Punk.cz - o punku u nás i ve světě

George měl dvacet devět let. Celé dny trávil spravováním aut v dílně pana Freywalda v příměstské části Sunset v San Francisku a po večerech se věnoval chlastu a psaní básní. Nechtěl se stát velkým básníkem. Jeho životní láskou byly motory, převodovky, písty, šrouby a olej. Básně psal proto, aby ze sebe veškerý ten olej smyl. Pracoval šest dní v týdnu a jeho výplatní páska zrovna nezela vysokými čísly. Ale to mu nevadilo. Výplata mu vystačila na to, aby zaplatil nájem, cigára, pivo a občas nějaké jídlo. Věděl, že bohatství je past, ale v koutku duše snil o tom, že si jednou koupí barák přímo u pláže s dlouhou příjezdovou cestou, palmama a kruhovou fontánou před domem. Jenže když přijel do dílny, na palmy, fontány a dlouhé příjezdové cesty zapomněl. Navlékl si otrhané, špinavé montérky, napil se piva, otevřel kapotu nějakého vozu a byl zase tam, kde chtěl. Byl doma.

Byl horký letní den. K dílně přijel vůz a z něj vystoupila ta nejkrásnější ženská v celém San Francisku. George byl ten den v dílně sám.

Pan Freywald - starý, bělovlasý chlap s jizvou přes oko a bez půlky ukazováku na levé ruce – byl zrovna s dodávkou na šrotišti pro autodíly určené k sešrotování, které by se mu mohly hodit. Byly zadarmo a bylo jich tam dost. Už toho zažil hodně, aby věděl, kde ušetřit.

George ležel pod autem na podložce s kolečkama. Slyšel klapání podpadků po betonové podlaze. Přišla k autu, které George opravoval.

„Haló, je tu někdo?“

George vyjel na podložce těsně kolem jejích nohou. Měla úchvatné nohy. Kotníky jako dvě jablíčka. To byla první věc, které si na ní George všiml – kotníky.

„Ach!“ Zlekla se. George se zvedl z podložky, vytáhnul si utěrku z kapsy od montérek a utíral si ruce.

„Promiňte, nechtěl jsem vás polekat.“

„Ale, nic se nestalo,“ odvětila. „Tracy Bergmannová.“ Podala mu ruku.

„George. Co pro vás můžu udělat?“

„Víte, porouchalo se mi auto. Ale ne doslova. Něco mi šramotí v motoru. Dělá to takové chrčivé zvuky, občas to tam klepe. Byla jsem už ve dvou autodílnách a nikde nemohli přijít na to, co s tím je. Doporučili mi vás, že prý jste nejlepší.“

„To jsem! Kdepak ho máte, paní...“

„...slečno,“ přerušila ho.

„Pardon, slečno Bergmannová?“

„Stojí hned tady za rohem. Přijedu s ním sem.“

Kristenanebi, já se snad zblázním! Pomyslel si George. Odklapala těma jablíčkama, nazutýma do bílých lodiček, které jí ladily ke žlutým šatům, bílému perlovému náhrdelníku a dlouhým blonďatým vlasům. Její chůze byla nadpřirozená. Naprosto nadpřirozená! Tohle nikdy v životě neviděl! Všechny pohyby tak souměrné, lehké a přitom jasné a rázné. Plula jako jemný obláček na obloze zmítaný vichřicí. Vířila a vířila a vířila a vířila...

Tracy vjela do dílny a postavila svůj bourák hned vedle té staré skořápky, vedle Volkswagenu z roku 1959. Dvacet let staré auto, ale vděčné auto.

Její vůz se vedle té rachotiny vyjímal jako přilepené hovno na bílé záchodové míse.

„Máte pěkné auto,“ řekl George.

„Děkuji. Taky mě stálo balík a nechtěla bych o něj přijít.“

„Nemějte obavy. Já jsem nejlepší automechanik v celém San Francisku! V celé Californii! V celé Americe!“

„To vám věřím. Prý za vámi jezdí lidi z dálky jako za poslední nadějí. Nikdo prý nedokáže opravit auto lépe než vy.“

„Ano,“ pronesl skromně George, „ale dost bylo řečí, mrkneme se mu na zoubek.“

George otevřel kapotu. Chvíli se v motoru vrtal.

