PURGEN - punk - HC skupina z Moskvy (část třetí) - Punk.cz

PURGEN - punk - HC skupina z Moskvy (část třetí)

Rozhovor s Ruslanem „Purgenem“ Gvozděvem pro internetovou TV:

http://vision.rambler.ru/users/16x9project/1/57/

Překlad z odposlechu – Bazarov; pozn.: ve filmu očividně chybí – jsou vystříhané otázky novináře, což takhle v psané verzi působí divně, ale každý odstavec je jakoby reakcí na nějakou otázku, kterou si můžete lehce domyslet :-)

Samozřejmě se změnil pohled na svět, protože všechno se přece mění. I život kolem. A tak protože jsem umělec, dalo by se říct pozorovatel světa, tak to tak převádím do své tvorby. Hudba jakoby plave v energetickém poli: informačním, lidském. A skladatel, který ji dokáže slyšet a zahrát na nástroj, je jako malíř, který si musí prostě představit nějaký svět a prostě ho nakreslit. Minulé století, to byl jeden stav duše, byly jedny ideály, krátce řečeno. A já v novém století cítím, že se objevují nějaké nové ideály. Vůbec, u lidí se mění hodnoty. Hudební směr často bývá velmi konzervativní, dokonce i takový jakoby anarchistický, svobodný směr jako je punk, se pohybuje v dost přísných měřítcích mezi svými fanoušky a muzikanty, takže stačí krok vlevo, nebo vpravo a už jsi, dalo by se říct, zrádce.

A na tomto albu („Transformacija idealov“ – Transformace ideálů) jsem prostě chmurně a svobodně naložil se styly, rytmy a nápady, aby nevznikla slepá ulička, protože když se držíš mezi nějakými mantinely, tak dochází k tomu, že nejsi svobodný. Ani tvá hudba není svobodná. Takže je to pak prostě opakování a napodobování cizích kapel, které před tebou už něco udělaly. Stejně tak i Sex Pistols a také MacLaren, kteří to začali, jsou jedni z těch, co stojí na počátku punk rocku. Právě oni udělali jakýsi revoluční, odvážný krok. Hráli rock´ n´ roll, ten samý, který byl velice populární, ale svobodně ho interpretovali. A na tomto albu jsem se také snažil udělat něco svobodného. Snažím se dělat progresivní hudbu, jakou je punk-hardcore, celou dobu ho nějak rozvíjet, nějak nově, protože mě nudí dělat jedno a to samé. Myslím si, že to už pak není svoboda, ale něco jako práce. Kritici a lidi, kteří to poslouchají, mi nejsou schopni hned říct, co je to za styl. Je tak svěží, že ho hned nemohou zařadit.

Punk neumřel, dodneška je živý. Lidi ho budou poslouchat, pokud bude, řekněme, na úrovni tady a teď. Je to odvážný směr, právě proto, že dělá něco nezvyklého, co mainstream až potom po nějaké době také vstřebá do sebe. Zvolil jsem si takovou oblast tvorby, že zjednodušeně řečeno, pokud bychom to převedli do kinematografie, tak to je, dalo by se říct, psychedelický, filosofický akčňák. Chápete? Jako třeba Tarantino, řekněme, který točí takové akční filmy, a v zásadě když pak natočí nějaký popový, happy endový a veselý film, tak všichni řeknou, že to není zajímavé. No, chápete, my jsme taky takový akční film, agresivní, drsný, já nevím, sociální, takový trash. S námi sledujete akčňák. Hrát punk takový, jako byl v 70. letech: tři akordy, všech deset alb jako jedna písnička! Jo, to už jsem asi jako stopnul. Ale pořád se něco vyvíjí, řekněme, já například chci o hodně víc otevřít téma třeba video punku. Chápete, točit video.

