Punks dobývají Indii (I)

Cesta po Indii

Kapitola 1 : ZAČÁTEK ŠPATNÝ, VŠECHNO ŠPATNÉ

Stejně jako životopis Hypochondrův končí datem jeho narození dále pokračujíc pouze chorobopisem, tak i naprosto totožným způsobem končí výčet positivních událostí naší cesty do Indie okamžikem, kdy jsme měli na cestu vyrazit. Od oné chvíle se našimi věrnými a věčnými souputníky stala samá negativa.

Vím, že člověka musejí v životě potkávat špatné věci, aby si dokázal vážit těch dobrých a plně si uvědomil jejich hodnotu a vzácnost. Rovněž chápu, že někdy špatnosti přicházejí v dvojstupech a při zcela mimořádných, takřka katastrofických událostech dokonce v trojstupech. Avšak v našem případě to nebyly trojstupy nebo čtyřstupy, ba dokonce ani pětistupy zlých příhod. To byly zformované šiky římských legií, postupujících proti vám s vystrčenými hroty kopí, zlověstně se blyštící v paprscích slunce. A vy víte, že i když odrazíte první řadu, čeká vás šik druhý, taktéž na vás mířící kopími, stejně ostrými a ne méně nebezpečnými jako ty v první linii a za nimi další a další řady, kopí, hroty...

 

Plán jízdy na letiště byl naprosto dokonalý. Na pátou vyzvedne Vidlička Filipa, pak nabere Karla s Lénou (5:05 - 5:10) a na poslední štaci mou maličkost (5:10 - 5:15). Proč by to měl podělat poslední člen řetězce, když to může zhnojit ten první, čímž se to stane velmi zábavné pro všechny. Filip nedbal rad své paní a na místo jedné flašky vína, jal se rozloučiti se svou milovanou paní a neméně milovanou vlastí, lahvemi vína rovnou dvěmi. Následkem čehož následující ráno si krapet přispal. A už to jelo, respektive nejelo, no, tedy, jelo se, ale s notným zpožděním. Vidlička nabírala Filipa v době kdy měla již odjíždět se mnou. Aktivisté Karel s Lénou byli natolik aktivní, že pro sichr dorazili na předem stanovené stanoviště za pět pět. Co kdyby jako náhodou pro ně přijeli o něco dříve, ať se zbytečně nečeká. Zatímco já ukázal klid (posílen navíc domluvou s Vidličkou, že až vyjede ze Sítné, tak mi prozvoní) a opustil jsem útroby svého bejváku v 5:12 s tím, že tam do čtvrt dojdu. Výpočet se ukázal správným, tudíž se mi naskytlo nostalgicky se pokochat busem č.13 jezdícím v 5:15, kterým jsem se něco najezdil do Poldovky, když jsem tam tehdá fachčil. Minuty plynuly dále, takže jsem se rovněž mohl zasnít při pohledu na další třináctku vyjíždějící pět minut po té prvé. A jelikož mi ten den "štěstěna" dopřávala plnými doušky, bylo mi z shůry dáno shlédnout kterak odjíždí poslední třináctka s opozdilci o půl šesté, neboť naši opozdilci vyráželi za Sítné až za dvě půl, soudě dle prozvonění.

Se ztrátou dvaceti minut jsme tedy přec jen vyrazili směr Praha- Ruzyně. Ještě, že byla Vidlička prozíravá a přichystala teplý čaj, který přišel velmi vhod promrzlým osobám čekajícím dlouhou dobu venku, v chladném českém podnebí jen tak nalehko oděni do počasí indického. Cesta sama o sobě ubíhala pohodlně mimo jiné díky novým tlumičům. Což pohotově poznala Léna. Byť skromně tvrdila, že jen náhodně nadhodila, že se jede fajn, jestli náhodou Vidlička nemá nové tlumiče. Je vidět, že ženy rozumí autům mnohem více, než-li muži.

