bavit akorát o tom, co viděli včera ve zprávách. Zítra se budou bavit o něčem jiném. Jejich debata se nesla v hádavém duchu, jeden odporoval druhému, jenom aby dokázal, že On je ten, který toho ví nejvíc a přitom věděl prd. Hrozně úzký záběr myšlenek. Proboha, co se to s těma lidma stalo, pomyslel si. Kdo jim to provedl a proč?

I přes to tam ale vládla klidná atmosféra a to Nicka uklidňovalo. Pořád se tam něco dělo a to mu prospívalo na tu jeho hlavu. Mohl probírat víc věcí a třeba přijít na Princip Veškerenstva.

Bylo už celkem pozdě večer. Otevřely se dveře a do hospody vstoupila žena. Byla mladá a opilá. Sedla si hned vedle Nicka. Sedla... Snažila se si sednout. Nick jí trochu pomohl s kabelkou a kabátem a šup, už byla na židli.

„Jste milej, děkuju,“ špitla.

„Nemáte zač,“ odpověděl Nick a dále se věnoval svému pivu, cigáru a svým myšlenkám. Teď už bylo zase o jednu víc. Paráda, možná na to dneska fakt přijdu, pomyslel si.

Ta ženská tam jenom tak seděla, hleděla mrtvolnýma a skleněnýma očima do stěny a kouřila drahou cigaretu. Nickovi jí bylo líto.

„Něco k pití?“ Zeptal se.

„Vodku a tonic.“

„Dvě vodky a tonic,“ objednal Nick.

Pití přistálo před nima a oba dva to do sebe kopli. Nick mávnul na servírku, aby to přinesla ještě jednou.

Žena si namíchala vodku s tonikem a Nick do sebe obrátil druhého panáka a zapil to pivem.

„Ten chlap je prostě mizera, hajzl, šmejd,“ rozmluvila se žena.

„Jo?“

„Jo. Hele, řekni mi, jestli je normální, když chlap pozve někam ženskou a potom jí řekne: 'Dneska platíš ty, dneska je řada na tobě.' No je to normální, KURVA JE TO NORMÁLNÍ?!“ Začala vzlykat.

„Nevím. Myslím že ne.“

„Já už to s ním prostě nemůžu vydržet. Co bys udělal, bejt na mým místě?“

„Takového kreténa bych nakopal do prdele.“

„Že jo? Já si to taky myslím.“

„Vidíš, tak proč to neuděláš?“

„Udělám, udělám to hned zítra. Hned zítra mu řeknu, že je konec. JE KONEC TY HAJZLE!“ Křičela. „Proč musí být lidi takový svině, řekni mi proč?“

„To já nevím. Partnerské vztahy jsou hrozně ošemetná věc. Ale možná to bude tím, že lidi sebe navzájem hrozně málo vnímají. Nejsou vůbec empatičtí. Nedokážou se vcítit do kůže druhého. Dneska strašná spousta lidí čte knihy o psychologii manželství, o partnerských vztazích, Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše a podobné ptákoviny, potom tomu bezcílně věří a zapomínají cítit potřeby druhého, protože jsou zdegenerovaní jakýmsi ideálním modelem partnerství, který si právě v těchhle knihách přečetli, a který vidí všude možně v televizi a úplně zapomněli přiznávat své vlastní chyby. Lidi jsou hloupí. Stačí si je získat na svou stranu a potom si s nima můžeš dělat, co se ti zlíbí. Princip diktatury i demokracie. Není v tom rozdíl.“

„Hm...“

Chvíli bylo ticho. Nick si zapálil cigárko a přidržel zapalovač i ženě. Po chvíli se zase rozmluvila.

„Ty máš nějakou ženskou?“

„Nemám. Jsem sám.“

„Jakto? Vždyť jsi docela hezkej chlap. Sice trošku obstarožní, ale pořád hezkej. A chytrej.“

„Obstarožní?“ zasmál se Nick.

„Promiň, já jsem to nemyslela zle. Ale že tak vypadáš.“

„To je v pořádku, já se smál tomu slovu.“

„Ty seš skvělej chlap. Něco v tobě je.“

„Hele zlato, mě do postele nedostaneš.“

„Tak teď sis to posral.“

„Myslím že ne. Ty máš totiž děsnou potřebu se svému chlapovi pomstít. To vy ženské děláte, vy se v pomstách vyžíváte. Máte to rády, dosáhnete tak nějakého zadostiučinění, jenže to není žádné řešení.“

Nick mávnul na servírku.

