Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Konečně ! Konečně na čtvrtý pokus máme to štěstí, že jsme se mohli nerušeně vyspat a po ránu tudíž nevypadáme jak mrtvoly. Ani nevím, kolik je hodin. Všichni spí šikovně s hodinkami na ruce pod hlavou, nebo je mají schované ve spacáku. A moje hodinky narychlo zakoupené za pár šupů na vietnamském tržišti se již rozbily. Chvíli ještě vydržím zevlovat, ale protože mě ostré paprsky nemilosrdně propichují, volím raději stínový azyl u chlívku.

Ani toto ráno nejdu sám provázen svým osobním bodyguardem, který mě hryže do lýtek ve snaze přinutit mě si s ním hrát, což mu nedává mnoho práce. Do růžova vyspinkaný, v dobré náladě, s ním počínám skotačit na slunkem zalité pláži a válím se v písku, takže i dnes vypadám jako písečný muž. Jelikož dobrý skutek by měl být po zásluze odměněn, vyhrabávám z báglu nějaké piškoty. Těmito piškoty hodlám filípka za vzorné noční hlídání slavnostně odměnit před rozvinutou zástavou, za kterou posloužil vlající ručník na prádelní šňůře, a nastoupenou jednotkou ostatních filípků, očumujících za plůtkem. České pamlsky mu očividně šmakovaly, páč se po nich olizoval, že mu jazyk skoro nestačil.

Ovšem hlídání asi považoval za věc osobní cti bez možnosti jakékoli finanční kompenzace, či výplaty v naturáliích, takže do půl hodiny se přiřítil s ulovenou nebo chcíplou vránou, o kterou se hodlal se mnou na revanš za piškoty, bratrsky podělit. Dle smradu vrána byla spíše chcíplá a to zřejmě už několik dnů. Nezbylo mi tedy nic jiného, než-li mu trpělivě vysvětlovat, že jsem nanejvýš velice poctěn jeho nabídkou, které si navýsost vážím, avšak chtě nechtě, musím jeho lukrativní ponuku odmítnout, neboť jakožto vegetarián zvířátka nepapkám... Tak ji alespoň odtáhl na matraci a rituálně se v ní vyválel, aby přejal její libý odér a tím u mne stoupl ve vážnosti. To vše za pobaveného pozorování Lény a Karla, kteří se mezitím probrali a došli na základnu, taktéž následováni svými filípky, kteří nijak neváhali a k matračkovému rituálu se bez okolků a přemlouvání střelhbitě přidali. Nemusím snad ani dodávat, že po skončení obřadu, tření se o zdechlého ptáka a jeho částečného pozření, se začali kamarádsky třít o nás, abychom si s nimi hráli a laskavě je láskyplně laskali.

Nevím proč, ale toho dopoledne jsme všichni poctivě podstoupili v rámci ranní hygieny sprchovací proceduru. Poté jsme kvapně posnídali doma a vyrazili do Gokarny. Cestou nás fascinovaly ženy, jež nás míjely s neuvěřitelně velkými náklady na hlavě, které nesly bez jakéhokoliv přidržování rukou. Zabloudit se nedalo, cesta byla lemována podlouhou zídkou z onoho laciného stavebního materiálu. Ostatně producentek toho stavebního materiálu tu bylo jako máku. Zhruba po sto metrech jsme potkávali nějaké to menší stádo krav.

Po sukni tentokrát Léna zatoužila po indickém šátku, který prý nutně potřebuje. Avšak na první zastavení u stánku jej nepořídila. Napřed jsme museli zajít do směnárny, páč nebylo zač nakupovat. To ovšem mělo na budoucí koupi velmi dobrý psychologický vliv, neboť napoprvé nakupují akurát amatéři neznající pravidla tamního kšeftu. Nevzala ho ani na podruhé. To jsme pro změnu měli akutní hlad, čímž byl momentální prioritou číslo jedna oběd. Jen jsme tak provokativně prošli kolem, na chvilku se zastavili a zas pokračovali dál. A napřed zapadli do nedaleké restaurace. Její šéfík byl velmi družný, vyzvídal odkud jsme, apod. , přičemž z nás stále nemohl spustit oči. Né snad, že by by se bál, abychom něco nečórnuli. Jen se zkrátka nemohl nabažit našich malůvek, kterými jsou ozdobena naše těla. V Indii se totiž až na čestné vyjímky tetuje pouze henou. Tázal se i na cenu a když se jí dozvěděl, sprásknul ruce a nevěřícně kroutil hlavou, páč on by na to musel poctivě spořit několik let, aby se mohl důstojně vmísit do naší grupy. A to jsme mu neřekli, že nás kérují známí za nižší ceny, než jaké jsou běžné v tetovacích salónech. To by si asi chudák musel vzít hypotéku. Každopádně na otázku, zda v Čechách jsou takto ozdobeni všichni, jsme mu odpověděli kladně. "Ano, je to naše národní tradice." Na což obdivně a souhlasně pokýval hlavou, přičemž si možná říkal, tak takhle vypadají všichni Češi...

