Punk.cz - o punku u nás i ve světě

Ulan ude - Vladivostok - Ulan ude

Neměla jsem šanci napsat dřív, internet není všudypřítomný, ještě to tedy není tak zlé...ale postupně... Ulan Ude je zajímavý město, zůstali jsme tam tři dny v hotelu, abychom pořídili, jak jsme si mysleli, nezbytnou registraci pro pobyt v Rusku. Je tam pár muzeí, která stojí za to vidět, hlavně muzeum historie Burjatska a etnografické muzeum pár kilometrů za městem. Teda až na příšerný zookoutek, kde se medvědi sotva vejdou do klecí, který jim přidělili na zbytek života a na ruské návštěvníky, kteří krmí vlky popcornem. Náš první den tam byla sobota, to je v Rusku den, kdy se všichni žení a vdávají. Nejdřív se fotí na náměstí před tou největší Leninovo hlavou na světě (je fakt obrovská), a pak jedou právě do etnografického muzea, kde se zase fotí a pijou šampaňský. Rusové se s ničím příliš nemazlí a na pár hektarů muzea přestěhovali všechno včetně původních kostelů a neolitických hrobek. Taky jsme tam zažili Den Bajkalu (10 let od zařazení jezera do Unesca), kdy celý město pařilo, jak jinak, u Leninovy hlavy. To jsme ještě úplně nechápali, jak to s tím Leninem mají....

Z Ulan ude jsme pak nasedli na vlak do Vladivostoku a dílem náhody (a osudu), se ocitli v nejlepším sektoru našeho vagónu se třemi chlápky, kteří jeli na pánskou jízdu taky do Vladivostoku a postarší paní ze Soči, která si pořád stěžovala, že na ni táhne z našeho okna. Chlápci se ji pokoušeli přestěhovat, což odmítla (a čehož později musela litovat), a říkali, ze nás si tam nechají, protože se musíme více spřátelit. To se povedlo dokonale, první láhev vodky jsme otevřeli deset minut poté, co se vlak pohnul ze stanice, a pak následovaly další a další a další a pak, myslím, ještě další. V podroušenosti a neustálém ubezpečování, že jsme bratři Slovani, jsem s Olegem naplánovala, že budeme společně dělat byznys, týkalo se to Čechů a Bajkalu, a prý jsme si to nesčetněkrát potvrdili slovy a přípitky tak nahlas, že náš podnikatelský záměr i se všemi detaily musel znát celý vagón. Někdy v noci, to už jsme pili jen Oleg, Chrpez a já, mě paní ze Soči (to si pamatuju), ještě s jednou paní z vagónu (tu už ne), posílaly spát, chlapi ať prý si klidně dál chlastaj (nevím proč, ale asi se v Rusku nesluší, aby ženský chlastaly takhle na veřejnosti), ale já ať jdu spát, na což jsem prý odpovídala, že v žádném případě nepůjdu, protože se mi tam líbí a že si dám ještě vodku, kterou mi Oleg ochotně doléval. Ještě že tam nebyl žádný záchod, do kterého by se dalo spadnout. Druhý den jsem spala do čtyř do odpoledne, takže mě kontrolovali, jestli dýchám. Paní ze Soči nás pak chválila, jak jsme skromní, vůbec se nehádáme a vychvalovala nás, jaký jsme kulturní lidé. To jsme nepochopili, jak na to po tý noci přišla. Další tři dny ve vlaku jsem četla bibli (uf, tu od tebe, Hulwe, blížím se ke konci Starého zákona a teď, při pobytu v lamaistickém Mongolsku, mám neodbytný pocit, že buddhismus má odpovědi na otázky, které ta kniha klade, ale to by byla bezpředmětná debata, že?), učila se čínsky a Chrpez většinou mlčky, přihlížel tomu, jak oni hrají karty, což zase nechápali naši přátelé ze sektoru. Zkušenost tedy praví, že se dá pít jako mužik, dá se i přepít, ale rozdíl mezi námi a jimi je, že my ten chlast druhý den nemůžeme ani vidět, zato oni mohou znovu a znovu a znovu....

