Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Sociální stát

je pojmem, který podle Blackwellovy Encyklopedie politického myšlení zahrnuje celou řadu prvků sociální politiky, jejíž cílem je poskytovat základní služby, jako například potřebné vzdělání a zdravotní péči, a to obvykle zdarma, za pomoci státní podpory. Jeho existence je dnes akceptovaná celým politickým spektrem, kromě ultrapravice, tedy libertariánů (jako odpůrci státu a zastánci naprosté individuální svobody tvrdí, že sociální stát představuje porušování práv daňových poplatníků, kteří jej financují).

Když mluvíme o sociálním státu, je třeba upozornit na skutečnost, že existují jeho dvě různá pojetí. Jedno z nich, to anglosaské, nebo-li "welfare state" (zaopatřovatelský stát), vychází z tradičního liberalismu a považuje jej za jakousi záchrannou síť zajišťující minimální míru blahobytu, pod niž nesmí nikdo klesnout. To druhé, jež je nám v ČR historicky a povahově bližší, "sozialstaat", které koncem 18. století v německé II.Říši (Deutsches Reich), zavedl kancléř Otto von Bismarck a jež dovedl takřka k naprosté bezchybnosti věrozvěst národního socialismu III.Říše Adolf Hitler, je považováno za prostředek přerozdělování majetku bohatých ve prospěch chudých za účelem větší sociální rovnosti.

Nutno podotknout, že vize sociálního státu se, pravda, během neslavně proslulého období III.Říše poněkud znehodnotila, to ale neznamená, že by ztratila svou univerzální platnost. Procesem postupného zrání vykvetla do podoby krystalické dokonalosti, do tvaru, ve kterém ji známe dnes. Skvělí představitelé ČSSD o tomto tajemství lidské prapodstaty ví již od svého vzniku, pozvolným zráním se k tomuto zásadnímu poznatku o fungování lidského světa dopracovali i vedoucí činitelé té slabší sociální demokracie naší krásné země s momentálně menší voličskou základnou, tedy ODS. Zatímco na jedné straně politika sociálního státu buduje stále větší masu tzv.nefachčenků navyklých na sociální dávky, tlačí lidi od individuální zodpovědnosti k lenosti, nehospodárnosti, bezstarostné zábavě, jež někdy dokonce překračuje hranice srandy a začíná hraničit se společensky nebezpečnou činností, tedy kriminalitou, a k tomu, že se o ně vždy a za všech okolností postará všeobjímající tatíček stát, tak na druhé straně vytváří "všemocnou" kastu politiků, kteří napojeni na státní penězovody určují směry jejich toků a vytvářejí mýtus o své nepostradatelnosti, přičemž si často tak nějak spontánně nalijí do své vlastní kapsy, respektive někde na konto ve švýcarské bance.

Vzhledem k tomu, že koncept individuální odpovědnosti stále více vychází z módy a je postupně nahrazován novodobými axiomy postdemokratického věku typu "je třeba si užít", nebo-li "po nás potopa", rád bych se v závěru tohoto krátkého textu zamyslel nad tím, co by se, nedej Bože, mohlo stát v momentě, kdy zdroje dojdou a dluhy budou natolik obrovské, že už nám nikdo nepůjčí ani vindru. Jistě jste někdy slyšeli ponuré legendy o státním bankrotu jakéhosi Islandu a cosi, o jakémsi velmi zadluženém Řecku, nad kterým se pozvolna stahují stejně tísnivá mračna temnot. Naši skvělí poslanci a výjimeční politici nic takového neslyšeli a slyšet nepotřebují, neboť žijí v jiném, velmi vzdáleném světě. Mají to prostě na háku a pokud k něčemu podobnému přijde i u nás, budou již stejně dávno za vodou. V těch sračkách, které zde po nich zůstanou a ve kterých budeme ponořeni až po nosní dírky, se totiž budou společně s do té doby bezstarostnými nefachčenky vesele ráchat i všichni ti standardní idioti běžného typu, kteří do té doby pracovali a platili daně. No a tak zatímco jeden demonstruje svůj údajný konzervatismus tím, že staví volební kampaň na bilboardech, ze kterých se na vás usmívá s manželkou a dětmi, přičemž již má novou milenku, kvůli které hned po volbách rodinu opustí a běhá s obnaženým pérem u Berlusconiho na zahradě, druhý své sociální cítění dokazuje tím, že oblíká svoje mimino u Diora a mají z něj strach i jeho vlastní rybyčky v akváriu.

Co dodat? Přestože jsem spíše optimistou a stále věřím, že zdravý rozum zvítězí, nedokáži se zbavit pocitu, že se kruh uzavře a my začneme opět budovat onen sozialstaat III.Říše. Bojovníkům za revoluci národního socialismu stačí za současné tragikomické situace jen čekat a dobře se zorganizovat, což provádějí s naprostým úspěchem. A přitom to jde a přišel na to už kdysi dávno za dob hospodářské krize ve třicátých letech minulého století Tomáš Baťa: