Punk.cz - o punku u nás i ve světě

(punková povídka od Petra B. Výškovického)

Museli přidat ještě čtyři songy, než se jich publikum konečně nabažilo a vrátilo se ke svým stolům. Hlavní pořadatel sice několikrát významně zaťukal prstem na své náramkové hodinky, ale to bylo jen tak, aby se neřeklo. Vždyť sotva minula půlnoc a první vlak jel až v pět ráno. A po nich měla hrát už jenom jedna kapela.

Uložil baskytaru do futrálu a odnesl ji do back stage. Ostatní balili, ale on byl prozatím hotov. Kombo půjčoval Rudeemu z Degradace.

Vylovil z prastaré otřískané ledničky nádherně vychlazeného lahváče, otevřel ho zapalovačem a svalil se na omšelou koženkovou sedačku. Nohy v tmavě modrých martenskách položil na oprýskaný konferenční stolek z dřevotřísky a zapálil si cigaretu.

Kytarista s bubeníkem a jejich drahé polovičky vpadli do šatny v okamžiku; kdy si zhluboka přihýbal gambrinusu.

„Hej, bojs, všimli jste si té bloncky vpředu?“ řekl Hanys, jen co si důkladně otřel froté ručníkem potem zalitý obličej.

„Myslíš tu kozatou v tom triku Ramones? Dobrá kunda!“ pronesl uznale Gringo.

„Kroť se, blbečku!“ okřikla ho Simona.

„No a co?“ zaprotestoval bicman. „Stejně pořád čuměla jenom na Lemyho!“

„Taky jsem si všim´,“ poznamenal Hanys. „Byl si z ní nějak mimo, kámo.“

Byla to pravda. Chyboval daleko častěji, než obvykle, jednou dokonce začal hrát úplně jinou skladbu. Uvědomil si to až při refrénu po sérii Hanysových vyčítavých pohledů. Tlupa pankáčů u jejich nohou ovšem zjevně ani netušila, že je něco v nepořádku.

Zaregistroval ji hned po příjezdu. Seděla u baru a četla si v nápojovém lístku. Ani se moc nezměnila za těch sedm let, jen prales dreadů vystřídala zvlněná záplava zlata do půli zad. Vlastně tak trochu doufal, že se tady objeví. A zároveň se toho bál. Sice už v tomhle městečku od té doby jednou hráli, ale tenkrát údajně byla někde v Irsku nebo ve Skotsku, tvrdil kdosi z okruhu společných známých. Teď už ale měla dodělanou výšku, dokonce se prý vdala a pořídila si dítě, zkrátka se usadila. Ne že by po tom nějak pátral; tenkrát, když se to stalo, ji vyškrtl ze svého života jako nadbytečnou položku, nechtěl o ní už nic vědět, jak a s kým žije, co dělá, jenže svět je malý, zvláště když člověk hraje v kapele. Občas někoho potkal, většinou někde na koncertě, a dozvěděl se víc, než chtěl slyšet.

A teď byla tady a s ní všechno, o čem se mylně domníval, že to dávno odumřelo.

Když odklepával popel, třásla se mu ruka jako po třídenní kalbě.

„Ty ji znáš?“ zeptala se Kejt, ta všímavá a citlivá Kejt, dokonalý opak uječené, blbé Simony, kterou nesnášel a nechápal, proč se s ní Gringo vůbec zahazuje, krávou.

Chvíli hleděl kytaristově dívce do očí a pak pomalu přikývl. Kejt chtěla ještě něco říct, ale v té chvíli do místnosti vstoupil organizátor koncertu v doprovodu poďobaného týpka, z kterého táhlo laciné víno.

„U tohohle člověka budete spát,“ oznámil jim; člověk se zašklebil a představil se jako Tomáš. Všem potřásl rukou a pokusil se políbit holky, obě ale štítivě uhnuly. Pořadatel zatím s Hanysem vyřídil peníze a odporoučel se s Tomášem v patách.

„Kolik jsme dostali?“ zajímalo Gringa. „Dva litry? Ty vole, tak to můžeme šestikilo prochlastat!“

„Ty bys všechno hned prochlastal!“ zavrčela Simona.

„Víš, Simčo, kdybych chodil s tebou, tak bych taky chlastal,“ řekl Hanys a přihnul si minerálky z dvoulitrové pet lahve.

Gringo se zasmál, načež ho Simona zpražila pohledem.

„Vy chlapi jste všichni stejní!“ řekla pohrdavě a otočila se ke Kejt: „Kačenko, půjdeš se mnou na záchod?“

„Půjdu s tebou, kam budeš chtít, zlato,“ naoko roztouženě vzdychla Kejt, objala Simonu kolem pasu a vsunula jí špičku jazyka do ucha.

„No fuj!“ zaradoval se Gringo.

„Pokračujte, pokračujte!“ vyzval dívky Hanys.