(Takhle to vypadá, že jsme celou dobu jenom chlastali, ale faktem je, ze většinu večerů jsme trávili ve dvou v rozhovorem někde u ohně, ale to je vnitřní rovina téhle cesty a vám předávám povrch). Za oknem byly tři dny břízy a břízy a břízy. Kolik jich v tom Rusku může být? Ve Vladivostoku jsme vystoupili nad ránem, koupili si, jak jinak v tomhle městě, krabici obrovskýho červenýho kaviáru a šli ji sníst do přístavu k teplému japonskému moři. Vladivostoček, jak mu místní familiárně říkají, je nádherný, kosmopolitní, studentský město, Chruščov ho přirovnával k San francisku - to nevím, tam jsem nikdy nedojela - každopádně má fakt dobrou, našláplou atmosféru. Říká se mu i město pomníků, českým legionářům tam ale žádný nestojí, tak ho Chrpez vytvořil fixou na pravoslavném kříži na kopci zvaném Orlí hnizdo vysoko nad městem. Není tak monumentální jako pomníky těm, kteří se je pokoušeli zastavit, ale rozhodně je nejvýš ze všech. I rodný dům Yula Brynnera (jak Chrpa říká, byl to jedinej plešoun, kterej byl v pohodě, kontrovala jsem Moravcem, ale ten prej má vzadu vlasy), jsme našli, narozdíl od různých skeptiků jsou si vladivostočtí jisti tím, že se tam opravdu narodil a v muzeu mu věnovali celou, ha ha, jednu vitrínu.

Na doporučení pána prodávajícího knihy na nádraží jsme se na pár dnů odsunuli na ostrov Putjatin v Japonském moři, chodili po kopcích, leželi nazí na loukách, po večerech pálili ohně a s domorodci se příliš nespřátelili, protože tam na nás koukali už opravdu divně, neb neruští turisté tam nejezdí a taky na nich bylo vidět, že chlast je opravdu slast, jako ostatně na většině míst v Rusku. Všude okolo kotvily ruské válečné lodě (blízkost hranic s Čínou a Severni Koreou se nedala přehlédnout), a v noci občas stříleli z děl. Po návratu z ostrova jsme přespali jednu noc ve Vladivostoku u Niny Ivanovny, kterou jsme potkali na nádraží, to byla kuriózní zkušenost sama o sobě a možnost vhledu do života neobyčejně obyčejné ruské důchodkyně. Cestou k ní jsme potkali jakýhosi kluka, kterej uměl česky a říkal, že u Putjatinu v 80. letech ztroskotala atomová ponorka, takže je tam zvýšená radiace, na což Nina Ivanovna reagovala tím, že to je okolo Vladivostoku všude, protože se to nestalo jenom tam a ne jenom jednou. Jasně, o nic nejde.

Další zastávkou byl Chabarovsk, hezký město na Amuru a co se týče lidí, tak po kultivovaném Vladivostoku, už opravdu divoký východ. Vyrazili jsme pár hodin od něj do vesnice Sikaci Aljan, kde žije nanjská menšina a u řeky jsou na kamenech rytiny z 11. století před naším letopočtem. Pár dní jsme tábořili v tajze, krmili komáry (vydatně), a kámošili se s místníma dětma. Po návratu do Chabarovsku jsme sehnali lístky jen do Bělogorsku, což je jedno ze stovek ruských provinčních měst, další a možná skutečnější tvář Ruska, bezdomovci, alkoholici, čichači lepidla, starý nemohoucí, o který se nikdo nestará na ulicích, sociální politika státu je evidentně v plenkách... A taky spousta soch Lenina s tou napřaženou rukou (podezřívám je, že na něj měli formu), to mě vždycky pobavilo, protože takhle nějak jsem si představovala Ursulu ze Sto roků samoty, která když byla stará a slepá, taky chodila s napřaženou rukou, aby do něčeho nenarazila... Ale jinak to samozřejmě vůbec vtipný není. A vrcholem všeho byl čerstvě zrenovovaný pomník s jeho hlavou a nápisem, že Leninovy myšlenky žijí a vítězí, tak to jsme konečně pochopili, že oni to s ním fakt myslej vážně (domnívali jsme se, že prostě neměli peníze na sundání všech těch soch a přejmenování ulic - v každém městě se hlavní ulice pořád jmenuje Leninova), a už jsem věděla, proč se ve vlaku vždycky, když jsem vtipkovala na adresu jeho mauzolea, tvářili, jako bych řekla něco nepatřičného... Z Bělogorsku už jsme sehnali lístky až do Ulan ude, vystoupili tam v mrazivém ránu na začátku října ( trochu překvápko po subtropickém klimatu Dálneho východu ), a protože nebyl důvod v něm setrvávat, odsunuli jsme se autobusem na rusko-mongolskou hranici. Každopádně, jak už jsem psala, jezděte do Ruska, stojí za to se vším všudy, se všemi svými tvářemi.