Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Ne nadarmo se říká: "Je to jako v Mongolsku...."

Po čtyřech dnech klidu v Ulaan baataru (jedinou akcí, kterou jsme kromě cest za jídlem do lokálních jídelen podnikli, byla návštěva černého trhu narantuul - stála teda za to. Leze se tam vybouranou dírou ve zdi, válejí se tam ožralé Mongolky a perou ožralí Mongolové, myslím, že už jsem psala, že je podezříváme, že jsou na tom s alkoholem stejně jako indiáni anebo Japonci, že nemají enzym na jeho zpracování, protože ta jejich pařba většinou není vůbec žádná pohoda. A koupit se tam dá úplně všechno, včetně jurty.

No a pak jsme Ulaan baatar opustili a s Mongolskem jsme se rozloučili vpravdě mongolsky. Na vině byl kontakt na pošťáka z města Sajnsand a naše typické impulzivní jednáni, kdy nic nedomyslíme víc, než hodinu dopředu. Vecnemu Sekyrovi jsme se dovolali pouze jednou, hned nám položil telefon a pak už ho měl neustále vypnutý. No co, říkali jsme si, Mongolů není tolik, nějak ho tam najdeme a tak jsme vyrazili přes tu širou zemi do Sajnsandu, města v Gobi. Krajina byla úchvatná, zasněžené hory v dálce, step se pomalu měnila v poušť, v ní stáda velbloudů a antilop a nad ní zapadající slunce, sem tam jurta...

Do Sajnsandu jsme dorazili za tmy a na radu australských ekoaktivistek se ubytovali v jednom ze dvou hotelů ve městě, v pokoji "mongolská jurta" - jediná mongolská jurta, která má čtyři rohy, okno a ústřední topení. Hotelem otřásalo dunění ze suterénního klubu, takže jsme neodolali a následkem toho jsme strávili noc s výbornou partou místních mladých, kteří nás samozřejmě nenechali sedět, takže jsme tančili na příšerné disko, pili pivo, ukazovali si navzájem tetování a všichni zkoušeli volat Vecneho Sekyru - tvářili se, jako že ho znají, až později jsme pochopili, že Vecna Sekyra je běžné mongolské jméno...

Po zavření klubu nás ještě Mongolové následovali na pokoj, ale když zjistili, že nemáme žádnou cingis vodku, zase odešli a nechali nás s jednou z těch ekoaktivistek pít strašně špatné mongolské víno. Následkem toho mi bylo druhý den dost zle, ale zvládla jsem opustit hotel a umírat před ním, Chrpez mezitím odešel na poštu, kde měl Vecny Sekyra údajně pracovat - vezli jsme mu totiz ustalovač a vývojku, je prý amatérským fotografem. Ale paní, co tam byla, jen vrtěla hlavou a tašku s fotomateriálem od sebe odstrkovala pryč.

Cestou na nádraží jsem zkolabovala v Gobi, Chrpez mě obehnal stanem a zatímco jsem se uvnitř zotavovala, přijímal venku návštěvy. Když si v Mongolsku postavíte stan - pro ně takovou evropskou verzi jurty - stáváte se rázem novým sousedem. Takže přišly děti, zastavili se kluci, co šli z práce, i jeden děda s babičkou. Vzhledem k tomu, že říkali, že v noci bude mínus 25, nepřicházelo v úvahu tam strávit noc, a tak jsme se k večeru odebrali na nádraží, v noci odjeli do Zamyyn uud na čínske hranici a s východem slunce tam dorazili. A tam se Mongolsko rozloučilo s námi, jak jinak než osobitě mongolsky...

Paní v pokladně nám sdělila, že lístky do Erlianu, prvního čínského města za hranicí - asi 20 kilometrů - si můžeme koupit jenom v Ulaan baataru. To bylo nereálné, takže, prý tam jede autobus. Řidic Chrpezovi potvrdil, že odjíždí v jedenáct. V domnění, že tedy máme čas, jsme se šli najíst a vyměnit peníze - a autobus mezitim odjel o hodinu dřív, v deset. To jsme nečekali, vždycky když jsme někam jeli, odjížděli jsme i přijížděli s několikahodinovým zpožděním, takže i v posledních minutách nás Mongolsko dokázalo překvapit... Ten den už nic nejelo, takže jsme na hranice dojeli taxíkem, přešli je pěšky a ocitli se v Číně a to už jsou úplně jiné zážitky, to zase někdy příště, až si to aspoň trochu srovnám v hlavě.

Takže do Mongolska určitě v létě, stojí za to!

beguni