Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Nezatížen spánkovým deficitem procitám poměrně brzy. Což mi příliš dvakrát nevoní, páč jsem si mohl klidně přispat, poněvadž je neděle, tudíž se nejde do práce. I když to je vlastně fuk, vždyť jsme na dovolené. Alespoň si plnými doušky vychutnávám atmosféru probouzející se pláže. Slunko pozvolna stoupá nad palmy, aby mě šibalsky lehce šimralo po tvářích. Od palem se vzdáleně ozývá křik papoušků. Podél poklidně šplouchajícího moře v odlivu se ležérně procházejí krávy. Možná že i ony nějak tušily, že je neděle a je na všechno dost času. Mezi nimi pobíhají psi, kteří svými bezstarostnými hrátkami jakoby chtěli oslavit svou dobře odvedenou práci v podobě nočního hlídání. Zkrátka - pohoda, klídek... Jedna z mála chvil, které bych mohl doporučit něžným romantickým duším v rámci naší indické (tor)tůry. Ukolébán všudy přítomnou pohodou si ještě na chvíli zdřímnu, takže nakonec vstávám až jako poslední.

Z ospalého nedělního rána nás, mě a Karla, probrala léčba šokem, a to sice šokem elektrickým. Oba jsme se tak šikovně sprchovali, že jsme mokrou rukou zavadili o neizolované kabely, neboť s něčím takovým malicherným, jako je elektrická izolace, se v Indii zásadně nezabývají. Naštěstí to bylo napájeno pouze asi nějakým trafem, tudíž pecka nebyla příliš veliká. Pod vlivem zvyků z dětství, kdy v neděli bylo tradičně kakao a něco sladkého k němu, volím k snídani kakao a misku müsli. S tím rozdílem, že zde se k ovesným vločkám přidává čerstvé ovoce, takže chuť je výrazně lepší a to nemluvím o kakau z domácího mléka. Ale nebyli bychom to my, dítka štěstěny, aby nám cos nepokazilo nedělní idylku. I Indie má své nedělní zvyky, a sice v neděli mohou žebráci do restaurací a opruzovat náštěvníky. Jinak jsme si to nedokázali vysvětlit. Během předchozích dnů ani jedna nuzná duše s nataženou pravačkou a teď se s nimi dveře netrhly. Obrazně řečeno, poněvadž tam žádné nebyly. Ovšem úplně až k našemu stolu se neodvážili, dík našim zdatným bodygárdům. Kdykoli a kdokoli z nich vešel dovnitř, vystartovala na dotyčné-ho celá sestava filípků povalujících se kolem stolu. Zřejmě cítili konkurenci "v boji o drobky".

Poněvadž se nekompromisně blíží čas odjezdu, uznávám za vhodné si před cestou vyprat oblečení. Zde si můžu dovolit ten luxus to provést pár hodin před odjezdem bez použití sušičky a ždímačky. Za dvě, tři hoďky bude vše suché do poslední nitky. Psí pobřežní hlídka byla velice vnímavá a učenlivá. Když mě spatřili provádět onu zmiňovanou, hygienickou proceduru, rozhodli se provést taktéž očistu svých svršků, čili kožichů. Stejně jako předchozího dne, i dnes jim v tom byl nápomocen mrtvý živočich. Pouze s tím drobným rozdílem, že nyní se toho chopil Lénin filípek, který přitáhl chcíplou rybu. Pak už následoval tradiční rituál - nabídnout chcíplotinu svým dvounohým přátelům, položit ji na matraci a postupně se v ní všichni vyválet (pod slovem ´všichni´, mám na mysli všichni psi). Možná že plánovali dosažení ´zlatého hattricku´ a dovlečení další zdechliny následujícího dne. Avšak na nic jsme nečekali a preventivně jsme matračku s pomocí bambusových tyčí odtáhli co nejdále od chlívků. Až mi jich bylo líto, jak se na to vše koukali udiveně a tak trochu smutně. Zřejmě se tím cítili dotčeni.

Během oběda jsme nakonec po zralé úvaze dospěli k zásadnímu rozhodnutí, a sice, že odjezd oddálíme o jeden den. Jednak byla neděle, což svádělo k doměnce, že vlaky budou jezdit méně často, než-li ve dny všední. Dalším rozhodujícím faktorem bylo to, že jsme oba, hlavně já, byli z předchozího dne citelně spáleni na ramenou od slunka. Takže představa batohových popruhů zařezávajících se do citlivých ramen nebyla zrovna nejvábivější. Když přestala největší výheň, vyrazili jsme na čumendu na okraj útesů, kudy jsme se vraceli z Óm beach. Byl to nádherný výhled. Nikde nikdo, jen my a v povzdálí tlupa opičáků. Možná že to byli ti, co jsme na ně včera narazili. A i teď byli poměrně ostýchaví a sledovali nás z uctivé vzdálenosti. A poté, co jsme okoštovali pravý místní hašiš, bylo ještě mnohem, mnohem lépe. V uších nám šumělo Arabské moře, v hlavách indický haš...

