Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Představte si, že.....

... měsíc je ve třetí čtvrti, vychází tak pozdě v noci. Vypadá jako miska, ze které jste večer pili čaj. Nad ránem se obrátí. Ještě půl dne pak visí na obloze a připomíná klobouk houby matsusake, která roste v okolních lesích. Pod granátovníkem na dvoře je živo, pije se čaj a mluví jeden přes druhého. Nářečí je to rozverné, skáče v tónech nahoru a dolů, těžko říct, kdy je to hádka a kdy se zpívá. A to vás probouzí. Slunce prostupuje vyřezávanými okenicemi a na zdech podkroví, kde bydlíte, kreslí obrázky podobné vzorům na šátcích místních žen. Tohle je tradiční dům, máte to sem přes tři dvory od ochranné zdi. Když ty okenice otevřete, díváte se na prohnuté střechy středověkého města. Je postaveno z upěchované rudohnědé hlíny a ještě ho moc neznáte, přijeli jste teprve včera.

Za městem je posvátná hora, někdo z města vás odveze k jejímu úpatí a ukáže vám, kudy jít. Hora tady vždycky znamená hory, takže už teď víte, že půjdete dlouho. A jdete. Krajina je vyprahlá, deště dávno skončily. Vzduch voní, to jak se horkem taví pryskyřice na pokroucených kmenech borovic. Slunce vám spálí ramena, a vy jdete dál. Po poledni přicházíte k jeskyním, jsou v nich vytesaní Budhové a bodhisattvové (Avalokiteshvara je ve zdejším esoterickém pojetí žena, orientální Venuše), vladaři dávných království a v poslední z nich - velká vagína, graficky přesná. Co to má znamenat? Diví se přední světoví odborníci na buddhismus a menšinová náboženství. Prohlédnete si ji a potom jdete dál.

Cesta je dlouhá a stejně jako ta jejich řeč strmě stoupá a strmě klesá, kláštery se choulí ke skalním stěnám a ty, rozryté tisíciletími dešťů, vypadají jako krunýře prastarých želv. V údolích je vlhko a stín, slunce sem nepronikne přes hustý porost křovin a bambusu. Mechem porostlé kamenné mosty zkracují cestu přes ta údolí, jizvy v těle posvátné hory - krajina, jak jste ji znali z maleb na svitcích hedvábí. Jdete dál. Údolí se občas otevře a z oparu v dálce na vás vykouknou první zasněžené vrcholky Himaláje, příslib další cesty. Nejíte, tak nějak to není potřeba.

Slunce se kloní k západu a vy stojíte na úpatí další hory. Po dalších nekonečných schodech šplháte do nebe. A před vámi dvě staré ženy a jeden starý muž, kteří se sem přicházejí poklonit. Chvíli si připadáte nepatřičně, kromě vás a nich tu nikdo jiný není, ale ten pocit se záhy vytrácí, když stojíte před dalším klášterem. Má několik chrámů, nejsou velké, ale jsou zavěšeny pod skalním převisem, jakoby zastaveny v prostoru i čase. Z převisu padá vodopád, odráží se od střechy jednoho z nich a pokračuje dál do údolí. Procházíte pod tou střechou na ochoz, tam, kde je Budha zlatý a Avalokiteshvara pestrobarevná. Na šňůrách pod ochozem se suší vyprané prádlo a papriky, co na jazyku pálí stejně jako neklid ve vaší duši ve dnech, které nejsou jako tento. Svaté od nesvatého tu není odděleno. V malém chrámu vysoko pod skalou, kam už ti staří lide nechodí, kouříte trávu před svatou trojicí východu. Je místní, takže snad důstojná obětina. Zapalujete svíčku a jdete dál.

Schody vedou až na samotný vrchol té hory. Míjíte další výklenky s kadidlem, další sochy. Slunce už zapadlo, ale ještě není úplná tma. Očima přejíždíte krajinu, hledáte v ní svoje vlastní stopy a cesta ve vás je neukončená. Říká se, že při každé cestě na horu, na ni člověk něco nechá a něco si z ní odnese. Už nejdete dál, ale otočíte se a jdete zpátky, dolů z kopce. Cestu vám zastoupí tlupa opic, jsou jich desítky. Nevřeští, jen tak posedávají okolo cesty a tiše si vás prohlížejí. Těm pohledům se nedá upřít myšlenka. Chvíli jste neoblomní, ale nakonec to stejně nevydržíte... a rozdáváte mandarinky.

Schody se točí podél skalních stěn a najednou jste zpátky u chrámu, na jehož střechu padá vodopád, už je skoro tma. Přes kamenné nádvoří se k vám blíží stará žena. A za ní další a další, na hlavách mají bandany. A spínají ruce a klanějí se před vámi. Zase si připadáte nepatřičně a tak taky spínáte ruce a klaníte se, snad abyste to vyrovnali, nevíte proč, je to momentální, impulzivní, ale už chápete, proč jste celý den šli horami a každý den dnešního života chcete žít jako ten dnešní. Po té cestě máte v očích světlo a ony to vidí. Nabízejí vám jídlo a místo na přespáni, těma sepnutýma rukama jakoby vás prosily, abyste přijali, a vy tam stojíte, vodopád bubnuje na střechu se zvednutými rohy, Budha vás sleduje s potutelným úsměvem na rtech a Avalokiteshvara jakoby pobaveně přikyvovala, protože ona už to ví, že v té chvíli jste tak trochu osvícení skrze prostotu těch starých žen a nekonečnost dobra v nich... Ale odmítáte, protože už jste to slíbili jinde a ony na vás nenaléhají, jenom se dál uklánějí, usmívají se a dál spínají ruce a vy děláte to samé a přitom jdete pomalu pryč, protože jinak už se tam dá jenom zůstat a být...

Cesta po schodech dolů do údolí, která se nahoru zdála být nekonečná, je teď krátká a rychlá, to jak se vám úplně nechce odejít. Na silnici už je to jen pár kilometrů, světla prvního auta, jedno mávnutí a vezete se zpátky do starobylého města se zdmi z rudohnědé hlíny. Ještě teď, když už je tma, vydávají světlo barvy, jakou mělo slunce těsně před západem. Na třetím dvoře už je zase rušno, štěbetá se, nahoru a dolů, k večeři vám přinesou rajčata, rýži a kozí sýr, protože si myslí, že nejíte maso. Nevadí vám to, nejste úplně duchem přítomní, něco jste na té hoře určitě nechali...

beguni, jihozápadní Čína