Po lahodném obědě se šlo známou trasou kolem stánku s šátky. Na třetí pokus se prodejkyně konečně dočkala, ale až když šla opět s cenou trochu níž. Stejně jako sukně, i šátek Léně dokonale sedl a před očima se nám měnila v Indku. Už jen proto, že nyní měla své blond vlasy zakryté tím šátkem. I mně krom prachu padlo cosi do oka, a sice tričko s ledňáčkem. Samozřejmě s tím pivním. Leč mělo drobnou vadu na kráse, to, že byla základní barva bílá by zas až tolik nevadilo. Ovšem ty doplňkové vzory v podobě upatlaných obtisků dlaní, které žmoulaly triko přede mnou, mě vzhledem v kombinaci s cenou od koupě odradily. Smlouvání nezabíralo, cena ne a ne klesnout. Prý se ta špína snadno vypere a ty obtisky nejsou ani vidět, ačkoli na bílé bily do očí na sto kroků.

Další bod na našem denním plánu byla včerejší exkurse na Óm beach. Abychom ušetřili nějaký čas a podpořili místní živnostníky, bereme tágo. Vypadá to, že v Gokarně je o zákazníky nouze, neboť taxikáři si málem dali po hubě v rámci konkurenčního boje o zákazníka. I otrlí taxikáři v Praze by se od nich měli co přiučit. S nechápavě pokrčenými rameny se suneme do auta, ke kterému souhlasně kývne Filip, sám též nechápavě krčící rameny. Jelikož nás poražená konkurence chce, když už nic jiného, aspoň nabourat z boku, vítězný řidič tlačí plynový pedál na zem a na tuty překračuje povolenou rychlost. Ale což, o to dříve se před námi zjevuje vstupní brána na Óm beach. Pláž sama o sobě stojí za dvě věci. Jediné, co je na ní poutavé, bude nejspíše její název. Oproti Kudle beach je o poznání menší, a když je příliv, tak z písečné pláže zbude úzký proužek písku. Moc dlouho jsme tam nepobyli. Podnikli jsme menší tour de restaurantes, konkrétně ve třech restauracích. Narychlo jsme do sebe lili ještě vroucí masálu a jednou se pozdrželi svlažením těl v moři ve zdejší zátoce o něco špinavější, než na Kudle beach. A přitom lidí tu bylo poměrně dost, dokonce i Indů rekrutujících se ze střední vrstvy jsme tu za pár hodin potkali více, než u nás za celou dobu pobytu. Táhlo je to sem nejspíše kvůli tomu názvu, nebo také možná proto, že tato pláž je lépe dostupná. Jenže nás to táhlo prostě domů.

Poněvadž naše pláž je nedostupná pro automobily, museli jsme hezky po svých, a protože cesta přes Gokarnu by byla zdlouhavá, stříhli jsme to dobrodružně podél útesů. Čímž se nám cestou naskýtal jeden romatický výhled za druhým. Romantický tedy za předpokladu, že vám nesklouzne nožka na písku a nepodíváte se na ty útesy po staletí omývané mořskými vlnami pěkně zblízka, přičemž je opláchnete svou krví a mozkem. Nám se naštěstí nic podobného nestalo, a tak jsme se mohli v klidu kochat skvostnými panorámaty a též hrátkami laškujících delfínů. Avšak nebyli bychom to my, kdybychom si nevybrali svůj každodenní příděl smůly. Zkrátka zkratka se nám zdála příliš krátká a jednouduchá, tak jsme jednoduše na jednom z rozcestí špatně odbočili. Cestu jsme si tím notně prodloužili jak na délku trasy, tak i především časově, neboť jsme byli nuceni se pomalu proplétat trnovníky a i přes veškerou opatrnost jsme na konci této záludné štreky vypadali, jako kdybychom právě utekli z akupunkturní masáže.