„Pokračování na hajzlu!“ odsekla Simona, uchopila Kejt za ruku a vyvlekla ji ven.

Chvíli mlčky relaxovali. Potom promluvil Hanys: „Nějak tě to vzalo, Lemy. Co je to za buchtu?“

Mávl rukou a napil se piva.

„Kdysi jsme spolu chodili,“ soukal ze sebe těžce, „to jste ještě v kapele nebyli.“

Za tenkou překližkovou stěnou zaduněla muzika. Degradace zahájila své vystoupení.

„Jdem si je poslechnout?“ navrhl Gringo. Šli.

Většina lidí se nahrnula před pódium, takže u baru bylo téměř prázdno. Seděl tam vlastně jen Tomáš, který je zpozoroval a divokou gestikulací je přivolával k sobě. Přisedli si. Nechali si zavést účet s tím, že až se útrata bude blížit k šesti stovkám, sličná barmanka je upozorní. Jelikož v nich poznala kapelu, která se před chvílí předváděla na pódiu, nebyl s tím žádný problém. Pro začátek si dali po vodce a pokračovali pivem.

Rozhlížel se po sále, ale nikde ji neviděl. Pocítil lehké zklamání. Pojednou se objevila v ústí chodby, vedoucí k toaletám. Za ní se vynořily Kejt se Simonou.

Sledoval, kam zamíří. Posadila se k jednomu z opuštěných stolů u zdi. Je tu sama, pochopitelně. Kámošky se povdávaly, odstěhovaly nebo prostě už z téhle muziky vyrostly, staly se vzornými občankami, proslušnými součástmi stáda. Publikum tvořila mládež mezi patnácti a dvaceti, samozřejmě přišli hlavně na Degradaci, ta teď frčí, ale i oni měli vcelku úspěch; v těchhle malých městech je každá taková akce svátkem, lidi křepčí na cokoli, hlavně když to bicí s basou tlačí pořádně vpřed.

Ucítil dotek na předloktí. Kejt.

„Půjdeš za ní?“otázala se a vystrčila bradu směrem k osamělé plavovlásce. Zároveň ho pohladila po hřbetu ruky, ležící na barovém pultu mezi půllitrem s pivem a popelníkem.

Zavrtěl hlavou. Proč rozdírat pracně zahojené rány? Nechtěl nic vědět o manžílkovi, nechtěl vidět fotky jejich fakana. A co by jí asi tak řekl? Že už je to v poho, že už se mu o ní nezdá každou noc, ale jen každou druhou? Tomu se říká pokrok! Nebo jí snad má vyprávět o dvojnásobném pokusu o sebevraždu, o tom, že ho vyhodili z práce, protože tam prostě přestal chodit, týden seděl doma v koutě za zataženými žaluziemi a brečel, potom skoro rok docházel na pracák, než si něco našel, mezitím musel prodat byt, protože z podpory ho neutáhl, od té doby se protlouká po podnájmech, nad vodou ho drží jenom hraní, už se nikdy nezamiloval, s žádnou to nevydržel déle, než pár týdnů...

Viděl ji teď z profilu, upíjela nejspíš rum s kofolou, ani v tom se nezměnila, a upírala pohled na pódium, kde si Rudee se Sidem stoupli na komba a publikum šílelo... Kurva, moje kombo, uvědomil si náhle. To je debil!

Znechuceně se otočil zády k sálu. Kejt se na něj usmála. Usmál se taky. Malé věci. Jsou to všechno malé věci. Jak se to učili ve filosofii? Sub specie aeternitatis. Z hlediska věčnosti. Z hlediska věčnosti je to k smíchu.

Najednou z něj to napětí spadlo, cítil se uvolněně a nad věcí, jako už dlouho ne.

„Co si dáš?“ zeptal se Kejt. Dala si rum s kofolou. Na váš účet? zajímalo barmanku. Samozřejmě.

Přiťukli si. Ach, Kejt, kdybys věděla! Ale ty to určitě aspoň tušíš. Ty ano.

Přemítal, proč si jí Hanys ve společnosti tak ostentativně nevšimá. Aby se neshodil? Hraje si na tvrďáka, kterému slepice musí zobat z dlaně? On kdyby měl takovou holku, nosil by ji na rukou.

„Ještě jednou?“ otázal se jí. Zavrtěla hlavou: „Teď bych si dala pivo.“

Objednal dvě piva a nenápadně se ohlédl přes rameno. Místo u stolu bylo prázdné. Odešla. A co? A nic.

„Lemy,“ řekla Kejt, když si otřela pivní pěnu se rtů, „pojďme dopředu.“

„Jako tam?“ ukázal palcem za sebe. Přikývla. Proč ne?

Její dlaň se ocitla v jeho. Nedbajíce udivených pohledů Hanyse, Gringa a Simony se prodrali davem do první řady.

„Řekni ne, jestli to dokážeš!“ vyzývala právě Degradace vířící masu zpocených těl. Snadno s ní splynuli.