„Asi máš pravdu. A stejně seš hezkej, milej, chytrej. Jo. Asi máš pravdu. Asi jo.“

„Tak vidíš, že jsem si to neposral. A to je další věc, pro kterou se lidi začnou nesnášet. Jeden něco řekne a ten druhý si to nedokáže přebrat do důsledku. Lidi zapomněli i uvažovat. Neztrácejí s tím čas. Potom nemáme být tam, kde jsme.“

„Hele ty seš snad nějakej psycholog nebo vědec nebo tak? Kolik ti vůbec je? Mluvíš jak můj děda.“

„Kdybych ti to řekl, tak bys mi stejně nevěřila. Na věku stejně nesejde. Někdo žije 100 let a někdo jenom 3. Každý tu na světě máme být tak dlouho, dokud jsme užiteční. Mně je jedno, jestli umřu dneska nebo zítra. Proto mi není líto lidí, kteří umírají. Lítost cítím s pozůstalými, ale s mrtvými ne.“

„To je smutné.“

„Možná jo. Celý život je smutný. Narodíš se a už vlastně umíráš. Už ti postupně umírají tvoje tělesné hm... proporce, nebo dispozice, kurva nevím jak bych to řek. Prostě ti umírají buňky.“

„Ale vždyť se tělo do určitého věku vyvíjí, až potom začne chátrat ne?“

„I vývoj je proces umírání.“

„To je hrozné. Nikdy jsem nad tím neuvažovala. To je hrozné o životě takhle mluvit, ale jak tě tak poslouchám, tak cítím, že máš asi pravdu.“

„Nejspíš jo.“

„Seš sobeckej. A egocentrickej. Ale líbíš se mi.“

„Ty se mi taky líbíš.“

„Fakt?“

„Jo.“

„A co přesně se ti na mě líbí?“

„Nevím. Tak nějak všechno.“

„Tak třeba nohy, líběj se ti moje nohy?“ Žena si vyhrnula sukni a ukázala Nickovi patřičný kus nohy. Panečku, to byl pohled. Nick zbožňoval nohy. Dávaly největší smysl z celého ženského těla. Nicka to vzrušilo. To gesto, ta spontánnost...

„Jo, máš krásné nohy.“

„Vážně?“

„Jo, i oči i ruce i vlasy...“

„Ruce? Mužům se na ženách líběj ruce?“

„Mužům se na ženách líbí všechno.“

„Seš hrozně zábavnej.“

„Já vím,“ pousmál se Nick na ženu a mávnul na servírku. Donesla pití a oba se společně napili.

„Můžeš jít ke mně, jestli chceš.“

„Tak jdem,“ řekl Nick. Zaplatil účet a vydal se za ní.

Bydlela hrozně daleko od hospody, ale nikomu z těch dvou to nevadilo. Šli pěšky a celou cestu si povídali o různých věcech. Nickovi se myšlenky zúžily opět na tři čtyři. Cesto se ještě stavili nakoupit něco k pití a přikoupit cigarety do zásoby. Měla velký a pěkný dům vysoko na kopci.

„To jsem ti ještě neřekla. Mám dva psy. Nevadí ti psi?“

„Nevadí. Psy mám rád.“

„Tak to je fajn. Jsou to takoví mazlíčci.“

Prošli brankou a vydali se po dlouhé cestě ke vchodu. Najednou se proti nim rozběhly dvě OBROVSKÉ psí obludy. Štěkali hrůzostrašně a Nick dostal strach. Nikdy psy v lásce moc neměl, bál se jich. Když říkal, že je má rád, lhal. Rozběhli se přímo proti němu, nevěděl co má dělat, ale musel se zachovat jako chlap, tak nedělal nic. Jeden pes na něho vyskočil a povalil ho na zem. Tlamu měl přímo před Nickovým obličejem.

„Gucci, k noze,“ křikla žena. Pes se znuděně podíval na Nicka a odkráčel za paničkou. Nick pozoroval jeho hnusnou seschlou řiť, kterou odkryl svým vrtícím ocasem.

„Vidíš, jsou to zlatíčka.“

„Zlatíčka?! Ten pes se mě zrovna snažil ZABÍT!“

„Ale hlupáčku, on se jenom tak mazlí.“

To je teda supermazel, pomyslel si Nick, s ním bych se teda chtěl mazlit od rána do večera. Opět měl v hlavě tisíce myšlenek, které se převalovaly. Měla krásný dům s velkým obývákem a velkým gaučem. Nick se rozvalil na ten gauč a zapálil si. Žena donesla pivo. Psi pobíhali kolem a pořád Nicka očuchávali.

„Hele, kotě, nemohla bys prosímtě ty psy dát ven?“

„Říkals, že ti psi nevadí.“

„Po dnešku jsem změnil názor.“

„Gucci, Happy, šup!“ A psi byli venku. Nick se začal cítit o 100% líp. Pořádně se napil piva...

Celý večer jenom tak posedávali a klábosili, jak už tak dva lidi klábosí. Začínalo pomalu svítat.

„Možná bysme si měli jít lehnout, jsem už docela utahaná a ještě není konec,“ mrkla na Nicka.

„To je fakt, sedí se s tebou skvěle, klidně bych takhlenc proseděl celý svůj život...“

„Jo, je to fajn. Hele, jak se vlastně menuješ? Myslím, žes mi ani neříkal, jak se menuješ a to spolu mluvíme ňákých deset hodin,“ zasmála se.

„No jo, já taky vlastně nevím tvoje jméno. Já jsem Nick. Nick Stanford.“

„Sarah Goldwynová.“

Nick následoval Sarah do ložnice. Svlíkli se do naha, zalezli si pod peřinu a v jarním, teplém a roztomilém východu slunce se dlouze a krásně pomilovali. Žádná ze sýkorek je nerušila svými nálety.

PS: Na Princip Veškerenstva ten večer Nick Stanford nepřišel.

Mikeho blog