Ovšem Filip tím osobní příděl smůly zdaleka nevyčerpal. Při procházení mangovníkovou alejí ho upoutal strom s neznámými plody, které se rozhodl probádat. Strčit prsty do zadku skunka by bylo jistě rozumnější, než-li v dlaních rozlousknout ono neznámé ovoce. Začínal jsem chápat, jak se asi cítili vojáci v zákopech během první světové vojny po yperitovém útoku. Neznámý strom nesoucí tyto luxusně vyvoněné plody jsme narychlo pokřtili skunkovníkem a kvapem se vzdalovali od místa činu, či spíše epicentra smradu. Po pár desítkách metrů, když jsme přelezli zídku, se před námi již rozprostřel výhled na Kudle beach a rovněž také malý chrám zasvěcený možná Hanumánovi, protože v přilehlém okolí bivakovala tlupa makaků. Ač většinou jsou drzí jak opice, k nám se z neznámých důvodů nepřibližovali. Skoro to svádělo k doměnce, že na vině je zápach, linoucí se od Filipových dlaní.

Na pláži jsme potkali naši německou známou - Helgu, která chytala bronz z posledních paprsků. Jakožto rozený gentleman jsem ji věnoval chvilku, zatímco ostatní si šli zaplavat. Zanedlouho jsme však svorně kráčeli oklikou přes chlívky k domovské restauračce, odkud k nám doléhalo líbezné cvrlikání ledňáčků, kterému nešlo odolat. Filip se s pomocí Bóží a mýdla pokoušel smýt nelibý odér z rukou a dokonce se mu to i padřilo, částečně... Chlívek vedle nás byl čerstvě obsazen. S novým sousedem jsme se ihned seznámili - Angličan, tak něco přes šedesát, užívající si zaslouženého důchodu cestováním po Orientu. Nedalo nám mnoho práce ho přemluvit, aby šel s námi na drink. Časem dorazila i Helga, které jsme na pláži dali echo, že tam jakože budem, ať se staví. Soused, stejně jako Helga, přes svůj relativně pokročilý věk holdoval hašišovému dýmu, tudíž dnes fajfka kolovala v šesti lidech. Jejím hlavním skrytým posláním bylo zlomit Karla v jeho postoji k dalšímu cestování. Leč nezdařilo se, stále byl neoblomný a co si předsevzal, to dodržel. Nic takového jako jízda vlakem delší než tři hodiny, prý nepřipadá v úvahu. Což vzhledem k tomu, jaké vzdálenosti byly před námi na plánovaných trasách, by znamenalo mít roční dovolenou, nikoliv měsíční. Ovšem k tomu měsíčnímu pobytu v Indii byl chtě nechtě odsouzen, páč naše lacinné letenky nešly nijak datumově přeložit, a pokud by chtěl mermomocí letět zpátky hned, stálo by to tu samou cenu, co původní letenka tam a zpět. Takže jsme večírek pojali jako malou rozlučku, poněvadž Filip a já jsme byli skálopevně rozhodnuti na zítří zvednout kotvy a vyrazit vstříc novým dálkám závanějícím dobrodružstvím.

Opět jsme poslední, kdo opouští pohostinné prostory pohostinství, pokud tedy nebudu počítat obsluhu, která odchází za pár chvil po nás. V bujaré náladě jdeme do hajan tradičně na pláž, aniž by někoho vůbec napadlo přespat v chlívku. Při výběru místa si už počíname jako ostřílení matadoři. Komáři ani nyní nemají šanci. Lehám si na břicho, abych mohl hledět zpříma na hučivé vlny přílivu valících se k nám a plně si tak vychutnávat sílu přílivu moře. Bezva prožitek je na drobný okamžik přerušen zdánlivým pocitem druhého moře valícího se z protější strany. Avšak z tohoto rádoby moře se vyklubal můj filípek, funící mi za uchem. Je dobré míti filipa, dobrou...