Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Začalo to asi takhle. Měl jsem rád hudbu. Chtěl jsem se naučit na nějaký hudební nástroj. Fascinovalo mě to. Záviděl jsem lidem, kteří na něco umí hrát. Jenom jsem seděl a poslouchal, když hrály housle nebo kytara nebo saxofon. Sralo mě, že jsem na nic neuměl hrát. O teorii hudby jsem věděl kulové. Nevěděl jsem dokonce ani co je to akord. Ne proto, že bych byl hloupý, ale proto, že jsem se o to nikdy nezajímal.

Mám rád lidovou hudbu. Skrývá v sobě hodně tajemství. Třeba si zkuste někdy popřemýšlet nad slovama, které se v nich zpívají.

„Temu daj, temu daj, temu dobre stojí, len temu nědávaj, čo sa teho bojí,“ zpívají děti na základních školách nebo v dětských folklórních souborech a nemají ani páru o tom, co to vlastně znamená. Stejně tak jako většina těch puritánů a paniček a snobů, kteří lidovky znají, pořád si je zpívají a vlastně ani netuší že zpívají skoro pornografické texty. Když se nad tím člověk zamyslí, tak se ve většině lidovek skrývá erotika. Někdy je třeba číst mezi řádky, ale pořád tam je. A lidi berou lidové písničky jako důležitou součást kulturního vzdělání. Ha ha, tupouni, neví. Rockoví zpěváci přišli s chlípnýma textama pozdě, v podstatě kopírujou lidové texty, ale s jediným rozdílem: říkají to přímo. Existujou i lidovky, které to říkají přímo. Bez příkras a zakrývání. Bez cenzury. Většinou jsou to slušné slova převedené do sprostých slov, ale smysl to má pořád stejný. Jsem zvědavý, kdy na to blbečci z EU přijdou a nařídí, aby se napsaly nové texty, které by se následně vytiskly do učebnic hudební výchovy a staré učebnice nechají spálit.

Ale to jsem vybruslil z původního tématu. Chci říct, že jsem byl hudební břídil, ale obdivoval jsem muzikanty a chtěl jsem se muzikantem stát. Muzikanty měli všichni rádi, ať už byli jací chtěli, když uměli dobře zahrát, každý je miloval. Muzikanti vždycky měli ženské. Všude, kde byli muzikanti, se potloukaly i ženy. Krásné ženy, normální ženy, chytré ženy, hloupé ženy, kurvy, staré i mladé. Stačilo si jenom vybrat. Záviděl jsem jim. Já jsem byl hovno. Neuměl jsem nic. Neuměl jsem ani sbalit ženskou. Dodnes to neumím. Celý ten proces balení mi přijde stupidní... Nechcu si s ní povídat o volovinách. V dnešní době je těžké narazit na ženskou, která má něco do sebe.

Seděl jsem v rohu a obdivoval ženy, které se lísaly na muzikanty a ještě víc jsem obdivoval muzikanty, kteří ty krásné ženy odmítali. Vybrali si jednu a ostatní měly smůlu. „Tady jsem, kotě,“ říkal jsem si v duchu, „vyser se na něho, čekám tu na tebe, můžeš se mi vyplakat na ramínko.“ Nevšímaly si mě. To mě namíchlo. Ale kurevsky. Nešlo tak moc o ty ženské, ale o to, že jsem byl hovno, nula, povl, nic extra jsem neuměl. Rozhodl jsem se, že tomu učiním přítřž.

Doma jsem vyštrachal kufr s harmonikou. Akordeonem, abych byl přesný, ale to slovo nemám rád. Nelíbí se mi. Vyštrachal jsem kufr s harmonikou, která doma byla po dědovi. (Mimochodem, můj děda byl správný chlap. Dělal řidiče autobusu, s babičkou žil už dvacet let a když byl se zájezdem v Bulharsku, koupil si tam harmoniku Delicia. Česká výroba. Pěkný šunt vám povím. Žádná fušeřina, ale existujou mnohem lepší. Stokrát. Babička mu říká: „Proboha zbláznil ses? Proč za to utrácíš takové peníze, vždyť na to neumíš hrát!“ „To je moje věc,“ odvětil. Doma ji otevřel a začal hrát. Babička na něho čuměla jak panna na péro.) Umřel, když jsem měl pět šest let. Nestihl mě zasvětit, tak jsem se musel zasvětit sám. „Synku, je to na tobě. Poper se s tím a ničeho se neboj, je to jenom kus dřeva, který vydává pár tónů,“ slyšel jsem ho, když jsem ji poprvé v životě vytáhnul z futrálu. Byl jsem z toho magor. Nechápal jsem vůbec systém, na kterém by to mohlo fungovat. Už jsem sice pár harmonikářů slyšel (jednoho nebo dva), ale nepřikládal jsem žádný důraz obkoukávat, jak se na to hraje, protože jsem ještě nevěděl, že budu chtít taky hrát. Chvíli mě to bavilo, ale pak jsem harmoniku odložil a vysral se na ní, protože mi to nešlo.

