Punk.cz - o punku u nás i ve světě

RADŠI BUDU NULA, ALE ZŮSTANU ČLOVĚKEM

Člověk je vražděn

každý den

neskutečným regimentem

tupců, mrtvol, eunuchů a idiotů,

které za celý den vidí

nebo potká.

Není jednoduché

se jim vyhnout.

Chce to zvláštní

druh umění.

Obdivuju schopnost mozku

se s tímhle vším vyrovnat.

Drtivá většina lidí ale

nemá mozky sdostatek výkonné,

aby ten celoživotní

nápor vydržely.

U někoho proběhne

výplach dříve,

u někoho později,

ale stejně u 90% lidí

proběhne.

U politiků probíhá většinou nejdřív,

potom následují umělci ve spolcích,

mladí zpěváci podepisující smlouvy,

budoucí otcové pracující na páse,

matky na mateřské dovolené s

časopisem „Maminky“ v ruce,

knězové, řečníci, revolucionáři,

bankéři, úřednictvo, uklízečky,

prodavači, lidi ve fitness centru,

sportovci, hráči pokeru,

počítačoví maniaci,

televizní maniaci...

Je to hnusná ždímačka duší

podporovaná jimi samotnými

bez jejich vědomí.

Zástupy lidí nalitých

do formiček na cukroví

ozdobených marcipánem

a šlehačkou,

ze kterých se potom stávají

beznadějní alkoholici, feťáci,

neurotici, šílenci,

vrazi a sebevrazi,

mniši, zloději,

bezdomovci,

prezidenti, mučedníci,

žebráci, jeptišky,

jehovisti, hip-hopeři,

agesoři a kasteláni,

konzervatoristi, učitelé...

Celá eskapáda zoufalého

lidského pokolení.

Vysáté tělesné schránky

bez náznaku duše,

bez barvy očí

se strojenou chůzí.

Lidskost, tu jsme si nechali vzít,

můžeme si za to sami,

ale proč?

Proč?

 

 

 

 

PÍŠU LÁSKU

Věřit sám sobě znamená

z části zvítězit

nad okolím.

Věřit druhému znamená

z části zvítězit

nad sebou samým.

Spousta lidí umírá,

aby se znovu nenarodili.

Marníme své životy a

nikdo nás za to netrestá.

Provádíme tu největší genocidu

na sobě samých, na druhých.

Když jsem ještě žil,

miloval jsem. Dokázal jsem

milovat.

Teď, když už na svět vzhlížím

shora, vím, jak důležité to

pro mě bylo.

Snad někdy ještě bude,

co já vím?

Jsem jen nepatrná vyhaslá

tečka v poušti

blyštících hvězd. Ta žena

pro mě byla víc než já sám

pro sebe.

Briliantový prsten na

vyhladovělém prstu,

který nikdy neobjímal.

Chtěli mě zachránit, ale

nestihli mě vytáhnout včas.

Utopil jsem se.

Tohle byla moje jediná záchrana,

oni to nepochopili.

Vytáhli mě pozdě. (Pozdě pro ně.)

Nikdy jsem nezkusil jaké to je

a nikdy už nezkusím.

Až se mě budete ptát,

nebudu schopen vám odpovědět.

Teď už vím.

Budu totiž někde jinde. Vzdálen

vašim představám a svému

chápání. Zase na začátku.

Zase tam, kde jsem

skončil.

 

 

SRŠEŇ

Jenom tak si sedím

když v tom uslyším hrůzný

zvuk.

Otočím hlavu k oknu

a vidím asi čtyřcentimetrového

zabijáckého sršně,

který se beznadějně snaží

dostat ven.

Vstanu a sršeň začne lítat

kolem mě.

Potřebuju zbraň!

Právě se chystá zaútočit,

vidím jeho lesklé

a smrtonosné žihadlo

plné touhy zabodnout

se do mého masa.

Jeho výraz v obličeji

se mi nelíbí.

Beru botu, která leží na zemi

a jeho nálet likviduju

jedním přesným úderem.

Homerun.

Sršeň se zapotácí ve vzduchu,

zařve: „Ty hajzle!“

odrazí se od stěny

a dopadne na zem.

Zvedám botu nad hlavu

a švihem obou rukou udeřím.

Mimo...

Sršeň opět vzlétne a

směje se.

„Je s tebou ámen,“ prozradil jsem mu.

Znovu vytáhne žihadlo

a znovu mě chce bodnout.

Neváhám a používám opět

svou zbraň.

Srazím sršně k zemi

a důslednějším úderem

ho pošlu tam, kam jsem mu

slíbil.

Teď se tu na mě dívá,

jeho tisíc očí se třpytí,

ale už nic neříká,

už je hodný.

 

 

Mikeho stránky