„Hmmmmm, mhhhmmm, hhhhhm. “

Pak pronesl: „za týden si pro něj přijďte, bude příst jako kotě!“

„Za týden?! To nemůžu. To auto potřebuju dřív. Ve čtvrtek musím jet do Hollywoodu, mám tam důležité jednání.“

„No dobře dobře. Dneska je pondělí... hm... tak ve středu si pro něj přijďte. Ale nic neslibuju, mám toho strašně moc. To víte, je těžké být v něčem nejlepší. Nemáte chvilku klidu. Pořád vás otravujou, protože vás mají za Boha. Jenže já jsem jenom člověk, nemám deset ruk a deset hlav. Všecko musí jít pomalu, postupně...“

„Chápu vás, děkuju moc! Dobře zaplatím!“

Tracy se měla k odchodu na tramvaj, když ji George přerušil.

„Nechcete tu půl hodinky počkat? Uvařím vám kávu a pak vás hodím domů. Šéf by měl co nevidět přijet s novými díly. Jenom to spolu složíme a pak mě propustí.“

„Děkuju, jste moc hodný.“

„Dva cukry a mléko?“

„JAK TO VÍTE???“

„Mužská intuice...“

George si zapálil cigaretu a šel k pultíku v rohu dílny postavit vodu. Tracy se usadila v křesle, kde George a pan Freywald svačili a objedvali. Jen co se uvařila voda, přijel pan Freywald s nákladem. George podal Tracy kafe a šel staříkovi pomoct. Tracy si usrkla kávy a pozorovala je, jak vykládají různá skla, dveře, nárazníky, světla, kola a součástky do motoru. Všecko vyložili, Tracy dopila svou kávu, která byla tak dobrá, nasedli do auta a George odvezl Tracy domů. Bydlela na kopci, v bohaté čtvrti, všude samá palma, fontána a dlouhá příjezdová cesta, přesně o jaké George občas snil. Měla krásný dům. Vrata na elektrické ovládání i ta fontána a palmy tam byly.

Když George dorazil domů, už se stmívalo. Povečeřel, otevřel si pivo, pak druhé, chvíli seděl, jen tak, v křesle, kouřil, hleděl z okna, potom se zvedl, vzal do ruky tužku a papír a napsal báseň. Zamiloval se.

Ve středu si Tracy přijela pro opravené auto. Zaplatila dobře, jak slíbila a George se jen smutně díval, jak auto s Tracy a s palmama mizí na jih. Najednou chtěl být bohatý. Třeba by ho potom Tracy chtěla. Ale k čertu s tím. Vrátil se do práce.

V pátek se zase hrabal zespod v nějaké mašině a uslyšel klapkání. Bylo mu povědomé. Vyjel na podložce s kolečkama spod auta. Byla to Tracy.

„Dobrý den! Copak, neposlouchá?“

„Ale ne, šlape jak hodinky. Chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat.“

„Nemáte za co. Auto jezdí, dobře jste zaplatila...“

„Ale ne, vy mě nechápete. Chtěla jsem vás pozvat ke mně domů a oplatit vám ten šálek kávy.“

George neváhal ani minutu. Kdy jindy se mu naskytne taková příležitost? Už jenom pohled na ženskou s tak úžasnýma nohama a prdelí byl vzácnost, natožtak pozvání do toho paláce, o kterém snil. To že byl nejlepší neslo i své ovoce. Začalo se mu to líbit. U pana Freywalda si zažádal o dovolenou. Stejně už toho měl až až, navíc všechny objednávky, které spěchaly, byly vyřízené a chtěl si pořádně odpočinout. Dovolenou dostal a Tracy ho vzala do toho úchvatného paláce. Žila v něm sama. Měla tři kočky a dva papoušky. Pracovala pro film. Proto ten Hollywood. Popíjeli pivo, kouřili a vykládali. George zachvátil jeho sen. Chtěl mít taky takový dům. Už nemyslel na to, že bohatství člověka zabije. Když se podíval na Tracy, myslel si pravý opak.

„Co děláte kromě toho, že se celé dny hrabete v motorech?“ Zeptala se Tracy.