Jaké si to uděláš, takové to máš („jak loď pojmenuješ, tak taky popluje“) a tedy tento název čistý gen, čistý organizmus, celkově to takto dopadá. Já se snažím bojovat sám se sebou s nějakými špatnými emocemi, náladami, tužbami. A je to tak, že přenáším, nebo dávám ostatním nějaké rady, řekněme, aby vlastně žili správně.

V 96. roce o nás začali mít zájem jak v Americe, tak i v Německu a v Evropě, takže nám vyšla alba v Americe, jako, vydal nám to jeden borec z New Yorku. A v Německu zase jiný týpek – Monster. Měli tam takové menší DIY firmy, vydali naše desky a v zásadě od 96. roku existujeme i v zahraničí. V Německu a v Evropě dodnes dál vydávají naše desky s překlady textů, tam už vyšlo kolem tří čtyř alb s překlady do pěti jazyků – italsky, německy, anglicky, takové tlusté, úplné knížky s texty. V Rusku, jak bych to řekl, jsme jediná skupina v tomto směru, která je známá v zahraničí, a řekněme to tak, jsou tam lidi, co mají rádi naši hudbu, znají tam texty nazpaměť a všechno. Líbíme se jim, jako. Já si myslím, že tím, že nenásledujeme nějaké klasické západní skupiny, nenapodobujeme je, ale děláme to nějak po našem, tak kvůli tomu nám říkají, že máme moskevský, ruský styl. My máme svůj styl. A ty skupiny, které jsou v Rusku, hrají jako by už po nás, jdou v našich stopách, jsou trochu podobné na nás a o nich také říkají: „Ano, u vás už se také formuje váš moskevský a ruský styl v hudbě, takový punk-HC.“ Protože Němci hrají svůj německý punk, v Anglii mají svůj, v Americe svůj i u nás v Rusku se povedlo to, že máme svůj. Za těch 17 let se zformoval jakýsi náš styl.

Je milé, když člověk, řeknu to tak, kterého miluješ, rozumí tomu, čím se zabýváš, to je dobře. Je o čem si pohovořit, protože, když to tak řeknu, holka, když vůbec neví, o co jde, tak že ty se zabýváš jedním a ona něčím druhým, tak nevím, ale nemusí to být prostě jaksi zajímavé takhle žít.

Máme koníčka, mně se například líbí tahle auta ze 70. let, chtěl bych mít pro sebe takové auto. V podstatě stojí to, co nové ruské auto, třeba 15 tisíc dolarů. Vlastně to není velká suma, ale například já si to nemůžu pro sebe dovolit, takový výdaj.

Lásku ke zvířatům mám nejspíš po otci, protože je profesionální myslivec, sportovec - mistr ve střelbě, jako, zvířata on střílel, ale současně je velmi miloval, vyznal se ve všech zvířatech. U nás jsme měli celou dobu psa, západosibiřskou lajku, byla mistryní světa. Dobré, chytré zvíře, prostě jako kočka skoro, ale mnoho lidí je nenávidí, protože přece jen to zvíře se rychle pohybuje, blbě se cvičí a navíc je chytré.

Každé album obnáší kolem dvou let života, a když to album vytvoříš a vyjde, dopadá to tak, že pak pokaždé, hrubě řečeno, stojíš na prázdném bodě, všechno zas děláš od začátku, máš před tebou zase ten prostor a ty si musíš vymyslet, co dál dělat, kam dál směřovat, kam jít. Já neustále vidím nějaký vývoj, pořád někam běžím, jdu, a když už dojdu zase tam někam, říkám: „Jo, tohle je můj život, tam to, ano, jsem spokojený se svým životem.“ A teď jsem jakoby v pohybu – něco se mi líbí, něco nelíbí, ale vcelku je to všechno normální, já si nestěžuji, vcelku se mi to všechno líbí. Super. Nedělám v nudném zaměstnání, zabývám se tím, čím já chci, vstávám v tolik, v kolik chci, celkem mě nikdo nehoní, co se týče cizích lidí, vše je jak má být.

purgen_2_1