Naštěstí jsem seděl v lavici s kámošem, který hrál na housle. Na ty už hrál dlouho a učil se ještě na trumpetu a příležitostně na piano. Henry. Starý dobrý Henry. Bůh nás dal dohromady... Zasvětil mě do základních tajů hudby. Vysvětlil mi konečně co je to akord, základní hudební teorii a na čem vůbec ta hudba stojí. Že je to v podstatě jenom matematika, která vydává zvuk. Chytnul jsem druhý dech. Henry o harmonice věděl kulové, stejně jako já. Klávesnice na pravé straně byla jasná nám oběma, ale nevěděli jsme si rady s levou stranou. S basama. Celé hodiny, celé dny a týdny jsem proseděl nad zkoumáním, jak by to vlastně mohlo fungovat. Poslouchal jsem na internetu co se dalo. Zjistil jsem základní rytmus a že je to vlastně jednoduché. Matematika. Jedna, dvě, tři. Noty jsem neznal, ani jsem se je nemínil učit. Proč taky. Zbytečná ztráta času, teď jsem chtěl vydávat celistvý zvuk a chtěl jsem už balit ženské. Cvičil jsem den co den. Přišel jsem ze školy, praštil taškou do kouta, vzal jsem harmoniku do ruky, sednul si na židli a cvičil. Henry: „Je důležité, aby se ty prsty usadily a rozhýbaly. Cvič držení akordů ve všech hmatech a stupnice. Potom jsou dobré i prstové cvičení,“ předvedl mi pár prstových cvičení, já jsem si je zapamatoval a cvičil a cvičil a cvičil a cvičil a... Když mě rozbolely ruce, dal jsem si pauzu, kafe, cigáro dvě tři a znovu. Když už jsem byl unavený, tak jsem se na to vykašlal. Stejně jako jsem kašlal na školu. Debilní škola mě teď nebude rušit. Mike se musí naučit hrát. A to hned. Chtěl jsem všecko hned. Pořád chcu všecko hned. Během necelého půl roku jsem už pár věcí zvládal a chtěl jsem svoji harmoniku. Z peněz, které jsem našetřil (speciálně!), jsem si pořídil z bazaru úžasný stroj. Šedesát let stará harmonika za tři a půl tisíce. Předválečná, německé značky Hess. Dýchala z ní historie. Úžasný zvuk, stokrát lepší než Delicia po dědovi. Byla moje, za vlastní peníze. Trošku rozladěná, trošku dost rozladěná, některé klapky a čudlíky se na ní zasekávaly, ale byla moje. Moje kočka. Moje hezká Hesska. Další impuls. Cvičil jsem s neutuchajícím úsilím a nadšením. Holky, ženy, třeste se, na scénu přichází Mike a hodlá se vám dostat pod sukni. Mějte se dámy dnes přede mnou na pozoru...

Šlo to jako po másle. Začal jsem s tím někdy v září, kdy jsem harmoniku poprvé chytil do ruky. Pak jsem se na to, jak už jsem psal, na chvíli vysral a někdy v únoru následujícího roku jsem se začal intenzivně učit. V červnu mě čekala maturita. Kašlu na to, teď hraju, teď mě nevyrušujte s maturitou. Každopádně se to vyvíjelo náramně. S kámošem Henrym jsem začal hrávat. Jenom tak ze srandy. Učil jsem se nové písničky a poznával nová světlá i temná zákoutí hudby. Bylo fajn mít při sobě učitele, který vás nebuzeruje za to, když něco nevíte nebo nezvládáte. Jedna, dvě, tři. Matematika. Celá podstata hudby. Stačí používat hlavu a mít talent.

Na posledním zvonění, které jsme měli někdy na konci května jsme s Henrym vybrali 6000 korun. Postavili jsme se před podchod, otevřeli futrály a lidi nám tam házeli jako diví. Vybrali jsme víc, než zbytek třídy dohromady, (myslím že vybrali něco kolem dvou a půl tisíce, žabaři). Měl jsem dobrý pocit. Necítil jsem se nadřazeně, měl jsem radost, že mi to zní, že hraju a lidem se to líbí. Muzikant se nikdy nesmí chytit do pasti slávy a obdivu. Jeho pýcha ho zničí. Nebyl jsem namachrovaný a nejsem namachrovaný ani dneska. Vím že se budu učit pořád. Celý život. Vím že je mnoho lepších než jsem já. Jde o to, aby člověk nikdy nesestoupil ze své cesty. Musíte vědět, že nestojíte úplně za hovno. Když tohle víte, pak na to máte. Když si myslíte že stojíte za hovno, vyserte se na to. Šlapal jsem si cestičku od začátku, tak si ji i sám dokončím. Až budu mít smrt za krkem, stihnu si ještě naposledy zahrát a ukážu smrti, že jsem svou cestu dokončil. A dokončil jsem ji sám a nikdy jsem nešlápl vedle a Smrt mi poděkuje. Dostane vítěze. Bude ráda, pořád jí dávají jenom poražené...

Maturitu jsem zdárně dokončil, ani jsem se na ni nemusel učit. Celé čtyři roky na střední jsem se neučil. Neučil jsem se ani na základce. V tom ke mně to štěstí přišlo včas. Jindy má buď kurevské zpoždění, nebo se na mě vysere úplně.