„Piju pivo a občas napíšu nějakou básničku.“

„Vy píšete básně? Mohla bych si nějaké přečíst?“

„Ale jistě. Zrovna tady jednu mám.“

George vytáhl ze zadní kapsy kalhot zmuchlaný papírek. Byla to ta báseň, kterou napsal ten večer, kdy poprvé spatřil Tracy.

„Ta je nádherná!“ žasla Tracy.

(Ano, čekáte to správně, teď totiž přijde ta část, kdy se do sebe zamilujou a dny plynou a plynou a plynou, proto tuhle část vynechám a nebudu vás s ní zbytečně uspávat, pokud už nespíte.)

Carl byl Georgův starý známý ze základní školy. Dělali spolu různé vylomeniny, vysloužili si podmínečné vyloučení ze školy a hromadu důtek. Carl nedodělal střední školu a šel vandrovat po celých Státech. George se uklidnil hned, jak začal pracovat. Jenže se v něm probudily staré, nečekané vášně.

„Tohle je Carl, můj kámoš. Dlouho cestoval a teď přijel do Frisca.“

„Ahoj Carle,“ pozdravila Tracy.

„Ahoj.“

Tracy stále častěji jezdila do Hollywoodu, pořádala doma večírky pro filmové hvězdy a režiséry a scénáristy a vůbec pro veškerou tu zvěř, co se motá kolem filmu. Tracy si ho čím dál víc nevšímala. Už to nebylo jako tenkrát v dílně. Už to nebylo jako tenkrát, kdy seděli u bazénu, poslouchali štěbetání papoušků a pozorovali hvězdy. Tracy se změnila. Možná že se změnil George, ale rozhodně mu to lezlo na mozek. Nesnášel tyhle měkkouše, tyhle připosránky s dokonalým tělem i obličejem. To bylo totiž všechno, co ti lidi měli. Tělo a obličej. Nic víc a nic míň, protože míň ani mít nejde. Začal víc chlastat.

Chodil s Carlem na divoké zátahy za děvkama, vymetali ty nejšpinavější bary, byla to zase ta stará dvojka. George a Carl. Postrach širokého okolí. Jednou se tak bavili, když seděli v jednom pajzlu na mol:

„Vyser se na ni ti řikám! Podívej se na sebe, seš troska!“

„Nemůžu se na ni vysrat Carle, miluju ji!“

„Kecy... Tyhle děvky chcou akorát dobře šoustat. To ti jde. Nic jiného jí nedáváš. Proč myslíš že jezdí furt do toho Hollywoodu? Šoustá tam s hercema a producentama. To jsou jinčí kapacity. Ty jsi nula, jsi ušmudlaný, smradlavý automechanik!“

„Do prdele Carle, jsem tvůj kámoš!“

„Však právě proto ti chci pomoct. Hele, mám plán. Pěkně jsem si to vyčíhnul. Dole pod kopcem, je to asi pět minut pěšky od Tracyina baráku, vedou koleje. Přesně ve 3:10 ráno tam jezdí nákladní vlak do Vancouveru. Počkáme až Tracy usne, vybrakujem jí celej bejvák a zdejchneme se do Kanady a začnem nový život jako boháči! BOHÁČI ROZUMÍŠ?!“

„Do hajzlu to nejde. Já Tracy miluju. Nemůžu jí to udělat.“

„Se na sebe podívej, furt se jenom užíráš a uchlastáváš k smrti. Ta ženská tě zničí. Nebýt těch kurev co jsem ošoustali, tak už si dávno proženeš kulku hlavou. Uvažuj, Georgi! Vždycky si chtěl mít vlastní dům s dlouhou příjezdovou cestou, palmama a fontánou. Teď máš možnost!“

George si pořádně přihnul piva a kopl do sebe půl deci whisky. Hlavou mu lítaly všechny možné myšlenky. Dobré, špatné, špatné a dobré. A špatné. Moc dobře věděl, že se mu Tracy už tolik nevěnuje. Že už ji přestal bavit. Párkrát ji dokonce přistihl, jak koketuje s těmi zasranými herci.

„Kurva tak jo!“ Vyhrkl George. Čelo měl zpocené.

„Vítej zpět mezi živýma, starý brachu!“

„Jaký máme čas?“

„Ty to chceš udělat dneska?“ Zeptal se Carl.

„Teď nebo nikdy,“ řekl George.

