Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Od Šupů k Němcům to daleko nebylo, nejtěžší úsek byl Karlák, teda Karlovo náměstí, tam jsme doopravdy mleli z posledního, bez možnosti si dát loka vína, piva nebo rumu. Vždy jsem se cítil vyčerpán fyzicky, ale získal jsem duševně. Pocit, že dělám něco pro republiku byl vetší, než naše utrpení. Ti slabší se občas na Karláku vyblili do křoví, proto se říkalo, že aktivita Charty se pozná podle much. Nerozumíte? Čím víc nablito, tím víc much.

Ve dne se Karlák zmáhal lehce, odpočívali jsme U černého(?) pivovaru, několikrát se stalo, že tam partyzánská hlídka odpočívala celý den na stojáka.

Rodina Němcová je, byl a bude pojem. Dr. Jiří Němec, ještě dnes se mi dělá špatně od alkoholu, když si na něj vzpomenu. Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nikdy jsem nepřišel na to, proč Jirka, ač psychiatr, a Dana psycholožka, nebyli schopni zvládnout alkoholismus, který bujel v Ječný. Poznal jsem pár lidí, kteří do Ječný přišli a odešli jako alkoholici. S každým to postupně šlehlo. Třeba když se poprvé v Ječný objevil ing. Litomiský, červená tvářička, velice pobožný, trochu nejistý, v ruce za krk držící husu, vkročil poprvé tento hodný člověk do epicentra Charty 77. Po několika týdnech byl jedním z nás, smrděl politým pivem, byl disidentem. Známý byl fakt, že brát si sebou do Ječný pohlednou holku, nebo paní, bylo velice nebezpečné. Starý, jak se říkalo Dr. Němcovi, byl pořád nadržený a nejednou prohlásil, že oprcal všechny holky z undergroundu. A půjčoval si k tomu mrdací prostory. Jeden z nejlepších lidí byl Honza Šafránek, který měl ateliér v bývalé hospodě U Papoušků. Honza občas půjčil Starýmu klíč, když Starý, v rámci svého postavení, klátil v Honzově posteli mladou chartistku. Nejhorší bylo, že někdy tento starý kozel ožralý skákal v Honzově posteli v botách.

Vůbec byla se Starým sranda. Jednou byla krize. Moc peněz mezi lidmi nebylo, nálada pod psa. Mejla se pohupoval zepředu dozadu, ze špiček na paty. V mé kapse byl poklad. Stokoruna. Co s ní? To mně bylo jasný, ale kde a s kým? Zvolil jsem Starého, Dr. prof. Jiří Němec a promovaná historička umění mně tenkrát padli do oka. Vrestivce jsem pošeptal na balkóně, aby to nikdo neslyšel, že mám stovku, Vrestivka to pošeptala Starýmu. Starej se vypjal jako kohout a řekl: "Jdeme na to." Šli jsme, nohy mě bolely, nikde nám nenalili. Každý šatnář byl v té době prověřenej, většinou spolupracoval s estébé. A když viděli Dr. Jiřího Němce, jednali rozhodně, buď se snažili zavřít dveře do vinárny, nebo tvrdili, že dnes je pivo na hovno a doporučovali jinou hospodu. Tak jsme se dostali až na Národní třídu, kde zbývala poslední možnost a to vyhlášená Bystrica, kam chodily levné šlapky, uhlíři a herci z Národního divadla.

Naděje na pohár s vínem se vytratila hned, jakmile nás viděl šatnář, který se postavil doprostřed schodů a spustil: „Ne, Vás ne, pane doktore, vy sem nesmíte.“ Pak cosi blebtal, že je čestný člověk, že proti Chartě nic nemá, ale že nechce ztratit místo. Místo šatnářů byl za bolševiků zlatý důl, kdo prošel prověrkami, estébáckými, měl o budoucnost postaráno.

Ve Slavii dělal šatnáře Ivan Medek, k němu chodili estébáci z Bartolomějský pro Sparty v tvrdém obalu, měl je pod pultem, pro vybrané hosty. Tvrdé Sparty byla známka lepšího společenského postavení, tak pan katolický laik je prodával bolševický policii. Se Starým byly problémy, on měl i trochu smůlu. Jednou na Smíchově popíjel s Janou Prevratskou a ráno, když se vracel domů, poblil tramvaj. Samozřejmě se to objevilo ve Večerní Praze na první straně. Dr. JN z Ječný 7 atd. atd., poblil zaměstnance z ČKD, kteří v ranních hodinách jeli do práce. Tramvaj musela být uklizena a tím se zdržel nástup do práce budovatelů socialismu. Jedna pakárna na druhou. Nikde nás neobsloužili, ani k Šupům nás nepustili.

Jeden z nejhorších dnů prožitých v chartistickým společenství. Starýho jsem v té době měl rád, jako ho měli rádi všichni. Mozek Charty v jejích začátcích spolu s panem prof. Patočkou. Bohužel osud zavál Dr. Jiřího Němce jinam, než bych kdykoliv připustil, že se u jeho osoby něco podobného může stát. O tom se zmíním někdy později.

V Ječný měli dvě špajzky. Jednu veřejnou a jednu tajnou. Ta veřejná byla pro lidi, když hladoví hledali něco k jídlu. Jako Honza Brabec. Honza, když bral, pozval děti Němců do cukrárny a utratil s nimi velkou část své dobírky, nebo zálohy.

Kolem března začaly chodit první finanční podpory ze zahraničí. A životní úroveň se začala u některých lidí rapidně zlepšovat. U některých. Jednou v noci, teda k ránu, mě třeštila hlava, jdu se v kuchyni u Němců napít vody z vodovodu, žádný z vodovodu alkohol, jak to zpívali pánové Dino a Vatak z Umělé hmoty, jen tvrdá realita, bílá, odporná chlorovaná voda, smrdící hnus. A co nevidím. Tenkrát byl byt u Němců poloprázdný, trval jeden z občasných zákazů a do bytu mělo přístup jen pár lidí. Mejla za závěsem, kde byla tajná špajzka, si řezal plátek šunky, která tam visela jako Hus na popravišti. Nabídl mně kousek s tím, abych to nevykecal. Držel jsem to v sobě hodně let. Než jsem to vyžvanil.

Tou šunkou začalo rozdělování Chartistů, jedni se stali Elitou, druzí něco mezi a třetí byli v 90 roce úplně zapomenutí.

Pro dnešek stačí. Pokud máte nějaké připomínky, tak počkejte, ještě nejsem u konce. Vlastně jsem ani nezačal.

Pokračování příště.

10.1.2002

Blog Jiřího Vaňka