Harmonika je kouzelná v tom, že na ni člověk hraje harmonii a melodii zároveň. Stejně jako na piano. Na kytaru jde buď jedno nebo druhé. Ale každý nástroj má svoje finty. Na dechové nebo smyčcové nástroje musí člověk dolaďovat. Na harmonice nebo pianu je to jasné, zmáčkneš klapku, hraje ti to patřičný tón. Kdežto na housle nejde jenom o zmáčknutí struny na patřičném místě. Stačí necelý milimetr a tón už není čistý. Je falešný.

Ještě nespíte?

Pořídil jsem si pořádný nástroj. S Henrym jsme začali brát kšefty. Dokázali jsme toho zahrát hodně. Lidovky, klasiku, jazz, rock and roll, populární hudbu. Já jsem doprovázel Henryho a Henry hrál na housle. Dokázal na ně zahrát úplně všechno co znal nebo co mu kdo na fleku zazpíval. Já jsem vždycky nějak chytil harmonii a tím jsme si získali lidi. „Ti kluci umí zahrát všechno!“ Nebyla to pravda. Byla a je dodnes spousta písniček které nejsme schopni zahrát. Je hodně písniček, které jsou na tři čtyři akordy. Vpodstatě se dá zahrát takových 80 – 90% písniček na tři čtyři akordy, ale později nám už nešlo o to, abychom tu písničku vůbec nějak zahráli, ale šlo nám o provedení. Vymýšleli jsme aranžmá, přidávali vyhrávky, složitosti. Všechno jsme si vymýšleli buď doma, sami, nebo přímo na place, že jsme na sebe kývli. Jenže ona to je hrozná makačka. Hraní na harmoniku je řehole. Nevděčná práce. Aby byl člověk dobrý, musí tomu věnovat spoustu, spoustu svého volného času a to nemluvím potom o samotném hraní před lidma, kterým musíte předat tu energii, to všechno co ve vás je. Je to kurevská dřina. Potíte se stejně jako při tahání pytlů s cementem a záda vás bolí úplně stejně a únava je daleko větší, protože ze sebe nevydáváte jenom fyzickou, ale i psychickou energii. Lidi ji z vás přímo sajou. Padnete vyčerpáním, pokud chcete, aby to za něco stálo. Jenže lidi mají nějakou zvrácenou představu o tom, že muzikant je robot, stroj. To je většina lidí z konzervatoře, ale ti co to mají v sobě, ti, kteří umí z hlavy, přímo na place sesmolit písničku, aby zněla, aniž by ji kdykoliv předtím hráli a jenom ji znají z poslechu, to je to pravé umění. Žádné noty. Tumáš noty a hrej. To se naučí každý blbec. To je mechanická práce. Technický postup. Jako při vaření jídla podle receptu. Konzervatorista to zahraje. A zahraje to perfektně, bez chyby, bez falší, veškerá rytmika sedí, dokonce je i otáčení měchu nebo tahání smyčcem přesné, prstoklad přesně jak má být. Jenže řekněte takovému člověku v hospodě, aby vám cokoliv zahrál, řekne vám „Dej mi noty,“ jinak to není schopný zahrát, pokud tu písničku náhodou někdy z těch not nehrál a náhodou si jí nepamatuje z toho nekonečného vtloukání melodie do hlavy. A jsou i takoví, kteří si říkají „Muzikanti“ a bez not nezahrajou pomalu ani stupnici. Ale jsou to „Páni Muzikanti,“ protože přece hrajou Rachmaninova (z not, jak jinak) a ty, obyčejný hospodský šumař to nezvládneš. Nezvládnu, protože mě robotické přehrávání z not nudí. Nechci se to učit. Nechci poslouchat něčí rozkazy. Ty poslouchám celý život od rodičů, od vlády, od šéfů v práci. Mám plné zuby rozkazů. Já chcu tvořit. Mít styl. Dát hudbě život, když už je dneska mrtvá...

Stal se ze mě poloprofesionální muzikant. Občas jsme zašli na kšeft, zahráli, vydělali pár chechtáků, které jsme stejně následující den propili, ale o to přece jde. Dostál jsem svého slibu, který jsem si dal a sice, že se stanu muzikantem. Přicházely ženy, přicházely dívky, přicházely holky, všechno hrálo, tak jak mělo. A hraje to dodnes. Jak už jsem psal, člověk se nesmí nechat svést na zcestí. Dejte si klapky na oči a nenechte si připustit okolní svět k tělu. Vnímejte ho, ale nenechte, aby s váma cloumal. Tohle je jenom vaše hra, tak ať vám ostatní nešahají na figurky. Teď hážete kostkou vy, teď dáváte šach vy. Útok. Musíte útočit. Někdy je dobré se stáhnout do obrany, ale jenom abyste nabrali nové síly, musíte to být vždycky jenom vy, kdo dáte ten šach. Život je šachová partie. Šach je důležitější než mat. Mat totiž znamená konec hry a život je hra.