Časová ztráta byla s bravurou zlikvidována tím, že místo složitého projíždění letištním areálem jsme neohroženě zaparkovali na place pro V.I.P. a zdravotně handicapované (samozřejmě zadarmo), vy/zne-užívajíc faktu, že je s námi slepecký pes. A to přesto, že jeho schopnosti vést slepce jsou naprosto mizivé. Zdarma byl i odvoz, poněvadž Vidlička tvrdošíjně odmítala přijmout finanční náhradu za cestovné, neboť to prý měla při cestě (jela do Českých Budějovic a nejspíš to brala v duchu Švejka- všechny cesty vedou do Budějovic...) a protože obnos peněz vskutku nepřijala, podaroval jsem ji alespoň žvýkačkou, aby se jí ten projetý benzín nějak částečně kompenzoval. Po rozloučení s naší milou šoférkou jsme se odebrali do nitra zářivkami zářivě prozářeného ruzyňského letiště.

Filip, jako Mikuláš, počal tahat z batohu různé pamlsky. Plechovky piva, jimiž nás obdařil, poloplacaté chlebíčky s majonézou, po jejichž pozření vypadal vskutku jak onen zmiňovaný Mikuláš a to vše zazdil domácí marmeládou z borůvek. Bohužel mé plechovce od Filipa se v mém báglu příliš nelíbilo, tudíž z něj vyskočila ven a to ve velice příhodný okamžik - když jsme šli po schodech nahoru, takže jsem za ní musel utíkat pěkně až dolů. Aneb před upotřebením důkladně protřepejte...

Další pobavení následovalo při odbavení zavazadel. Jelikož jsme skoro omylem vlezli s veškerou bagáží, rovnou do míst, kde rentgenují osoby již zproštěné jakéhokoliv většího zavazazadla, za což krosnu považovat lze. Divně na nás koukali a moudře poučovali, že tam s bagáží nesmíme. Avšak celou causu jsme bagetalizovali odůvodněním, že jsme šli jen doprovodit a rozloučit se s Magdou, které končila směna a chystala se dom. Čímž jsme z toho přec jen vybruslili čátečně se ctí a jali se odevzdat naše drahocenná zavazadla do prostor k tomu určených. Poté naši squadru objevil Prochy, další osůbka zavítající občas do Sklepa, který si nás užíval plnými doušky. Hlavně Filipa, našeho bezkonkurenčně nejscestovanějšího cestovatele zbavujícího se předodletové nervozity hraním basketu, kdy házel jeden předmět za druhým do koše. Neboť jako zkušený cestovatel tušil, že ho na palubu vzdušného korábu nepustí s věcmi jako je zrcátko, resp. nebezpečně vypadající ostrý střep ze zrcátka, či snad dokonce s nožem. Poněvadž ten by se určitě za zbraň označit dal a je zcele nepřípustné nosit si s sebou takovéto rozličné elementy do letadla.

U RTG kontroly jsem ovšem otěže baviče převzal já vytasením trumfových es z rukávu, či spíše vyndáním preservativů z kapsy... Kteréžto se staly příčinou sporu, páč jsem se je nijak neobtěžoval vyndávat naivně se domnívajíc, že pípaj jen železné věci. No, na potřetí mi obsluha přemluvila, že v tam vskutku cos skrývám a já odtajnil tajuplně pípajcí věci z úkrytu kapsy před za mnou se tvořící se nedočkavou a nervózní frontou. Po tomto komediálním představení nám již nic nebránilo zaujmout svá místa v letadle a hurá do Indie, resp. napřed (s mezi přistáním) na Apeninský poloostrov. Letiště Malpensa, v Milánu pohostiností nijak neoplývalo. Tekutina, po níž český člověk tolik baží, byla k dostání jen v restauračce a to za lidovou cenu - 4,70 ojro, za 0,33 l. Ač na výběr bylo sedm druhů chmelového moku, jednomyslně jsme odhlasovali Tuborg. Bohužel jeden druh z těch sedmi zrovínka nebyl skladem. O který druh se jednalo, snad ani dodávat nemusím...

