Barka s Chrpou až na konec světa (IX)

Barka s Chrpou až na konec světa (IX)

Podivuhodní mandaríni

 

Za posledních pár týdnů se to změnilo, ale zpočátku jsme s nimi nejvíc času trávili v dopravních prostředcích. Už si nepamatuju, co jsem přesně psala, takže se možná budu opakovat. Kdykoliv to šlo, jezdili jsme tzv. hard seat vagony. To znamená, že cestujete dost nepohodlně a když přes noc, tak se vůbec nevyspíte. Má to ale neuvěřitelnou atmosféru, kromě hard seat - to si koupíte místo na sedadle - je totiž možné koupit si i no seat - ti pak tvoří často polovinu vagónu. Polehává a posedává se všude, kde to jde, hlavně v uličkách, takže vlak je neprůchodný, ale také u umyvadel, u záchodů a tak, mandaríni hrajou karty (větsinou se účastní větší část vagonu), pouští si disko z mobilů, anebo do nich hlasitě hulákají (v tom se podobají Čechům), často prodávají jídlo, aby se jim zaplatila cesta (to se samozřejmě nesmí, takže když jde průvodčí, schovají tašku s jídlem pod nejbližší sedadlo a dělají jako že nic, všude kouří, všechno vyhazujou z oken (je to tu opravdu ekomizerný, alespoň že nepoužívají pleny pro děti - dokud se nenaučí chodit na záchod samy, mají rozparek na kalhotách), plivou po podlaze a nikdy nejdou spát.

Mají zvláštní slabost pro přesedávání si - to hlavně v městských autobusech. Nastoupí a už vidíte tu paniku v očích - kam si sednu?Vyberou si místo a za několik málo zastávek si několikrát přesednou, zřejmě v domnění, že každé to další místo je lepší než to předešlé, alespoň tak to působí. Ve vlaku je to složitější, protože tam má většina lidí své místo, tak si alespoň přesedávají v rámci rodin a skupin, se kterými cestují. I no tickets si přesedávají z jednoho uvolněného místa na druhé. Honba za nejlepším místem nikdy nekončí. Jsou prostě roztomilí. Mysleli jsme si, jak jsme byli stateční, když jsme v takovýmhle vagonu dali cestu z Chengdu do Kunmingu, což bylo dvacet dva hodin, ale pak jsme v Kunmingu potkali dva Francouze a ti takhle jeli čtyřicet hodin z Pekingu. Jeden z nich říkal, že druhou noc, když už nevěděl, kdo je, kde je a kam jede, ležel pod sedadlem, aby se aspoň trochu vyspal.


Abyste se vůbec dostali na nádraží, procházíte rentgenem, obavy z terorismu jsou obrovské. Brány se otevírají čtyřicet až dvacet minut před odjezdem vlaku a to pak nastává masakr. Ti, co mají největší zavazadla (jutové a džínové pytle) se derou vždycky zleva. Nemuselo by to být, do vlaku se vždycky každý dostane, jde ale o potřebu nastoupit jako první (a pak zase jako první vystoupit).
Stejně tak je to v metru (i do něj se chodí přes rentgen), vystupuje a nastupuje se zároveň, a když hrozí, že se tam nevejdete, jsou tam placení nacpávači, kteří vás do vagonu natlačí. Čekali jsme, že to bude všechno horší, není to ale taková hrůza, je jich prostě jenom hodně. Naopak při chůzi po ulicích i v těch obrovských městech nejsou vůbec hektičtí. Nikdo se nikam nežene, nikdo nikam nepospíchá (třeba po eskalátorech nikdy nikdo nechodí, všichni se vezou), a nikdo do nikoho nenarazí. Chrpez je přirovnává
k mravencům, vysílají komunikační vibrace jenom ke svému nejbližšímu okolí a dohromady to skvěle funguje.

Úplný klid pak vládne v parcích, kde posedávají, popíjejí čaj, hrajou karty a madzong, tančí, zpívají a cvičí taj-či. Na kolech a skútrech se možná už nejezdí tolik jako dřív, ale pořád je to obrovská masa lidí, co se na nich přesunuje z místa na místo, a při tom neustále troubí, to pro jistotu... Na červených (pokud je dodržují), je tenhle shluk pak světem, který na pár okamžiků existuje sám pro sebe, zvládnou v něm vykouřit cigaretu, ve zpětných zrcátcích se namalovat, učesat se a vymačkat si pupínky, pohádat se a zatelefonovat si.


Všechno to pak dohromady vytváří takový mumraj barev, zvuku, vůní a pachů, že už chápu Lenju, když se po návratu z Indie v Edinburghu ptala, kde jsou nějaký lidi, i Mariolu, co si po návratu z Jamajky vzala Pepiho, co se zrovna vrátil taky z Indie, protože ve Frankfurtu prostě v nikom nebylo tolik života. A k těm pověstným čínským zvukům - na všechno to mlaskání a krkání si rychle zvyknete. A ty nejdrsnější z nich, to když si ráno v koupelně čistí dutiny, pochopíte poté, co se třeba v Pekingu poprvé vysmrkáte.

Tak zase někdy
baguni



Barka

Barka s Chrpou až na konec světa:


19.12.2009   Rubrika: Literární fabrika   |   Komentářů: 5   |   Vytisknout

Hodnocení
1.     2.     3.     4.     5.    
(1 = absolutní punk, 5 = hnusnej popík):
hodnoceni - 4,1
nic moc 4,1
 

Diskuse ke článku - Barka s Chrpou až na konec světa (IX)

Do diskuse smí přispívat jen registrovaní a přihlášení punkeři.
barbie
barbie - 9.7.2010 11:35

smajlik - 10 paráda

 
chrpa
chrpa - 22.12.2009 7:48

nahlas: a jeste lip zijesmajlik - 12

 
nahlas
nahlas - 21.12.2009 20:23

parádně se to čtesmajlik - 5

 
chrpa
chrpa - 21.12.2009 11:40

mrtvola: tak,tak...

 
mrtvola ©
mrtvola © - 20.12.2009 9:58

Co se stane, když se vysmrkám v Pekingu? Napadá mě, že kapesník zčerná, nebo je to něco jiného?