„Tak fajn. Ale musíme hejbnout kostrou. Je 2:15. Za čtvrt hodiny jsme u ní v baráku. To už bude spát. Musíme to zmáknout celé za čtyrycet minut, jinak jsme nahraný. Nic dalšího už potom nejede.“

„Stihnem to, jdem!“ Zavelel George.

Zaplatili účet a vydali se co nejrychleji to jen šlo na kopec, k Tracyinu domu. Světla v domě byla zhasnutá. Tracy už spala. Všechno šlo podle plánu. Potichu se vkradli dovnitř. Skříňku s penězi měla nahoře v kanceláři. Museli projít kolem její ložnice. Úspěšně se jim to povedlo.

„Jdeme, padáme,“ řekl polohlasem George.

„Blázníš? To tu chceš nechat tolik věcí?“

Carl si sundal batoh a začal do něj strkat všelijaké věci. Svícny, šperky, prsteny, stříbrné příbory...

Batoh už měl přeplněný. Když strkal poslední svícen, který stál na sloupku zábradlí od schodů, batoh se mu převrhnul a všechno to vyhřezlo ven. Kutálelo se to po schodech a dělalo to šílený rámus. Tracy měla ložnici kousek od schodů.

„Georgi? Co to proboha vyvádíš?“ Prohodila rozespale a vylezla z ložnice.

„Kurva!“ Zařval Carl.

„Všecko to tam nastrkej, já ji zatím pohlídám!“

George chodil po celém domě a sbíral rozkutálené věci. Carl držel Tracy kolem krku a zacpával ji ústa dlaní. Druhou rukou vytáhnul z pouzdra na opasku nůž a přiložil ho Tracy k jejímu roztomilému nosíku.

„Ještě než zmizíme na věčnost, tak si vyzkouším, jak se na tobě rajtuje.“

Tracy neměla sebemenší šanci. Carl byl stokilové, vousaté hovado a Tracy byla jemná, malá žena. A navíc měl Carl nůž, se kterým šermoval před jejím obličejem. Hodil Tracy na postel, rozepnul si kalhoty, vyhrnul jí noční košili a začal pracovat.

George sesbíral všechny věci a vtrhnul do ložnice.

„Čas se krá...“ nedořekl to. Uviděl, jak stokilový Carl klátí Tracy, zacpává jí pusu svou smrdutou rukou a strká do ní ještě smrdutějšího ptáka.

„Okamžitě z ní slez ty parchante! Na tom jsme se nedomluvili!“

Přiskočil k posteli a nakopnul Carla do žeber. Zaúpěl a odvalil se.

„Musíme jí zabít!“ řekl Carl.

„Cože?!“

„Musíme jí zabít, všecko viděla, řekne to policajtům a je s náma ámen, panáčku!“

„Je konec! Ruším plán! Sbal si svý fialový koule a hezky vocaď vypadni!“ křikl George.

„Jen přes moji mrtvolu!“

Tracy ležela na posteli a vzlykala. Carl vzal nůž a pokusil se na George zaútočit. Ten však hbitě uhnul a Carl tak nezasáhnul jeho krk, ale ošklivě mu pořezal rameno. Oba dva, zaháknutí do sebe se vypotáceli z ložnice na chodbu ke schodišti. George se slušně bránil. Měl sílu, ale měl taky o dvacet kilo méně než Carl. George se ho pokusil svalit se schodů. Nepovedlo se mu to a Carl ho říznul do stehna. George se svalil na zem. Vtom se ozval tupý zvuk a Carl se sklátil k zemi a skutálel se se schodiště. Tracy pustila baseballovou pálku na zem a klekla si k Georgovi a objala ho.

„Promiň, promiň mi to Tracy,“ vzlykal George. Tracy ho chytla za hlavu a políbila. Jejich pohledy se střetly. Oba měli v očích slzy a nebyli schopni slov. Nepotřebovali slova. Mluvilo za ně něco jiného. Nějaká zvláštní síla.

Z venku se ozvaly sirény. Tracy nahlásila loupežné přepadení a znásilnění.

Odvezli si Carla, který byl v bezvědomí a George ošetřili záchranáři.

Papoušci v klecích běsnili a kočky se schovávaly. Bylo pondělí...