Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Ve Varech jsme se scházeli vždycky v restauraci Budvar, nejenom proto, že tam měli dobré pivo, ale Budvar byl i místem, kde nás mohli najít celkem bez problémů i naši kamarádi z Prahy, kteří do Varů za námi jezdili. Jeden z frekventních cestovatelů byl Láďa Smetana, známý pod přezdívkou Hendrix. A jednou v únoru v roce 77 přivezl přetisk Prohlášení Charty. Polovička Budvaru okamžitě zmizela. Bez zaplacení. Srali strachy. Hned jsem začal pátrat, kde Chartu můžu podepsat. V té době bydlel ve Františkových lázních Karel Soukup (Charlie), ke kterému jsme druhý den do Frantovejch přijeli. Na malém papírku jsem tenkrát napsal svoje jméno, narození a pár slov, že souhlasím s prohlášením Charty 77 (dodržování lidských práv dle Helsinské deklarace).

Za čtrnáct dní po mém podpisu CH77, jsem "vezl" do Prahy k rodině Němců do Ječný několik dalších podpisů. Postupem času jich bylo kolem třiceti. Dana Němcová jásala, že podpisy přibývají, všichni jsme jásali, jásalo se v Ječný vlastně pořád. Buď tam návštěvníci přišli již totálně namol, nebo se dodělali na místě. Líbilo se mi tam. Každý pátek jsem skočil do svého Hillmanna, podle kterého mě Mejla Hlavsa pojmenoval Hillmann, dorazil jsem ke Svaťovi Karáskovi do jeho krásného miniaturního domečku, kde většinou sestava Mejla, Sysel a další na mne čekali. U Sváti se mi vždy moc líbilo. Stáňa byla fantastická, moc na ni vzpomínám...... Po pár hodinách v domečku jsme se narvali do Hillmanna a dojeli Na Hradčanské náměstí, kde Hillmann odpočíval a čekal, až se vrátím z partyzánských toulek. Toulky začaly v Nerudovce "U dvou Slunců", kde sedával vedle vchodu známý marxistický filozov Egon Bondy. Je zajimavý, že židle kolem stolu, u kterého chlastal celý den, se zaplnily až ve večerních, spíše v nočních hodinách, když už se v zadní části místnosti nedalo ani stát.

On byl někdy strašně otravný. Tenkrát podávali dobré pivo a u Slunců přežívala tradice českých výčepů. V 90. roce, když jsem přijel poprvé po dvanácti letech domů, jsem tam vyrazil a doufal, že někdo z mých známých z Charty, nebo z undergroundu, tam bude sedět. Neseděl, v poledne zavříno a na stolech jsem zahlídl RESERVE.

Konec. Byl jsem zničen. Jo, dříve to bylo jiný kafe. Pár dní před mým vycestováním mě začal nějakej estebáckej hajzl fotit, já ho poslal do prdele, v Nerudovce čirou náhodou stála Volha, do které mě naložili a přesto, že jsem měl v sobě jen dvě piva, odvezli mě na Záchytku. Celou noc jsem nespal, střízlivý, mezi ožralským výkvětem. Ráno mě zřízenec vyvádí na svobodu, kde čirou náhodou zase stála Volha a odvezli mě na Malostranský SNB. Po dvou hodinách mě propustili bez peněz, kabát byl U slunců i s peněženkou. Byla hrozná zima, já byl hladovej, žíznivý. Napadla mě myšlenka jít k Pepovi Janíčkovi a myšlenka to byla dobrá. Kdyz jsem k nemu dorazil, okamžitě se mne promrzlýho ujal, za několik okamžiků stál přede mnou s tácem, na kterým bylo od lahváče, přes horký kakao, čaj, kafe... pohlazení od člověka, kterýho si nesmírně vážím již od dob, kdy hrál s Primitivs group. Největší moji životní pocty se mi dostalo, když mě Pepa pozval k němu oslavovat Silvestra v roce 77.

Po mikulášské zábavě v Rychnově v domě Jana Prince se nic neplánovalo. A Pepa zvládnul něco, nad čím si do dneška lámou tehdejší a dnešní estebáci hlavu. Zůstalo to utajené. A bylo to vynikající. V půlnoci Plastici zahráli hymnu naší generace Light my fire od Doors, ve vaně živý kapr, kterému se dostalo o půlnoci svobody ve Vltavě. Paní Janíčková se doslova s láskou starala o stovku lidí, které k sobě vázala vzájemná úcta a dokonalé přátelství. Tenkrát patnáctiletý David Němec do mne "náhodou" strčil a já plaval s kaprem. Ne ve Vltavě, ve vaně.

Od Slunců jsme vyrazili k Supům. Zajímavá vinárna, velice populární, kde se scházeli moji přátelé, kteří navštěvovali výčep U slunců, nebo z Orlíku, tam zase chodili lidi od Šupů. Byly ale i hospody, které otvíraly ve tři, ve čtyři ráno. Do těhle kulturních stánků určených hlavně pro popeláře chodili lidi, kteří žili 24 hodin denně, Eugen Brikcius, Honza Šafránek atd. Mám je moc rád, prožil jsem s nimi hezké chvíle. Ty bych doporucil jako vzor chartistů.

A v popelářských hospodách, kde popeláři před vyjetím do ulic k snídani si dali pět piv a ruma, se odehrával kabaret. Chartista. Nechci říct jméno, jen naznačím, sochař, vyskočil na stůl, na hlavu si dal moravský klobouček nalezený v popelnici, stáhl si kalhoty, do prdele si strčil růži a zazpíval moravskou lidovou. Žádná pražská vinárna, kavárna, výčep, nemá tak dobrou akustiku jako vinárna U Šupů. Gotický stropy. Tam bylo možný poslouchat od jednoho stolu povídání na druhé straně vinárny. Proč se o tom zmiňuji. Všude se v té době šuškalo.

Všechno bylo strašně moc tajný. Znám lidi, jako Vrestilka, historička umění Věra Jirousová. Když jsem s ní mluvil a nejenom já, tak se šuškalo na balkóně, aby to nikdo neslyšel. V té době byly v bytech odposlechy. Ale co se utajilo přes den, přestalo být supertajemstvím díky akustice U Šupů. Tam měli službu estebáci od otevření až do zavření. Co se chtěli dozvědět, se dozvěděli. A když ještě někdo řval jak pominutej, jako Honza Princ, dnes plukovník, tak se estébáci mohli i přiožrat za státní peníze, nic jim neuniklo.

Po několika flaškách červenýho Mavrudu, pokud ho měli, nebo Pražského výběru, pokud ho měli, jsme se k ránu doplížili jako partyzáni do Ječný k Němcům.

Blog Jirky Vanka