Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Made In China

Tak, pokusím se dohnat ten deficit. Zdá se mi, že Čína se nedá popisovat lineárně, takže to udělám asi postupně po částech.

Vzhledem k tomu, že nám v Mongolsku (jak jinak!) vydali víza na pouhých dvacet dní, byl to zatím šíleny běh, většinu času jsme dělali turisty a viděli těch pár míst, která jsou jakoby, jaksi povinná, když už tady jednou jste, nebude se jimi zaobírat, protože je všichni znáte z fotek, televize, internetu...

V prvním čínském městě nás nejvíc zaskočilo, že tam není vůbec tolik lidí, kolik jsme čekali, a hned vzápětí to, když jsme zjistili, že se domluvím čínsky - mě to překvapilo hodně, že těch pár měsíců samostudia nebylo úplně marných a Chrpeze o něco více, neb mě nikdy mluvit neslyšel (člověk nikdy nemá vytahovat všechny bílý koně najednou, tak nějak se to říká, co, holky?). Takže jsem zvládla koupit lístky na vlak i smlouvat na trhu... Hned v noci ve vlaku mi ovšem sebevědomí kleslo, když jsem se našeho spolucestujícího ptala, jestli cestujeme tím levnějším anebo dražším spacím vagónem. A jak jsou si ta slova všechna podobná, myslel si, že se ho ptám, jestli jsme v Anglii a pořád dokola opakoval, že ne, že jsme v Číně. Dobrý přivítání, ne? No, zůstala jsem za blbečka, moje slovní zásoba přece jenom nedostačuje na nějakou hlubší konverzaci...

Takže jsme přes Datong, nejšpinavější město světa - ale vedle jsou úžasné Yungangské jeskyně a v nich pět tisíc Buddhu vytesaných v kameni, dorazili do Pekingu, pobyli dva dny, odjeli, jak jinak, na velkou čínskou zeď, na kterou jsme se vpodvečer vplížili oknem v jedné ze strážních věží, došli na začátek nezrekonstruované části a tam přespali na střeše další z věží... Já vím, zní to proflákle, dělá to kdekdo, je to taky taková čínská povinnost, ale když tam potom ležíte sami uprostřed noci, nad hlavou se vám točí hvězdy a ten kamennej had se táhne horama na obě strany od vás, je to zážitek, který se jednoznačně řadí k těm nezapomenutelným... Pak zpět do Pekingu a přes Luoyang do Xianu. Terakotová armáda je taky skvělá, někteří z vojáků mají i otisky prstů a místy je možno zahlédnout, jak práce na vykopávkách pokračujou a pokračujou a jak se z těch rozbitejch střepů rodí další vojáci. Jak nás ale víc bavěj živý lidi, tak upřímně řečeno, muslimská čtvrť v noci tam byla pestřejším zážitkem...

Ze Xianu jsme přejeli do Chengdu, viděli pandy, jsou to možná mystická zvířata, ale popravdě působí poněkud tupě, medvědi, co se živí bambusem, ale byly tam i dvě pandí holčičky v inkubátorech a dvojčata v dětský postýlce a to bylo velmi sladké a samo o sobě stálo za to... No a z Chengdu jsme přes Kunming dneska dorazili do městečka Dali, na pokraji Himaláje a čekáme na prodloužení víz, doufáme, že se to podaří a budeme moct zpomalit a strávit další týdny tady v jižní Číně a objevovat osobité vesnice místních národnostních menšin.

Tak a teď k čemu jsem se hlavně chtěla dostat. Tohle, to je všechno hrozne fajn, vidět tyhle místa, co utvářely čínskou kulturu, super... Ale co je fakt hustý, je, že celá, teď už to můžu říct, protože jsme ji projeli od severu k jihu, celá tahle země je zahalena hustým smogovým mrakem. Takže - Datong, nešpinavější město světa, viditelnost 500 metrů, za dobrého počasí, ale v Číně se každý město tváří jako nejšpinavější město světa. Peking, to jste viděli na fotce, viditelnost 300 metrů,do Zakázanýho města jsme nešli, neb Číňanů je opravdu miliarda, na každém kroku a nejvíc právě v Zakázaném městě, ale šli jsme do parku, odkud je na něj prý krásný výhled - viz foto. Vůbec nechápu, jak někdo může tvrdit, že nejlepší výhled na Peking je z televizní věže... hezky je tam jenom, když úřad pro ovlivňování počasí nacpe jodid do mraku (občas to přeženou, viď myšice, ujeli jsme právě včas), jako třeba při olympiádě, či šedesátiletém výročí revoluce... A to jsme jednu noc bydleli s Italkou, jejíž bratranec tam žije, a prý už je to daleko lepší, než to bylo, třeba před třemi lety, kdy viditelnost byla maximálně sto metrů - no a oni v tom běhaj a cvičí taj-či...

Xian, vůbec zatím nejhorší, viditelnost 150 metru. Terakotová armáda je asi třicet kilometrů za městem, cestou k ní jsme míjeli jakousi horu, jejíž obrysy se daly víc tušit než vidět, ale davy lidí se valily k lanovce, která vedla na její vrchol. Že by odtamtud byl krásný výhled na něco, co určitě nemohlo být vidět? Kunming byl o něco lepší... A jak jsme se snažili uskutečňovat přejezdy přes den, abychom tu zemi viděli, tak z Pekingu do Xianu jsme viděli dvě stě metrů na obě strany vlaku. Ze Xianu do Chengdu podobně, než se po pár hodinách setmělo, pod Chengdu jsme vjeli do hor, krajina se změnila - nádhera, bambusové háje, rýžová pole oraná vodními buvoly a každé údolí zahalené v dýmu...

Tady, v podhůří Himaláje je ten smog taky. Vidět sice je na několik kilometrů, ale je tu taky! Občas si namlouváme, že je to přirozený opar, jak je tu teplo, ale to si pak sníme jako místní vládní propaganda, co tomu říká mlha, a taky ty všudypřítomný kouřící komíny jasně vypovídaj, o co jde. Je to prostě hrozně príma, že vyráběj všechno to mejd in čajna, co? Tak, to asi nevyznělo moc pozitivně, ale je tu další stránka, která to plně a bohatě vyvažuje a to je ta miliarda lidí. Jsou neuvěřitelní, jsou skvělí, jsou jako děti. Jsou to prostě podivuhodní mandaríni a o nich příště.

Tak zatím pa

beguni