Cestou nazpět jsme natrefili na jedno opuštěné stavení, izolované od civilizace uprostřed džungle. Většinou takto bývají stavěny menší chrámy, aby meditující osoby nebyly rušeny prostým lidem a jinými okolními vlivy. Jenže toto bylo normální, civilní obydlí s velkou zahradou a dokonce i velkým bazénem (možná to sloužilo jen jako nádrž na vodu). Nemohli jsme jinak, než-li to stavení odborně pojmenovat - Na samotě u pralesa... S pomalu zapadajícím sluncem zapadli moji spolucestovatelé do moře. Zatímco já jako povětšinou altruisticky hlídal na pláži veškeré naše věci a místo cachtání se ve vlnách jsem si raději krátil chvíli pozorováním kmitajících se krabů, jak rychle přebíhají z jedné díry do druhé. Zlé jazyky by mohly tvrdit, že můj altruismus pramení z toho, že neumím plavat, a tudíž si tak jako tak zaplavat v moři nemohu. Leč není tomu tak. Jsem zkrátka od přírody uvědomělý člověk, kterému nečiní potíže se krapet obětovat ve prospěch kolektivu. A navíc, jelikož jsem se vymočil již cestou v džungli, neměl jsem naprosto žádný pádný důvod do moře lézt.

Poněvadž jsme, stejně jako včera, s Filipem měli zase odjíždět, pojali jsme večerní posezení v restauračce znovu jako rozlučku. Ledňáčci přilétávali na náš stůl pěkně jeden za druhým, až se časem dostali do seznamu ohrožených druhů v Červené knize a posléze jsme tento unikátní druh naprosto barbarsky, beze kousku slitování, vyhubili nadobro... Čímž před námi vyvstala výzva: "A co dál, s načatým večerem?" Byla to výzva vskutku královská, tudíž jsme takticky zvolili značku Royal challange. Avšak nebylo tolik lahodné jako ledňáček. I tak jsme v jednu chvíli měli pocit, že je halucinogenní. Neboť jsme nově příchozí dvojici slyšeli mluvit česky. Já měl mysl zatemněnou natolik, že jsem se jich oduševněle otázal, jako pravý Čech: "Good evening. Do you speak czech?" Odpovědi, evidentně obdobně zmatené, se nám dostalo taktéž ryze české: "Yes." A až terpve poté nám jaksi všem došlo, že bychom se mohli bavit vlastně i česky. Nejen anglicky, když jsme Češi. Tudíž se naskýtá vysoká pravděpodobnost, že česky umíme.

Ačkoli on, vlasatý, vousatý, osmahlý a ověnčený spoustou náramků a náhrdelníků, připomínal spíše tamního fakíra, než-li státního příslušníka České republiky. A hlavně vůbec nemluvil. Za celou dobu promluvil jen tak na půl úst, leda maximálně čtyřikrát. Celé to mělo své opodstatnění. Jakožto vyznavač hinduismu měl ze mne strach, že ho budu kritizovat za to, že konvertoval od křesťanství. A to všechno proto, že mne považoval za Poláka, tudíž (fanatického) katolíka. Nechápu, jak k té hovadině přišel. S polským akcentem jsem hovořil pouze kdysi jeden měsíc. To když jsem při hokejbalu málem přišel o horní čelist. Ale jináč fakt netuším nic o tom, že bych polsky mluvil. Díky jeho nemluvě nám tak jeho jméno zůstalo utajeno. Z jeho partnerky se vyklubala Martina a ta, narozdíl od něj, vypadala jako klasická Evropanka a hlavně byla i sdílnější, tudíž se s námi bavila normálně bez obav z toho, že jsem náboženský fundamentalista. My, zásluhou ledňáčků a královských výzev, jsme měli přímo rozkecáno a sršeli vtipem. Čímž obsluze bylo jasno, že ani dnes se do hajan nepůjde časně.

Na naše doporučení si krajánci pronajali jeden chlívek a spát šli též k moři. Nevím jestli se jim podařilo na prvý pokus trefit místo mezi hranicí přílivu a hranicí doletu komárů. My byli už tradičně úspěšní, tudíž nic nebránilo tomu se klidně vyspat a načerpat nové síly snad už doopravdy na zítřejší cestu... , tak dobrou...