S napětím jsme očekávali, co se bude servírovat během druhého letu, Milano - Mumbai, který byl o poznání delší. Karel s Lénou, kteří si do letadla pracně telefonicky objednávali vegetariánskou stravu, byli takto "protekčně" obslouženi mezi prvními. Avšak, kdo si počká - ten se dočká. Já, který si lautr nic neobjednával, jsem obdržel stravu dokonce veganskou. Nemluvě o tom, že jsem očividně padl do oka letušce, která mi vždy s úsměvem nabízela dvojité porce, včetně pivka. Nutno podotknout, že ono padnutí do očka bylo oboustrané. Neboť se mi líbila již na první pohled a poté, co mi takto neskonale štedře obdarovávala, její obliba u mne vzrostla do nebeských výšin totožných s výškovou hladinou letu letadla - dolce signorina... Pohodový byl i stevard ve vedlejší uličce, který s námi laškoval. Ptal se nás, jestli náhodou nejsme Češi, což prý vydedukoval z naší spotřeby piva, a prý Karel si je podobný s Nedvědem (s tím čutálistou), hlavně účesem (pro ty kdož neznají Karla - po stranach vyholený, uprostřed dready sahající až k zadku). Krom těchto milých osob se kolem nás pohybovala i spousta nemilých, či lépe řečeno nemylých osob (indického původu), jejichž průchod v naší těsné blízkosti byl průpravou na to, co nás bude čekat...

Po devíti hodinách letu jsme konečně spočinuli na vytoužené indické půdě. Ihned po vystoupení z klimatizovaného aeroplánu jsme obdrželi facku od místního klima. Bylo otázkou jen několika vteřin, kdy se zpotíme. Ještě, než jsme stačili vyplnit nezbytné formuláře pro vstup do země, vlastnil jsem několik štípanců od komárů. A moji spolucestovatelé jakbysmet. Naštěstí v Bombeji neřádí malárická nemoc, aspoň ne moc... Po obdržení štemplů pro vstup jsme mohli odhodlaně vkročit vstříc Indii. A hned po minutě jsme zaregistrovali prvý pokus o oblož, a sice po Léně ňáká bába na hajzlíku chtěla dolar (45 rupií) za použití wc!!! Ačkoliv běžně požadují jednu, nebo dvě rupie. Takže dostala prdlajs. Aneb kdo chtěl víc, nemá nic. Mno a potom se oblože valily pěkně jedna za druhou - směnárna, taxikáři, do toho samosebou žebráci s nataženými rukami a prosebnými pohledy. Ani nevím kolik si řekl první taxikář, ale Filp nás instruoval, ať si ho nevšímáme a rychle jdeme dál. Nakonec jsme narazili na celkem rozumného šoféra, který začal na rovné tisícovce rupií. Když byla stanovena konečná suma 700 rupek, div neplakal, že ho obíráme... (jak jsme se později dozvěděli, standardní cena je 350 Rs).

Přešťastni, kolik že jsme to (ne)ušetřeli, jsme se nasoukali do tága a vyrazili na jízdu noční Bombají. Dopravní ruch v Indii ať už noční, či denní, nemá absolutně smysl popisovat. To se zkrátka musí zažít, jinak nepochopíte... Samozřejmě, že i tato jízda byla opepřena peripetiemi a to v podobě píchnutí kola. Kolem jedoucí na motorce na nás halekali, že máme píchlé kolo. Tak tedy šofér zastavil, omrknul píchlou pneumatiku, dvakrát oběhl auto, pomodlil se a nakázal nám, abychom nasedli... ano, takže se pokračovalo dále s píchnutou duší. Zhruba po dvou kilometrech opět zastavil, podíval se na postižené kolo, auto oběhl už jen jednou, odendal sedačku spolujezdce, čímž uvolnil přístup k motoru, ve kterém se vzápětí začal rochnit. Což je celkem logické, že. Když člověk píchne kolo, pošteluje motor a tím opraví píchlé kolo. To vám potvrdí každý zkušený automechanik. Na dotaz, proč nemá reservu, odvětil bezelstně - že ji nepotřebuje, že nikdy nepíchne...

Po čase nás zase zahnal do auta, pomodlil se a pokračovalo se vesele dál, nyní už jen cca kilometr, než jsme dojeli k autoopravně. Pokud se to tedy dá takto nazvat. Že se jedná o autoservis se dalo vytušit dle toho, že před onou plechovou boudou byl ze dřeva zbitý kříž, na kterém místo Ježíše Krista byla pneumatika. Byla zhruba jedna hodina ráno, přiběhl asi tak desetiletý klučina a s heverem v ruce a dal se do výměny kola. Odbory by z toho asi radost neměly... Vzhledem k naši bílým ksichtíkům se kolem nás za chvilku vytvořil hrozen zvědavců, vyzvídajících odkud nás vítr zavál do Indie. Přičemž většina z nich neměla potuchy, že cosi jako Czech republic vůbec existuje (ostatně celá Ček rep. má dohromady 60% obyvatel, co má město Bombaj...). Klučina byl šikula, halt léta praxe a po chvíli jsme znovu mohli vyjet tentokrát bez defektu. Byť bez nezbytného pomodlení se řidiče se to neobešlo. Když jsme dorazili na místo určení, chtěl šofér peníze za jízdu, ačkoliv jsme zaplatili jeho šéfovi již u letiště. Klasický indický pokus o oblož...

Nyní nám už zbývalo jen jedna jediná maličkost, a sice najít si vhodné místo, kde ztrávíme prvou noc. Plac, kde na metr čtvereční připadala jedna vypasená krysa, nepřipadal nám, zhýčkaným Evropanům, příliš nóbl, a tak jsme se vydali podél Chopáti beach, až jsme došli na staveniště, kde sídlila smečka toulavých psů a také jeden tamní bezďák. Spaní to bylo vskutku exklusivní a soudě dle nespočítatelného množství hvězdiček rozprostírajících se žhavou noční oblohou nad našimi hlavami lepší, než v pětihvězdičkovém hotelu. Byť tedy lůžko z hrubého betonu obvykle nepatří ke standardní výbavě několika hvězdičkového ubytování.

Jsou zhruba tři ráno a já ukládám zapisovatelský notýsek do báglu a sebe do hajan... dobrou...

ALT

Punks dobývají Indii:


26.2.2011   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 5   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 1
PUNK 1
 

Diskuse ke článku - Punks dobývají Indii (I)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
chrpa
chrpa - 2.3.2011 22:49

alt: však já vím,indie je jen jednasmajlik - 1

 
mrtvola ©
mrtvola © - 27.2.2011 22:57

alt: sorry za zpoždění, ale pořád se mi to sere. Dnes jsem dopsal článek o Komatoz, najednou jsem měl zhruba po pěti dnech net, hodil jsem to do redakce a ani jsem nestačil opravit všechny chyby a zase se to zaseklo. teď mám zas na x minut přípoj..... prostě pakárna smajlik - 10

 
alt
alt - 27.2.2011 21:08

chrpa: Kulturní šok byl neuvěřitelný. Sice jsem před odjezdem sčíhnul hafo dokumentů a přečetl mrtě knih o Indii, takže jsem teoreticky byl dobře připravený. Jenže teorie a praxe je kapku rozdíl...
tynuska: Přiznávám, že to vypadá, že si hodně stěžuju na smůlu. Ale věř mi, to je jen tak na oko smajlik - 12 My věděli do čeho jedeme, teoreticky... Jenže když to pak zažíváš na vlastní kůži tak je to stejně šok. A kvůli komfortu jsme tam nejeli, chtěli jsme poznat "opravdovou" Indii, ne "hotelovou". Tudíž jsme zvolili cestování na lastní pěst. (a děkuju za přání hezkého pobytu, ale musím uvést na správnou míru, že už jsem doma smajlik - 16 )

 
tynuska
tynuska - 26.2.2011 23:43

a co takhle trochu humoru a nadhled?smajlik - 16 prvni pulku ste si zpackali sami(i když to nakonec dopadlo dobře) a co se týče indie-museli ste vědět kam jedete,a pokud požadujete větší cestovní komfort,doporučuju ňejakou zájezdovou destinacismajlik - 16 jinak přeju hezký zbytek pobytusmajlik - 18

 
chrpa
chrpa - 26.2.2011 18:55

co kulturní šok-byl???smajlik - 1